Oliver Marsh 
Mark Kerwell (62) je vyškoleným bezpečnostním technikem ve výškových pracích. Mark posledních sedmnáct let dohlížel na bezpečnost na různých ropných plošinách. Před nedávnem se této pozice vzdal a v současnosti pracuje coby bezpečností instruktor v jednom z mnoha londýnských výcvikových středisek pro budoucí výškové pracovníky. S tímto rozhovorem souhlasil pouze pod podmínkou změny jména.
Jak se těží ropa
Na ropných plošinách jste pracoval podstatnou část svého života, je to tak?
Ano, po většinu mé pracovní kariéry jsem pracoval v ropném a plynném průmyslu, většinou na moři, ale někdy i na souši. Na ropných plošinách jsem si odpracoval skoro 18 let.
Připadáte si po všech těch letech zkušený?
Ano, určitě.
Takže jste určitě pracoval na mnoha různých místech.
Dá se říct, že jsem pracoval ve většině zemí, jež se považují za světové producenty ropy. Většinu času jsem však strávil v Severním moři.
Povšiml jste si během své práce určitých rozdílů? Myslím rozdíly mezi pracovními podmínkami v jednotlivých zemích.
Ano, určitě. V tomto ohledu se liší opravdu hodně.
Jsou rozdíly tedy pouze v těchto ohledech, nebo je toho i více?
Kromě pracovních podmínek, jsou to například platy, ubytování, sociální zabezpečení. Ovšem co se týče bezpečnostních pravidel, nějaké rozdíly se sice najdou, avšak nejsou to až tak velké odchylky. Pokud to však vezmete v opravdu širokém měřítku, co se týče jednotlivých zemí, ne všude jsou zaměstnanci na plošinách vzděláni a správně vycvičeni. Oficiální vyhlášky, především v rozvojových zemích, také pokulhávají a realita pracovní bezpečnosti tak značně zaostává.
Dokázal byste například srovnat pracovní standarty na blízkém východě s těmi evropskými?
Pokud se na to podíváte zblízka, všimnete si, že situace mnohokrát není až tak černobílá. Jistě, rozdíly tu jsou, ovšem mnohem více záleží na tom, jakých standardů se drží jednotlivé firmy, které plošiny provozují. Například můžete mít britskou firmu, která těží na blízkém východě, na těch konkrétních plošinách tedy budou platit britské bezpečnostní vyhlášky, podle nichž se také najímají vhodní zaměstnanci. Nebo ta firma může být americká, a vyhlášky budou americké.
Takže rozdíly mezi tamními podmínkami a podmínkami v Severním moři nejsou až tak velké?
No, zrovna Severní moře je velice jasný ukazatel určitého zlatého snandartu bezpečnosti. Pro začátečníky v tomto druhu práce je to úplně ideální místo. Věc se totiž má tak, že díky mnoha nehodám a katastrofám jsme se měli z čeho poučit, a tomu také odpovídá úroveň bezpečnostních opatření, které jsou v této oblasti nesmírně přísné.
O jakých katastrofách mluvíte?
Asi nejvýznamnější z nich byla katastrofa na plošině Piper Alpha v roce 1988, kdy došlo ke smrti zhruba 160 mužů. Způsobilo to velice krušné období pro celý těžební průmysl. Na druhou stranu to vrhlo mnoho světla na pozadí celého těžebního systému, a my byli schopni se v mnoha ohledech poučit. Je ale škoda, že si musíme vždycky projít tak hroznou pohromou, než si konečně uvědomíme, s čím vším si tu vlastně zahráváme.
Jak předejít katastrofě? Dodržováním pravidel
Mohl byste nám nastínit, co přesně se na Piper Alpha stalo a k jakým chybám došlo?
