Tereza Šolcová 
Jak prožíváš nynější situaci?
Je to zvláštní. Když jsme se dozvěděli o opatřeních, byli jsme ještě na trailu. Na Nový Zéland jsme totiž přiletěli kvůli Te Araroa trail, 3000 km dlouhému přechodu jeho dvou hlavních ostrovů. Vyrazili jsme ze severního cípu a dostali se až do poloviny Jižního ostrova, měli jsme za sebou tedy přes 75%, to je asi 2 400 km. A najednou jsme museli trek přerušit, návrat do reality byl brutální. Tři měsíce jsme řešili jenom kde budeme spát, co budeme jíst a kolik kilometrů jsme ten den ušli, to bylo vlastně vše. Koronavirus postupně se rozšiřující ve světě jsme samozřejmě vnímali, ale tím, že jsme měli myšlenky na treku a na signálu jsme zejména v posledním měsíci skoro nebyli, to šlo tak trochu mimo nás. O našich nejbližších jsme věděli, že jsou v pořádku, a to nám stačilo. A na Novém Zélandu se dlouho nic nedělo, virus se mu poměrně dlouho vyhýbal. Když jsme byli naposledy na signálu, bylo tu jen 8 případů. A o šest dní později, když jsme se dostali zpět na příjem, už byla všem nařízena čtyřtýdenní karanténa, měly se zavírat silnice a stejně tak i hranice. Byli jsme v šoku. Když jsme se z toho nějak oklepali, začali jsme honem shánět kde strávíme ty následující čtyři týdny, už jsme neměli šanci chytit nějaký let domů, začátek karantény byl naplánován za 48 hodin. Bydlení jsme nakonec sehnali u jedné trekerky, se kterou jsme několik dní šli Te Ararou, měli jsme štěstí. A jakmile jsme měli místo, kde být, už jsme se uklidnili, věděli jsme, že máme nejhorší za sebou. A začali jsme se smiřovat s tím, že Te Ararou teď nejspíš nedojdeme. A tak je to doteď, na karanténě jsme už přes týden a pokoušíme se relaxovat po treku, pracovat na našem webu a občas se i trochu vyvenčit po okolí.
Jaké opatření jsou pro tebe nejhorší?
To se asi nedá říct... Kromě „self isolation", tedy toho že se nemáme s ostatními stýkat, nikoho navštěvovat atd., můžeme na nákup potravin a na procházky po okolí. Máme dodržovat dvoumetrový odstup, to je vlastně nakonec asi nejnezvyklejší. Nepodat si s nikým ruku, v obchodě se ostatním vyhýbat velkým obloukem, atd.
Jak moc tě to omezuje v životě?
Vzhledem k tomu, že jsme tady poslední čtvrtrok každý den trávili na treku, tak nás to vlastně v našem momentální životním stylu omezuje maximálně. Všichni trekeři si samozřejmě taky museli najít jedno trvalé místo, kde stráví karanténu. Od organizace spravující trek jsme všichni dostali zprávu, ať trek přerušíme, všechny chaty a kempy na trecích jsou zavřené, kde jsme byli v moment začátku karantény, tam musíme zůstat po celé ty nařízené čtyři týdny – pokud tedy nenastane nějaká výjimečná situace, jako lékař, repatriační let, apod., pak bychom samozřejmě někam přejet mohli.
Jak probíhá tvůj den?
Snažím si udržet nějaký režim. Den předem si promyslím, co budu druhý den dělat, ať se mám na co těšit a abych večer mohla mít radost z toho, co jsem dělala. I kdyby to mělo být jenom koukání na seriál!
Jak lidé dodržují nařízená opatření a jak je dodržuješ ty?
