Nikoho jsem do profesionální dráhy tanečníka nikdy nepřemlouvala, říká Renata Kiršnerová, dlouholetá učitelka baletu

Dnes se hodně diskutuje o tom, že děti se už moc nehýbou. Sledujete pokles zájmu o taneční obor?

Řekla bych, že je to ve vlnách. Učím na dvou školách, mám tak porovnání ve dvou městech a myslím, že kupodivu to má menší vliv ve větším městě. Možná je to tím, že tam je větší vzdělanost a rodiče mají tím pádem větší zájem, aby děti měly smysluplnou výplň volného času. Takže jim kroužky hodně tlačí. Každým rokem, když děláme talentované zkoušky, hlásí se nám kolem dvaceti pěti až třiceti dětí. Pokud je pokles, přijde jich jeden rok třeba jenom kolem dvaceti. Řekla bych, že v menším městě je to horší. To je možná tím, že děti se můžou vyžít i volně, můžou vyběhnout do parku a nejsou tolik hlídané.

Co všechno musí děti při talentových zkouškách zvládat?

Chceme po nich základní pohybovou koordinaci, aby vůbec tušily, kde mají ruce a nohy, což u těch pětiletých někdy bývá trošku problém. Chceme, aby se orientovaly v hudbě, byly schopné vytleskat rytmické cvičení a zaimprovizovat na nějaké téma. Aby se tolik nestyděly, i když to bývá dost těžké, když děti přijdou poprvé do cizího prostředí. A trošku zkoumáme i jejich fyzické dispozice. Pokud je tam nějaký závažný problém, tak je nemůžeme vzít.

Jaké fyzické dispozice máte na mysli?

Jedná se o uvolnění různých kloubů, hlavně kyčelních. Pokud jsou klouby v pořádku, děti jsou schopné vytočit nohy tak, jak potřebujeme pro tanec. Pokud ne, špičky se naopak zavírají k sobě, což je neestetické a také nás to potom blokuje v další práci. Kontrolujeme, v jakém stavu mají děti chodidla. Jestli nemají plochou nohu a zda mají protaženou Achillovu šlachu. Pokud ne, dítě pak není schopné došlápnout na patu.

Kolik dětí tedy odmítáte?

Nebýváme příliš přísní. Z pětadvaceti uchazečů nevezmeme tak dva. Děti, které mají pohybovou vadu, se nám tady neobjevují. Většinou to funguje tak, že dítko si někde v mateřince vesele poskakuje s paní učitelkou a pak si ještě poskakuje doma a maminka usoudí, že holčička má nadání, a tak ji sem přivede. A je na tom dítěti vidět, že se chce hýbat, baví ho to a je zdravě rostlé. Právě proto, že se pohybuje.

Mluvíte o holčičkách… Chodí sem tančit i kluci?

Pár kluků máme. Když je ve skupině chlapec, funguje trošku jinak. Je tam jiná atmosféra. Holčičky mají tendence kamarádit spolu, ten kluk většinou trošku trpí tím, že holek je okolo něj víc a obvykle se cítí opuštěný. Takže za těmi holčičkami chodí a poštuchuje je a nějak na sebe upozorňuje, aby se s ním víc bavily. Pokud ale hodně otravuje, může se stát, že mu holky řeknou: „Ne, my se s tebou nechceme bavit, jdi pryč.“ A odhánějí ho od sebe.

Ale když se podaří, že je ve skupině platnou součástí, má to vliv třeba na tvorbu choreografií, které můžou být zajímavější. Ale nikdy se mi ještě nepoštěstilo, že bych kluků měla výrazně víc, abych tomu vyloženě uzpůsobila výuku.

„Špičky nedoporučuji každému. A leckdo to potom sám vzdá.“

Jaké taneční styly tu učíte?

Na základních uměleckých školách existovaly osnovy, které doporučovaly vyučovat současný tanec, klasickou taneční techniku a lidový tanec, takže jsme podle toho vytvořili i náš školní vzdělávací program. Snažím se, aby se děti naučily základní kroky lidových tanců jak českých, tak moravských. Laik si pod klasickou taneční technikou může představit balet, je to pro něj ta největší zkratka. Tam se začíná pracovat u tyče, pak se pracuje na volnosti a ti výrazně pokročilí si mohou vyzkoušet i práci na špičkách (speciální taneční obuv s vyztuženou špičkou, díky které mohou baletky tancovat na palcích či prstech nohy - pozn. autorky). A co se týká současných tanečních technik, tam je poměrně široký rozsah a záleží vždy na tom, kdo učí, a ke které technice má blíž. Já preferuju techniku Marthy Grahamové (taneční technika, která hodně pracuje se středem těla, s hýžďovými a břišními svaly, kontrakcemi a uvolněními s koordinovaným dechem - pozn. autorky).

Podle čeho rozhodujete, kdo už na špičky může? Neničí to nohy?