O tom se diskutuje dodnes a stále neznáme všechny podrobnosti. Nicméně v každé těžební soustavě na ropném nalezišti máte hned několik plošin, většinou tři, někdy až pět. Ta hlavní, největší z nich, té se říká plošina A, ta je vždy uprostřed celé soustavy a je centrem veškeré těžby. Plošina A vždy produkuje nejvíce ropy, nebo plynu. Pak tam máte ty menší kolem ní, které z ropného ložiska těží z jiných směrů, To kvůli tomu, že ropa a plyn nikdy nejsou na jednom místě. Všechny ty menší vrty jsou napojeny na plošinu A obrovskými systémy potrubí. Veškerý produkt těžby se tak dostává přímo tam a následně se ve velkém posílá na pevninu. To, k čemu došlo na Piper Aplha, se tohoto systému velice blízce týkalo. Problém nastal, když opraváři plošiny A nedokončili opravu jedné z pump na stlačování plynu, a zpráva o nedokončených pracích se nedostala k nově příchozí obslužné skupině. Ta si myslela, že pumpa je plně funkční a uvedla ji v provoz. Stroj nápor plynu nevydržel, a celé potrubí se roztrhlo v jedné obrovské explozi, jež zničila plošinový velín a roztrhla několik ropovodních potrubí. Vylitá ropa okamžitě vzplála a celá plošina A byla do několika minut v plamenech. Pracovníci na menších plošinách kolem si požáru všimli, ale žádný z nich na sebe nechtěl vzít zodpovědnost za přerušení prací. Z toho důvodu se plyn a ropa pumpovali na plošinu A dál, a do ohně byl tak zcela doslova přiléván olej.
V jakých směrech se tedy bezpečností podmínky zpřísnily?
Vyšetřování této katastrofy se ujal právník William Cullen, který na základě svých nálezů sepsal o havárii dlouhou zprávu a zdůraznil, co všechno se musí změnit. Toho se chopil britský parlament a brzy tento seznam vyšel jako oficiální zákon. Konkrétně došlo ke značnému zpřísnění v systému udělování povolení k provozu ropných plošin a byla přijata další drobná nařízení, která se týkala přímo provozu a pravidel bezpečnosti v konkrétních situacích. Také se změnila celá organizace práce, od té doby se pracovní skupiny domlouvají jako tým, ne jako stádo slepých ovcí, které jen poslouchají svého šéfa a nesmí mu v ničem odporovat. Velké změny také přineslo větší množství elektrotechniky, zejména počítačů. Díky nim je vzájemná komunikace mnohem snazší a spolehlivější a nedorozumění jsou čím dál vzácnější. Samozřejmě občas k chybám v systému dochází, ale z mých zkušeností jde pouze o velice ojedinělé případy.
V čem přesně spočívala vaše práce?
Pozice, které jsem zastával, byly vždy spojeny s výškovými pracemi. Už dlouhá léta jsem výškovým technikem třetí úrovně, a ve většině případů jsem na ropných plošinách dohlížel v tomto ohledu na bezpečnost. Zodpovídal jsem za bezpečnost týmů výškových pracovníků, musel jsem obcházet po celé oblasti, kontrolovat ji, zaznamenávat možná rizika, například ostré okraje, o které by se mohla poškodit natažená lana. Také jsem musel plánovat v konkrétních oblastech postupy záchrany, pokud by se během práce někomu na lanech něco stalo, ale z velké části jsem také seděl v kanceláři, a dlouhé hodiny vyplňoval bezpečností protokoly.
Jaké práce vaše týmy vykonávaly?
Týmy výškových pracovníků provádí na ropných plošinách mnoho různých prací. Kontrolují například stav různých částí plošiny, provádějí drobné opravy, které jsou nezbytné k plynulému provozu vrtu, měří tlak v potrubí, ke kterým byste se normálně nedostal, lezou až na nejvyšší věže, nebo se naopak spouští až téměř k mořské hladině. Také uklízí nebezpečné materiály a lakují nedostupné stěny. V jedné skupině, ve které jsem pracoval, jsme dokonce prováděli rentgeny důležitých trubek, abychom tak odhalili začínající korozi, a obecně zjistili, co se uvnitř děje. Pokud by se totiž určité z nich roztrhly, kvůli nějaké přehlédnuté drobnosti, mohlo by to mít nepředstavitelné následky. Také jsme například prováděli pravidelné inspekce jeřábů, věží, a celkového stavu plošiny. Problém je v tom, že tyto kontroly se musí provádět čím dál častější, jelikož většina ze severomořských plošin má předpokládanou životnost 30 až 40 let. Bohužel se nikdo nemůže rozhoupat k jejich úplnému nahrazení a mnoho z nich proto už nedávno přesáhlo 50. rok provozu. Jejich stav se proto stále zhoršuje a občas jsem si dokonce připadal, že se mi celá jejich konstrukce doslova rozpadá pod nohama. Je to až ironické, když zvážím všechna ta enormně přísná bezpečnostní pravidla, která je obklopují.
