Andrea Lhotská 
Co je to afantazie?
Afantazie je neschopnost vytvářet v mysli mentální obrazy. Tento jev byl poprvé popsán Francisem Galtonem v roce 1880, ale od té doby zůstal víceméně neprozkoumaný. Zájem o afantazii se znovu objevil teprve před sedmi lety po zveřejnění studie anglických vědců z University of Exeter.
„Jak popsat afantazii? Jednoduše. Myslete na koně. Většina lidí si ve své mysli může vytvořit jakýsi mentální obraz koně. Mohou vytvořit vizuální představu toho, jak kůň vypadá, co dělá a scenérii kolem něj. To já udělat nemůžu. Nemám ten vizuální systém ‚představ si to‘,“ popisuje Tom Ebeyer, jeden ze zakladatelů platformy Aphantasia Network. „Afantazií není ovlivněn jen můj vnitřní vizuální svět, dopad to má i na všechny smyslové zážitky. Řekněme například, že jste v restauraci a že se vám v menu zamlouvá nějaké jídlo. Většina lidí si dokáže představit vůni jídla nebo jeho chuť. Já můžu jen říct, jaké jídlo mi v minulosti chutnalo, a podle toho se rozhodnout a objednat si, ale nedovedu si představit, jestli je to sladké, kyselé, jak to jídlo vypadá, chutná nebo voní."
„Afantazie může mít různé podoby i intenzitu,“ uvedl profesor Joel Pearson, jeden z autorů nové studie. „Někteří lidé nemají žádné vizuální obrazy, někteří zase mají problém s představivostí u jiných smyslů. Někteří sní a jiní sny nemají. Je to úžasný příklad toho, jak odlišné mohou naše mozky a myšlenky být.“
Studie prokázala, že lidem s afantazií zornice nereagují
Vědci nejprve změřili zornicový reflex běžných lidí. Pro studii využili 42 účastníků, kteří sami uvedli, že mají vizuální představivost. Poté je vystavili světlým nebo tmavým tvarům na šedém pozadí, což předvídatelně vyvolalo zúžení zornic v reakci na světlé tvary (srovnatelné s pohledem nahoru na jasnou oblohu) a rozšíření zornic v reakci na tmavé tvary (srovnatelné s vypnutím světla). Aby se otestovala vizuální představivost, byli účastníci dále požádáni, aby si jednoduše představili tytéž světlé nebo tmavé tvary. Zjistili, že i v reakci na představované jasné a tmavé tvary se zorničky účastníků stále přiměřeně stahovaly a rozšiřovaly.
Poté výzkumníci zopakovali studii s 18 účastníky, kteří sami nahlásili afantazii. Při vystavení světlým a tmavým tvarům jejich zornice reagovaly stejně jako ty u běžné populace. Během druhé části studie, kde byli účastníci požádáni, aby si vizualizovali tytéž tvary, se ale zornicová reakce nijak nelišila v reakci na imaginární tmavé objekty a imaginární světlé objekty.
Jak můžeme dokázat, že je afantazie skutečná?
Aby měli vědci jistotu, že se účastníci s afantazií skutečně pokouší o vizualizaci objektů, zkusili přidat jednu experimentální podmínku. Požádali účastníky, aby se snažili vizualizovat čtyři tvary namísto jednoho. "Je známo, že naše zornice se zvětšují, když děláme obtížnější úkol," říká Lachlan Kay, další z autorů studie. "Představit si čtyři předměty současně je obtížnější než si představit jen jeden. Zorničky jedinců s afantazií se rozšířily, když si představili čtyři tvary oproti jednomu, ale neměnily se podle toho, zda byly tvary světlé nebo tmavé. To nás ujistilo, že se v tomto experimentu skutečně pokoušeli si tvary představit."