Pokud by se to dělalo na sto procent, tak to nohy samozřejmě ničí. Vidět nohy baletky po patnácti letech praxe znamená okamžitě zahodit špičky hodně daleko (smích). Ale právě proto, že mým cílem vždy bylo, aby si děti z hodin tance odnesly něco pozitivního, aby je to bavilo, měly správné držení těla, tak se snažím, když přijdou ta rozzářená očička: „Jééé, špičky!“, je brzdit. Aby nezačínaly příliš brzy. Většinou v sedmé, osmé třídě. Chci mít jistotu, že mají pohyb pod kontrolou. Nedoporučuju to každému. A leckdo to potom sám vzdá, protože pochopí, že když neumí tohle, na špičkách by to prostě nešlo.

Neohrožuje to tedy vývoj dětské nohy?

Určitě ne. Pokud na špičkách stojí maximálně třikrát týdně, není zátěž tak velká. A děláme jen začátečnické krůčky. Nedostaneme se výš, než je nějaký pátý ročník konzervatoře. Navíc tam by to byl dril, nejenom, že by na nich byly každý den, ale i trénink by trval hodinu a půl, což tady nemáme. Takže to je spíš jen na vyzkoušení, aby se s tím seznámily a měly hezký pocit, že na tom něco umí.

Je těžké se na špičky postavit?

Není to těžké, když člověk má dobré držení těla a dispozice. Pak se na ně postaví a je v nich jako v bačkůrkách.

Učíte balet podle konkrétní školy?

V Čechách se vždycky učila spíš ruská škola, která má to veliké držení těla a heroický, občas až afektovaný projev. Vím, že dánská škola je hodně o skocích, batýrování (rychlá práce nohou při skocích - pozn. autorky)… Ale nejsem až tak teoreticky vzdělaná, když bych měla popsat, co která škola přesně má, to bych se zapotila (smích). Ve škole jsem se nejspíš naučila nějaký mix a ten učím.

Jak probíhají samotné hodiny?

Základ by měl být vždycky stejný. Mělo by tam být zahřátí, rozcvičení, pak vlastní náplň hodiny, nějaká technika a následně variace, kde si děti ověří, co se naučily. Na závěr uvolnění a protažení. Netvrdím, že se to vždy takhle podaří. Taky záleží na tom, v jakém módu děti přijdou. Někdy jsou zralé akorát na to, aby šly dělat na koberci kotouly a pak si zahrály nějakou pohybovou hru, někdy jsou schopné skutečně velmi dobře pracovat.

Co vše obnáší příprava na hodinu?

Podívat se na to, co jsme dělali minule, připomenout si, kam jsme došli a jak moc to dětem šlo. Také je třeba si uvědomit, jestli se musíme k něčemu vrátit nebo můžeme pokračovat. A potom rozpracovat tu hodinu ve smyslu rozcvičení – kolik cviků a jakým způsobem je budu řadit po sobě. Pokud budu dělat opravdu poctivou, písemnou přípravu, píšu si „rolování v první, paralelní pozici, tříčtvrteční takt, dva takty příprava, na dva takty roluju dolu, na dva takty roluju nahoru, opakuju třikrát po sobě“. Když se chci připravit důkladně, trvá to minimálně dvojnásobek hodiny.

Zpozorovala jste na některé své žačce velký talent, díky kterému by mohla dělat tanec profesionálně?

Nebudu tvrdit, že jsem nikdy nepotkala někoho, kdo se mi zdál, že by na to mohl mít. Ale nikdy jsem v sobě nenašla naprosté přesvědčení, že tenhle člověk má talentu tolik, že by dokázal překonat všechna úskalí, která profese tanečníka obnáší a že by to skutečně mělo pozitivní výsledek. Spíš jsem se vždycky právě bála toho, že někomu popletu hlavu a ono se mu to nevydaří.

Jaká úskalí myslíte?

Pokud chce být někdo tanečníkem, musí vystudovat konzervatoř, která trvá osm let. Nejbližší konzervatoř je v Praze, což znamená v jedenácti letech odejít na internátní studium. Nikdy nikdo tomu studentovi nezaručí, že se mu konzervatoř podaří dostudovat. A studium na ní je dost specifické, právě proto, že se studuje jen a jen tanec. Pokud ten člověk z jakéhokoliv důvodu ze studia vypadne, návrat do běžné školy jakéhokoliv směru je problém, protože mu z druhého stupně schází biologie, fyzika, matematika… A další věc je, že student má, pokud ji dokončí, před sebou nějakých dvacet let profesionální kariéry. Následně musí skončit, protože fyzicky už na to nestačí. A ani není žádoucí se v divadle dívat na padesátiletou Julii. Ta by asi nikoho nezaujala.

Takže jste o tom s tou konkrétní žákyní nikdy nemluvila?