Zabránil jste osobně někdy nějaké nehodě na pracovišti?
Byl tu jeden takový případ. Zrovna jsme se chystali k zahájení práce, všechny dokumenty byly podepsány, veškerá bezpečnost již byla údajně ověřena, když tu jsem ucítil nějaký podezřelý, vtíravý zápach. Po rychlém obhlédnutí našeho okolí se ukázalo, že z nedalekého potrubí prosakuje uhlovodík, což je termín, kterým na plošinách označujeme všechny kapaliny, které mají hořlavou povahu. Pokud bych si toho tehdy nevšímal a zahájil práci, je možné, že by mohlo k něčemu dojít. Svůj nález jsem však oznámil, a všechny práce v oblasti byly okamžitě zrušeny, dokud se potrubí neopravilo, a vše se znovu nezkontrolovalo.
Díval jste se od té doby na svou práci bezpečnostního technika jinak?
Ano, takhle to ale funguje vždy a všude, pokud strávíte na nějaké pozici dlouhou dobu. Přestáváte své práci věnovat tolik pozornosti a stále častěji přehlížíte drobné závady a nepřesnosti, které ovšem vedou k těm nejstrašnějším pohromám. Takže ano, byl to bezesporu dosti strašidelný budíček, na který nikdy nezapomenu. Hlavně mi to připomnělo mou zodpovědnost vůči ostatním.
Život na ropné plošině je životem rodinným i osamělým
Když je řeč o ostatních, máte pocit, že jste se během všech těch let stal skutečným členem posádky?
Tedy, v mém případě to bylo něco velice rozdílného, jelikož jsem stále cestoval a nechával se zaměstnávat na plošinách po celém světě. Ovšem asi nejdelší čas jsem strávil na plošině Britania v Severním moři, která je opravdu ohromná, bydlí na ni kolem 180 lidí. Tam jsem pracoval celé dva roky. Samozřejmě ne v celku, střídal jsem dva týdny s rodinou a dva týdny s mojí plošinovou rodinou. A když říkám plošinovou rodinou, myslím to doslova. Ti lidé, se kterými vás dají do jedné pracovní skupiny, se v mnoha ohledech skutečně stanou vaši druhou rodinou. Pracujete s nimi, bavíte se s nimi, jíte s nimi, spíte ve stejné místnosti, v podstatě se od sebe nehnete. A čím delší čas na plošině strávíte, tím více vás začnou přijímat i ti ostatní, kteří pracují v jiných oblastech. Postupně vám začíná věřit i vedení a je vám svěřováno více zodpovědnosti, například členství v místních záchranných týmech.
Nepřipadal jste si na plošinách izolovaně? Přeci jen jsou to dva týdny vězení na maličkém ocelovém ostrůvku uprostřed moře.
Ano, to je docela výstižný popis naší situace, ale docela se to liší v tom, kde ve světě zrovna pracujete. Pokud například pracujete na jihu Severního moře, nacházíte se jen nějakých dvacet minut cesty vrtulníkem od pobřeží, a když v noci vidíte světla měst, ten pocit odcizení není až tak hrozný. Pokud ovšem pracujete daleko na severu, u pobřeží Skotska, Švédska, nebo Norska, kde jste od pobřeží vzdáleni i několik hodin, dny se tam můžou dost táhnout. Také jsem nějaký čas pracoval v Mexickém zálivu, kde je pocit izolace opravdu neustálý. To je kvůli tomu, že v Severním moři a prakticky kdekoliv jinde, se můžete bavit pozorováním dopravních a rybářských lodí, které kolem vás proplouvají. Ale v Mexickém zálivu je to úplně jiné. Po celé dva týdny nevidíte kolem sebe nic, jen prázdné šedivé moře. Vlastně je šedá barva kolem vás úplně všude. Celá plošina je šedivá, voda je šedivá, nebe je šedivé.
Projevuje se to na psychice posádky?
