Adam Procházka Hráč bowlingu, český juniorský reprezentant a dvojnásobný mistr České republiky, to je Tomáš Plechata, který se krok po krůčku dostal mezi českou juniorskou elitu.
Vše začalo náhodou, když ho máma vzala do herny v Kutné Hoře. „Mamka mě vzala v den mých osmých narozenin na bowling. Vůbec jsem v tu dobu nevěděl, co mě čeká. Během toho co jsme hráli, probíhal také trénink mužstva kutnohorských juniorů. Po očku jsem je sledoval a začalo se mi to líbit,“ vzpomíná na své první setkání s bowlingem Tomáš Plechata. „Přesvědčil jsem mamku, že bych se chtěl tomuto sportu věnovat. Ona vše domluvila s trenérem, a tak začala moje bowlingová kariéra.“
Bowling mu změnil život. „Je to pro mě sport, který mi dal do života opravdu hodně. Díky němu mám mnoho nových přátel a měl jsem možnost podívat se do měst po celé České republice, ale také do zahraničí,“ uvádí a dodává: „Bowling mě přivedl také do Olomouce, kde trávím většinu roku. Občas mi sice chybí rodina, ale na víkendy jezdím domů, tedy pokud nejsem na turnajích, tudíž to není tak hrozné,“ přiznává.
Světové metropole ho uchvátily. „První zkušenosti s velkým turnajem jsem sbíral ve Vídni. Lepší atmosféru než zde jsem do té doby nikde nezažil,“ zamýšlí se nad svým prvním vystoupením na mistrovství Evropy a pokračuje: „V dalších letech jsem díky bowlingu poznal krásy dánského Odense a v neposlední řadě hlavního města Islandu, Reykjavíku.“
Právě Island na něj udělal největší dojem. „Už po přistání jsem věděl, že jsem v nejhezčím městě, které jsem kdy navštívil. Vše graduje při návštěvě místních gejzírů a procházce po Reykjavíku. Navíc v herně, kde se koná mistrovství Evropy, se cítím jako doma,“ libuje si.
Německé Lipsko ho nezaujalo. „V centru je tam hodně emigrantů, špíny a ovzduší je dost znečištěné. Navíc obyvatelé Lipska se mi zdají být dost nepříjemní,“ kritizuje. „Zároveň jsem zde odehrál své nejméně úspěšné mistrovství Evropy.“
Ne vždy šlo všechno hladce: „Ze začátku se mi dost lidí smálo, co to vlastně dělám za sport. Nebylo to pro mě po psychické stránce vůbec jednoduché,“ pamatuje si. S úspěchy ale přišla změna: „Jakmile jsem vyhrál svůj první turnaj, vysmívání přestalo. Spolužáci se začali zajímat o mé další úspěchy a podporovali mě.“
Poté, co získal svůj první titul mistra České republiky, stěhoval se z Kutné Hory do Prahy. „Ozval se mi majitel pražského klubu Rabbits a po vzájemné dohodě jsem za jeho družstvo začal hrát. I zde jsem se dočkal titulu mistra České republiky,“ říká s úsměvem. Po dvou letech v Praze přišlo další stěhování. „Vyhlédli si mě zástupci mosteckého Benediktu.“ přibližuje cesty své kariéry, které se následně odebraly do Olomouce. „Ve čtrnácti letech jsem přestoupil do Bowling Academy Olomouc, kde působím dodnes.“
Nyní studuje Střední odbornou školu Štursova v Olomouci obor kuchař, číšník se zaměřením kuchař. „Škola mi vyšla vstříc a já mohu povinnou praxi absolvovat v restauraci, která je součástí bowlingového centra, kde sídlí Bowling Academy, což mi výrazně šetří čas,“ objasňuje. „Mohu tak věnovat mnohem více času trénování bowlingu.“
Plechata se chce stále zlepšovat
Bez podpory rodiny by to nešlo. „Bowling je finančně dost náročný sport. V prvních letech mé kariéry mi veškeré vybavení kupovali rodiče, kteří mi pomáhali i s dopravováním se na tréninky a turnaje. Nyní už jsem na vyšší úrovni a bez sponzorů by bylo hodně složité tento sport provozovat. Tím, že mi hradí sponzoři určitou část výdajů, je to pro mě o poznání jednodušší,“ uvědomuje si.
Za vším stojí tvrdá dřina. „Obvykle strávím na dráze patnáct hodin týdně. Další čas ale zabere posilovna, rozbory tréninků s trenéry a příprava,“ tvrdí mladý bowlingář. Vše se mění, když přijede jeho finský trenér Juha Maja. „Jezdí za námi každý měsíc a s jeho příjezdem počet hodin v herně rapidně stoupne. Pohybuje se někde okolo šedesáti hodin týdně.“
Trenér přináší důležité poznatky. „Rozebírá se mnou, jaký jsem udělal pokrok, během doby, kdy nebyl zrovna v České republice. Učí mě různé styly házení, novou moderní techniku, a také, jak se dobře připravit na turnaj po psychické stránce,“ vyjmenovává výhody vlastního trenéra.
I bowling má svou stinnou stránku v podobě nepříjemných zranění. „Mezi má nejčastější zranění patří bolavé zápěstí a klouby. Největší trable ale nastaly po problémech se zády, kdy jsem nemohl hrát více než měsíc,“ hlesne.
Přesto je pro něj bowling vším. „Jsem nesmírně rád za to, že jsem se v osmi letech začal tomuto sportu věnovat. Během deseti let jsem nasbíral plnou řadu zkušeností a poznatků. Nic se ale nesmí podcenit a já chci nadále pilně pracovat a věřím, že se budu stále více a více zlepšovat,“ doufá český reprezentant.