Nikoho jsem do profesionální dráhy nepřemlouvala. Většinou to totiž funguje ještě tak, že když má někdo větší nadání, tak ho mívá obvykle víc. Pokud se objevil někdo, kdo vypadal, že by mu to celkem tančilo, tak mu to taky hodně myslelo. Pak z toho byla přihláška na medicínu, práva, architekturu… A v momentě, kdy ta žačka chodí na gymnázium se samými jedničkami a už v sedmé třídě přemýšlí o tom, že by z ní měla být paní doktorka, posílat ji na konzervatoř s ne vždy úplně jasným výsledkem, je z mého pohledu hazard.

„Taneční pohyb je vždycky koordinovaný, tudíž i tělu prospěšný.“

Žáci tanečního oboru dvakrát ročně vystupují v Krušnohorském divadle. Kde berete inspiraci na tvoření stále nových čísel?               

Snažím se vycházet ze sebe, protože nechci kopírovat. Ale člověk samozřejmě sbírá inspiraci tím, že vidí nějaké představení. Hlavně mě však ovlivňuje výběr hudby. Vždycky jsem poslouchala nějakou muziku a řekla jsem si: „Ha! To je dobrý!“ A jak se tím člověk proposlouchává pošesté, poosmé, tak mu z toho postupně začíná něco lézt.

Jak vypadá proces tvoření choreografie?

Obvykle si tak dlouho improvizuju, až mi z toho něco vyleze (smích).

Kde sháníte kostýmy na představení?

Vycházíme z toho, že tu máme základní sbírku kostýmů – univerzální věci, které se pak dají vzájemně kombinovat. Eventuelně si k tomu děti doplní nějakou drobnost – stužky do vlasů nebo barevné punčocháčky. Snažím se rodiče moc nezatěžovat sháněním kostýmu.

Jste nervózní, když probíhá vystoupení?            

Strašně.

Co se vám v těch chvílích honí hlavou?

Že to je hrozný. Že jsme tomu měli věnovat ještě nejmíň čtrnáct dní zkoušení a jak je možné, že jsem přehlídla, že tenhle člověk absolutně nedělá to, co měl. Takže jsem nervózní za ně, jestli to dělají dobře a jestli to nezkazí. Pak jsem naštvaná na sebe, že jsem něco nedodělala, zanedbala nebo nedomyslela. Obvykle to nikdy není pozitivní pocit.

A když se na představení díváte zpětně na videu?

Tak je to ještě horší (smích).

Kromě teplické základní umělecké školy učíte i na Základní umělecké škole Ivana Kawaciuka v Duchcově. Liší se nějak tyto školy?

Každá škola má jiné podmínky. Tady jsou vystoupení dvakrát za rok, v Duchcově jenom jednou. V Teplicích máme půjčené divadlo, ke kterému je plný servis, na té druhé škole si musíme nejenom pronajímat sál, ale ještě shánět někoho, kdo bude zvučit a svítit. Divadelní podmínky při vystoupení jsou trošku jiné – divadlo má zákulisí, může se tam zvednout opona a děti už tam jsou připravené, dají se dělat příchody a odchody… Tam máme v podstatě holé pódium, takže se musí řešit i to, jak tam děti vůbec přijdou, jak se připraví.

Co se týká vyučování, v Duchcově je malá škola, tudíž menší skupinky, což je pro mě příjemnější. Práce s menším počtem dětí je pro mě intenzivnější a spíš si dokážu ohlídat nějaké nedostatky ve skupině osmi dětí než ve skupině čtrnácti. Taky tu nemáme korepetitorku (klavíristka, která baletní tréninky doprovází - pozn. autorky), kterou v Teplicích máme.

Vyhovuje vám víc, když máte k dispozici živou hudbu?

Je to hrozně pohodlné. Tady máme paní korepetitorku, která je tu už dlouho a já jí spoustu věcí nemusím říkat. Poprosím o chůzi a ona už ze sebe sype: „A chcete tuhle, tudle nebo tuhle?“ Stejně tak když máme hodinu klasiky – postavím se k tyči, napočítám cvičení a ona už si s tím ví rady. S reprodukovanou hudbou je problém. Projdu třeba osm písniček na cédéčku, než najdu tu se správným tempem.

Proč vy osobně máte tanec ráda?

Vždycky mě bavilo se hýbat. A na tanci mě baví to, že mám pocit, že ten pohyb má smysl. Když se na něj člověk dívá, je estetický. A když se jde po principu toho pohybu, téměř vždy vychází z toho, jak je tělo postavené. Ve sportu se člověk dostává do extrémní, jednostranné zátěže. Cyklisti mají veliké nohy, protože pořád šlapou na kole, vzpěrači mají kvůli zvedání těžkých činek veliké svaly, gymnastky jsou prohnuté v zádech, protože se v jednom kuse podle něčeho omotávají… Zatímco tanec, když se dělá tak, jak by měl, je strašně příjemný v tom, že si člověk jenom zvětšuje své možnosti. Snažím se mít protaženější vazy, uvolněnější klouby, ale zároveň se tam trošku posiluje. A ten pohyb je vždycky koordinovaný, kontrolovaný, tudíž z mého pohledu i tělu prospěšný.