Zdá se, že se každý snaží nařízení dodržovat, dvoumetrové odstupy od ostatních vnímáme jak v obchodech, tak venku. Většina lidí zůstává doma, pracují tu jen tzv. „essencial workers" jako lékaři, a další, kteří jsou opravdu nezbytní. Silnice jsou zavřené, takže nikdo nikam kromě blízkého okolí nejezdí. Já všechna nařízení dodržuji, nemám s tím problém, v životě jsem si tak často a pečlivě nemyla ruce! Když jdeme na nákup, bereme si i roušky, ačkoliv ty tu, na rozdíl od ČR, nařízené ani doporučované nejsou. Ostatní se na nás sice dívají dost podezřívavě, ale to je nakonec to nejmíň důležité. I kdyby roušky měly pomoct minimálně, rozhodně to za to stojí.
Čím se odreaguješ?
Jak jsem říkala, snažím se dělat si program. Promazávám fotky z treku, třídím videa, dopisuju deník, nakonec nemám moc velký problém se zabavit. Jen mi chybí knížky, ty na mě čekají až doma.
Jak si zvykáš na nový život bez sociálního kontaktu?
To mi asi velký problém nedělá. Ne, že bych se netěšila na rodinu, kamarády a na posezení s nimi, ale když vím, že jsou všichni v pořádku, tak jsem v klidu. Teď je to prostě, jak to je, hlavně ať se situace brzy zlepší. To mi větší problém dělalo smířit se s ukončením treku.
Jak se k sobě lidé na Novém Zélandu chovají? V České republice se projevila obrovská solidarita, jak je tomu v zemi, kde žiješ?
Obyvatelé Nového Zélandu jsou obecně známí svou pohostiností, sami to nazývají „kiwi hospitality". My jsme se s tím potkali už během treku, když bylo vše ještě v pořádku, a po nařízení karantény nám to vyrazilo dech. Několik místních, které jsme na treku potkali, nám nezávisle na sobě psalo, jak jsme na tom, jestli máme kde být a jestli máme dost peněz. Až jsme se dostali k Nicky s Jimem, kteří nás nechávají bydlet v jejich krásném domku v Te Anau, který běžně využívají na Airbnb. Měli jsme ale taky štěstí, ne každému turistovi tady se povedlo umístit se tak hezky jako nám.
Jak vnímáš dobrovolnickou práci, popřípadě děláš nějakou taky?
Tím, že se tady koronavirus rozjel poměrně nedávno a případů je to momentálně kolem 800, tak dobrovolnické práce zatím nejsou tolik potřeba a jsou spíše výjimečné, alespoň co já vím. Já žádnou dobrovolnickou práci nedělám, jsme v podstatě ve vesničce, tady je klid, je tu jen pár místních a supermarket, nejspíš by tu nebyla ani příležitost.
Jakou mají lidé důvěru k vládě?
Zdá se mi, že její kroky schvalují. Vidí jak se situace vyvíjí v okolním světě a oceňují, že tu vláda reagovala tak pohotově a snaží se šíření viru zabránit radikálně hned zpočátku. Premiérka tu stále vyzdvihuje zdraví a bezpečí obyvatel, a to na lidi působí velmi uklidňujícím dojmem. Problémy ekonomiky ona osobně nechává stranou a vyjadřování k nim přenechává na ministestvu financí.
Pociťuješ mezi lidmi paniku a strach?
Vzhledem k tomu, že koronavirus je tu v podstatě na začátku a jsme v malém městečku, tak ve vzduchu žádnou nervozitu necítím. Nicméně, když jsem byla včera na nákupu, všechna ta opatření a dezinfekce a odstup mezi lidmi... Člověk si uvědomí, kolik drobností je jinak, a trochu úzko mi taky bylo.
Kdy si myslíš, že to skončí?
To vůbec netuším. Karanténa na Novém Zélandu je prozatím vyhlášena na čtyři týdny, premiérka nicméně už v rádiu zmiňovala i možnost prodloužit ji na tři měsíce. V jak přísném režimu nezmiňovala, tak uvidíme. Nikdo neví jak se situace bude vyvíjet.
Máš v okolí někoho nemocného?
Máme to štěstí, že zatím ne. Nicméně tady v Te Anau se první případ objevil hned první den po začátku karantény, hned po našem příjezdu. Nikdo další zatím neonemocněl. Kéž by to tak i zůstalo.
Více postřehů a zážitků najdete na cestovatelčině blogu www.cestujsemnou.cz.
