Normal: Český film o německém vrahovi se s divákem nemazlí

Základním stavebním kamenem, okolo kterého se Normal točí, totiž není zápletka, ale několik téměř filosofických otázek, které film klade. Už od začátku je jasné, že Kurten dostane buď provaz, nebo bude při nejlepším odsouzen na doživotí. Justus se mu k lepší variantě snaží dopomoci tím, že chce porotu přesvědčit o vrahově šílenství, které ho zbavuje plné odpovědnosti za své činy.

Ale věří tomu navzdory svým slovům i samotný Justus? Jeho ústy ve filmu několikrát zazní úvaha: „Rodíme se monstry, nebo je vytváříme?“  Odpověď hledá v Kurtenovu dětství, v jeho minulosti, ale uspokojivá odpověď ne a ne přijít.

Kurtenův advokát tváří v tvář zrůdnosti

Přitom, jak se Justus dozvídá o svém klientovi stále víc a víc, naráží nejen na odporné činy, na jeho nejednoznačnou manželku (Dagmar Havlová), ale také sám na sebe. Jeho životní krédo „hlavně dělat rodičům radost“ či „být nejlepší“ prodělá tváří v tvář zrůdě Kurtenovi velkou zkoušku. Zvlášť znatelná paralela je mezi vlivem rodičů jak na Kurtena, tak i na Justa, kterému vštípili až mechanickou ctižádost.

Ta velí Justovi vyhrát případ za každou cenu, ačkoli sám vypadá sezení od sezení s Kurtenem stále zbědovaněji a čím dál víc tápe ohledně toho, co znamená „být normální.“

Umělecky se tvářící masakr

K zobrazení Justovy oscilace mezi normálnem a šílenstvím napomáhá výtvarná stránka filmu, kdy se v jednom momentě začne proměňovat až v jakýsi retro-disco styl s nadčasovou hudbou. To působí v jinak velmi sevřeném snovém designu trochu křečovitě.

Jinak je právě filmový obraz jednou z největších deviz na Normalu. Noirové tvrdé svícení, tmavě modré, chladné tónování s temně rudou barvou krve, netypické úhly kamery i střih dělají z filmu vizuální zážitek a zároveň znesnadňují recepci diváka, který byl připraven na „Hannibala“ a zatím se na něj valí spousta netypicky fotografických záběrů, které dělají i z odporného masakru něco „umělecky se tvářícího.“
Právě v často explicitním zobrazování drastických krvavých scén tkví další z kontroverzí filmu. Dost hrůzy vyvolávají už jen fotografie obětí a Kurtenovo vyprávění. Natož vraždění nevinných spících děvčátek přímo na plátně. A tady si musím položit otázku: Opravdu bylo nutné vystavit diváka tolika záběrům, vyvolávající v něm jeho základní lidské pudy?

Kurtenova nestvůrnost je každému jasná i bez toho. A pokud by tvůrci opravdu hodně lpěli na vykreslení nějaké té hrůznosti, bohatě by stačila sekvence se psy (pochopíte při filmu), ze vzpomínky na niž mám ještě teď husí kůži. Pod takovou záplavou násilí má ale divák pocit, jakoby film neměl žádné hranice a mohlo přijít v další sekundě téměř cokoli. To sice koresponduje s charakterem vraha Kurtena a s pozicí, ve které se nachází Justus, ale zároveň to zavání prostým exhibicionismem z toho, co všechno si prostě tvůrci navzdory očekávání dovolili.

A ani poetické, do bíla laděné záběry na tančící Justovu „bývalou“ tuto brutalitu nemůžou vyvážit. Normal je prostě vyhrocený a stejně jako Kurten nepředvídatelný. Což se dost těžko snáší.

Postavy uzavřené ve vlastních světech

Co se týká hereckého ansáblu, Milan Kňažko bude asi pro ty, kdo film viděli, v mysli ještě dlouhou dobu Peterem Kurtenem, jehož zvrácený charakter předvedl přinejmenším přesvědčivě. Dagmar Havlová neměla zase tolik prostoru, ale nutno uznat, že proti mému původnímu přesvědčení vůbec nepůsobila jako pěst naoko. Pavel Gajdoš, coby rozpolcený Justus, dostal v Normalu svou první filmovou příležitost a rozhodně ji nezkazil.

Zpočátku působí poněkud „paňácovitě“, ale s postupem času, kdy se jeho upravená vizáž začne spolu s jeho přesvědčením proměňovat, ukazuje se tato počáteční strnulost jako záměr. Navíc v Normalu všichni hrají spíš jako na divadle, což filmu dodává jakýsi rytmus a zároveň každou postavu uzavírá do vlastního neproniknutelného světa.

V některých momentech je ale dost těžké Justův přerod ještě chápat a v jednom momentu pro mě jeho chování naprosto překročilo dojem uvěřitelnosti, i v rámci toho, že se jedná o záměrně nerealistický snímek.

Ne Hollywood, ne český film, ale nekompromisní Normal

Za největší úspěch Normalu tak považuji progresivní výtvarnou složku, která obsahuje také zpomalené, „sekavé“ záběry a dokonce i jedno komiksové „zmražení“ obrazu. Dokonale podkreslující a mezi racionálnem a surreálnem se pohybující je také hudba Jana Muchowa a Gorana Trajkoského. Úvodní sekvence s policejní eskortou, jedoucí zatknout Kurtena, je potom natolik „jiná“, že mě dokonce na chvíli překvapilo, když jeden z policistů promluvil česky.

Normal opravdu v ničem nepřipomíná českou produkci, ale zároveň nemůžete čekat, že se bude blížit hollywoodským thrillerům. Normal jde svou vlastní cestou zcela nekompromisně a ve své vlastní poetice klopýtne jen občas. Zato v očích diváků se bude buď plazit po zemi, nebo se vznášet ve výši. Pro mě se pohybuje někde nad pomyslnou půlicí čárou.

60%

Normal. Česká republika, Makedonie, 2009. Režie Julius Ševčík, scénář Julius Ševčík, podle divadelní hry "Normal: The Düsseldorf Ripper" od Anthonyho Neilsona, Hrají Milan Kňažko, Pavel Gajdoš, Dagmar Havlová, Jan Vlasák, Miroslav Táborský, ad. 100 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 26. března 2009.