Ano, obzvláště u nově příchozích jsem to občas pozoroval. Zvláštní je, že u každého se to projevuje jinak. Někteří mají nervy nadranc a propadávají častým agresím, zatímco jiní upadnout do těžkých depresí, schoulí se někam do rohu a odmítají se s kýmkoli bavit. Také jsem to ze začátku pociťoval, ale po několika měsících si člověk zkrátka zvykne. Ten pocit uvěznění nikdy úplně nezmizí, ale postupně se otupí. Také hodně pomáhá práce, která nás dokáže na dlouho zabavit. A samozřejmě, člověk si postupem času najde opravdu nerozlučné přátele, kteří ho dokážou rozveselit. Vzpomínám si, když jsem pracoval u pobřeží Darwinu v Austrálii a byli jsme zrovna na plošině, kterou vlastní společnost Songa Offshore. Plošině se přezdívalo Songa a připadali jsme si tam tak opuštěně, že nám připadalo, jako by se čas úplně zastavil. Posádka vždycky říkala Its always a longa on the Songa.
Pod útokem z raketometu
Kde jinde jste ještě pracoval?
Několik let jsem ještě pracoval v USA, také na blízkém východě, v Rotterdamu, krátce jsem byl dosazen do Singapuru a rok jsem strávil v Africe, převážně u pobřeží Nigérie.
Popíšete nám svou práci v Nigérii?
Tam jsme pracovali ne přímo na ropné plošině, ale na jedné zásobovací lodi, která doplňovala palivo do obrovských tankerů. Těmto zásobovacím plavidlům se říká FPSO. Bylo učiněné peklo tam pracovat, všichni jsme se doslova smažili na hrozném slunci, člověk se neustále potí, a místní obyvatelé také nebyli zrovna přátelští.
Jak to?
Složité společenské vztahy. Nemají nás zrovna v lásce, jelikož jejich vláda prodává veškerou svoji ropu a obyčejní lidé z těch peněz většinou nedostanou ani penny. Při jedné příležitosti jim opravdu ruply nervy, přiblížili se k jednomu z našich tankerů a vystřelili na něj raketometem nebo zkráceně zbraní RPG. Byl to docela šok. Střela udělala do lodi obrovskou díru, a všichni jsme byli okamžitě evakuováni do opevněného vojenského tábora na pobřeží. Strávili jsme tam dva dlouhé týdny obklopeni ostnatými dráty a drsnými vojáky se samopaly. Když bylo okolí konečně zabezpečeno, mohli jsme se vrátit, ale málokdo z nás té příležitosti využil. Vrátili jsme se až o dva roky později.
Mohl byste na závěr říct, jak pohlížíte na budoucnost těžby?
To je velice složité téma a já sám jsem schopen pouze vysvětlit, jak na věc pohlíží Spojené království. Současná britská vláda vidí ropu jako stabilní ekonomický prostředek, a tak se v tomto směru ročně investují ohromné sumy peněz. Díky tomu se technologie posouvají stále rychleji, a my tak nacházíme nová ložiska mnohem snáz. Například donedávna se naleziště v Severním moři považovala za prakticky vyčerpaná, ovšem nyní nám tyto nové technologie umožňují nahlédnout mnohem hlouběji pod mořský povrch, a objevovat tak zcela nová obrovská ložiska, o kterých se nám ani nesnilo. Celá oblast těžby se také posouvá dále na sever, naše vědecké týmy předpokládají, že pod arktickým ledem se nachází téměř nevyčerpatelné zdroje, které čekají jen na nás. Vláda ovšem váhá a já se jí ani nedivím. Těžba hluboko pod ledem s sebou nese úplně nové problémy, o kterých jsme nikdy předtím neuvažovali. Například co kdyby prasklo potrubí a ropa se vylila pod led? To by byla ekologická katastrofa! S tím se totiž nedá už vůbec nic dělat. Tu ropu už nikdy nevyčistíte. Ovšem led taje a určité možnosti se postupně odemykají, takže kdo ví. Každopádně, ropy je zatím dost a bude jí dost ještě přinejmenším do konce století. Skutečná krize tedy spočívá v tom, že skupina lidí, která ropu vlastní, je rok od roku užší, a většina z nich nese neblahou pověst oligarchů, či diktátorů.
Takže alternativní zdroje mají zatím červenou?
Ano. Zkrátka a dobře, vládám a soukromým podnikatelům se do nich nevyplatí investovat. Těžba tak stále stoupá a technologie se v této oblasti nezadržitelně posouvají kupředu. To jsou dobré zprávy pro kapsy miliardářů, pro přírodu moc ne.
