Daniela Širáková 
Jaký je podle vás rozdíl v péči o duševní zdraví u generace Z v porovnání generacemi staršími?
Témata duševního zdraví se teď více otevírají a mluví se o nich více než tomu bylo třeba před třiceti lety. To je určitě pozitivní věc, jelikož tato problematika do veřejného prostoru patří. Zároveň to ale klade nároky na to, jakým způsobem o tématu mluvíme, ať už v mainstreamových médiích nebo na sociálních sítích. Ale ne vše, co se o duševním zdraví píše a točí je nutně pravda. Pořád platí, že je potřeba vyhledávat si spolehlivé zdroje informací. Každopádně v souvislosti s tím, že o duševním zdraví mladší generace více mluví, se i o zdraví samotné více stará.
U příležitosti světového dne duševního zdraví, který připadá na desátého října, realizoval Ipsos mezinárodní výzkum o vnímání duševního zdraví. Výzkumníci zjistili, že lidé do 30 let pociťují nejvíce stresu. Proč tomu tak je?
Období mladé dospělosti je období velkých změn, které můžou ovlivňovat celý budoucí život. Jedná se zejména o volbu studia, shánění zaměstnání či bydlení, což není v současné době jednoduché. Také sem patří i hledání životního partnera. Je to období, kdy člověk může lehce selhat. Buďto na to tak bude nahlížet společnost nebo sám člověk. Nezáleží na tom, jestli si na sebe klademe příliš vysoké nároky sami nebo jsou to vnější motivy. Okolí od mladého dospělého očekává, že projde určitými změnami. S tím je spojeno mnoho rizik. Například změnu člověk nemusí dobře snášet nebo pro její zládnutí nemá dostatečné předpoklady. Právě proto pak zažívá více stresu.
V minulém roce se 39 % generace Z cítilo ve stresu natolik, že nemohli chodit do práce. Proč si myslíte, že je číslo tak vysoké?
Rozhodně to souvisí s tím obdobím velkých změn, které prožívají a které jsem zmínila. Zároveň to můžeme spojit i s tím, že se o duševním zdraví více mluví a lidé se nebojí říct, když jim není dobře. Je velmi důležité nebát se říct, když člověka opravdu něco trápí. Zároveň to ale vytváří prostor zneužívat to pro svou pracovní neschopnost, což už může být diskutabilní. Je potřeba, aby byl každý upřímný a nedošlo ke zneužívání tématu duševního zdraví. Pokud by k tomu docházelo, skutečné problémy pak mohou být bagatelizovány nebo nemusí být vůbec odhaleny.
Starší generace nebyla zvyklá o duševních problémech otevřeně mluvit. Možná ze strachu nebo pocitu, že budou bráni jako slabí jedinci. Proto jsou k tématu častěji či více skeptičtí. Jak podle vás zamezit, aby starší generace nezlehčovaly duševní problémy a volání o pomoc?
Připadá mi, že cesta je v rozumně vedeném dialogu. Je potřeba vyslechnout si druhou stranu a snažit se ji pochopit. Poté můžeme důstojným způsobem přednést, jak to vnímáme my. Nemám ráda stavění pomyslných barikád mezi generacemi, jelikož to vytváří iluzi, že jsme proti sobě. Odlišnosti boří mosty. Stále jsme ale lidi, kteří žijí na jednom místě, a to, že má někdo nějaký názor a postoj, nutně nemusí být napořád. Je potřeba respekt k druhým a odhlédnutí od generační škatulky. Někdo z jiné generace nutně nemusí mít jiné názory, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Jak se zbavit pocitu osamělosti a ztráty smyslu života, čímž trpí nejen nejstarší členové společnosti?
Osamělost a smysl života jsou důležitá témata, se kterými se každý do jistý míry v průběhu života setkáváme. Myslím si, že neexistuje univerzální lék nebo rada. Pro někoho to je psychoterapie, pro jiného sdílení svých pocitů a emocí. Někomu může pomoci obklopit se lepšími lidmi, pro někoho jiného je to nekonečné hledání, práce na sobě samém a plnění vlastních cílů. Nelze na to jednoduše odpovědět, ale rozhodně je dobré sám sebe poznávat a poznávat svoje způsoby poznávání. A být citlivý k okolí. Cesta z osamělosti vede přes snahu vnímat život a pochopit, jak jej vnímá kdokoliv kolem mě.
Mohla byste vy sama popsat, co děláte pro své duševní zdraví?
Snažím se být s lidmi, které mám ráda a se kterými mi je dobře. Dělám to, co mi osobně dává smysl. Když už v něčem nadále smysl nevidím, tak se jej snažím hledat třeba někde jinde. Nejdůležitějším faktorem jsou základní fyziologické potřeby, takže se snažím dostatečně spát a jíst. Celkově se snažím žít zdravě a v souladu se sebou a svými hodnotami. Dále například lidem v okolí nedělám to, co bych nechtěla, aby dělali mně. A hlavně si vážím sebe a svého života, který je tak hrozně krátký.
Štěpánka Ptáčková, narozená v Liberci, je bývalá česká skokanka na lyžích. Během své sportovní kariéry dosáhla významných úspěchů, mezi něž patří zisk bronzové medaile na Olympijských hrách mládeže v Lausanne v roce 2020. V březnu 2022 oznámila ukončení sportovní kariéry. V současnosti se věnuje studiu psychologie v navazujícím magisterském programu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a působí zde mj. i jako studentská senátorka.
