Dominik Dubovči 
Je 27. září 1941 a do Prahy přijíždí zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Již více než dva roky tehdy zuřila krvavá válka, která zasáhla prakticky celý svět. Německá armáda postupovala stále více do vnitrozemí Sovětského svazu a měla pod kontrolou prakticky celou kontinentální Evropu. Heydrichovo jméno se stalo symbolem nové vlny teroru a útlaku díky jeho přístupu k tzv. „konečnému řešení české otázky.“ Jedním z jeho prvních kroků bylo vyhlášení stanného práva, přičemž hned vzápětí následovalo hromadné pronásledování odboje.
To pochopitelně nezůstalo v Londýně bez odezvy, a proto byli v Anglii školeni letci pro výsadky v Čechách a na Moravě. V celostátním měřítku byla velmi důležitá skupina Anthropoid, jejíž členové Josef Gabčík a Jan Kubiš měli tajné poslání – provedení atentátu na Heydricha. Z dalších jmenujme například Silver B nebo Out Distance. Východ Čech byl pak nejvíce ovlivněn skupinou Silver A, která se skládala ze svob. Jiřího Potůčka, rtm. Josefa Valčíka a npor. Alfréda Bartoše. Tito tři mladí vojáci seskočili v noci z 28. na 29. prosince 1941 nedaleko Senice u Poděbrad, aby plnili úkoly na území ovládaném nacisty. Bylo potřeba vytvořit síť spolupracovníků po celé republice, zejména ale v Pardubicích, odkud Bartoš pocházel a kde dobře znal místní podmínky. Tak se město na Labi, výborně situované nedaleko od Prahy a s klidným zázemím, najednou stalo centrem řízení všech výsadků na území protektorátu. V Pardubicích začala skupina budovat rozsáhlou odbojovou síť, která měla v době své největší aktivity více než 140 členů.
Zajímavé je, že ačkoli Alfréda Bartoše v Pardubicích znala spousta místních občanů, nikdo z nich nepodal o jeho návratu z emigrace zprávu bezpečnostním orgánům. Nezbytnou součástí odboje se navíc stal spolehlivý majitel Veselky Arnošt Košťál. V té době byl hotel Veselka podnikem s prvotřídní pověstí, kam velice rádi chodili příslušníci služebny pardubického gestapa v čele s jejich šéfem Gerhardem Clagesem, vrchním kriminálním tajemníkem Walterem Krögerem a dalšími německými úředníky. Úkolem Košťála bylo vyzvědět co nejvíce na těchto lidech a předávat zprávy parašutistům. Proto s Němci často komunikoval a byl jim neustále nablízku. Nikdo neměl tušení, že se v hotelu rozjíždí odbojová činnost.
Ironií osudu navíc právě Košťál přišel s návrhem, že by mohl zaměstnat jednoho z parašutistů jako číšníka v baru svého hotelu, aby bylo možné lépe získávat další zprávy. Potůček, krycím jménem Tolar, byl určen již v Anglii k obsluze radiostanice Libuše a převážně se pohyboval v oblasti lomu Hluboká u Ležáků, kde byla vysílačka ukryta. Bartoš jako velitel všech výsadků v protektorátu musel mnoho cestovat, což by bylo u číšníka podezřelé. A tak volba padla na Valčíka. Arnošt Košťál představil Valčíka svým zaměstnancům jako syna známého hoteliéra z Ostravy, který poslal svého syna do Pardubic, aby na Veselce získal potřebné zkušenosti.
Další osobností pardubického odboje byl Václav Krupka. Když došlo v roce 1940 k zatýkání na Pardubicku, rozhodl se emigrovat, po seznámení s Hanou Zýkovou od toho ale ustoupil a Hanu si vzal za ženu. Václav se ukázal jako velice prospěšný spolupracovník – dokázal sehnat velice důležité materiály, například plány semtínské Explosie nebo plzeňské Škodovky. Hanka se zase stala jednou z hlavních spojek mezi ostatními odbojovými skupinami a Silver A, v neposlední řadě pak jezdila po adresách, kde měli být ubytování budoucí parašutisté. K odbojové činnosti ale manžele Krupkovi přivedli Táňa a František Hladěnovi. Alfréda Bartoše poznali v lednu 1942, ačkoli byli již dříve zapojeni v odboji. František byl odborníkem na motocykly, proto jej také gestapo najalo jako experta na zabavené židovské automobily. Díky tomuto postu měl ke gestapu opravdu skutečně blízko a mohl tak předávat důležité informace. Také u sebe doma ukrýval samotného Bartoše, což tehdy znamenalo riskovat život.
Valčík zase přebýval u učitelky Lidmily Malé, kolegyně Josefa Janáčka. Všechny tyto jména spojuje tragický osud, neboť zahynuli na popravišti, stejně jako doktor Josef Bartoň, který parašutisty ošetřoval. Všichni blízcí spolupracovníci Silveru A se navzájem dobře znali. Jejich přátelství tak bylo zárukou toho, že by jejich celé snažení mohlo zůstat v tajnosti. Nebýt Karla Čurdy, který ordinací doktora Bartoně prošel také.
Skutečná prověrka všech spolupracovníků ale přišla dříve, než Karel Čurda zradil. Gestapo patrně dostalo tip, který upozornil na podezřelou osobu číšníka Šolce ve Veselce. Košťál byl tedy předvolán na gestapo, aby podal bližší informace o svém zaměstnanci. Vymyslel si pro gestapo historku o tom, jak Šolc (Valčík) rozbil v baru drahocenný porcelán a byl „na hodinu“ propuštěn. Tentokrát mu bylo uvěřeno, Valčík zmizel z Pardubic a v Praze se spojil s Gabčíkem a Kubišem. Dne 27. května 1942 byl pak v Praze spáchán atentát na Heydricha. Na území protektorátu následovalo peklo.
Všichni v protektorátu spojeni s odbojem byli v ohrožení. Gestapo získalo podobenku Valčíka a Arnošt Košťál se tak stal nanejvýš podezřelou postavou, ačkoli mu Němci zatím nemohli dokázat úmysl. O pár dnů později, 16. června 1942, se ale do hlavní úřadovny Gestapa v Petschkově paláci v Praze dostavil Karel Čurda. Vše bylo ztraceno. Jeho zradou byli prozrazeni nejen parašutisté z Resslovy ulice, ale i mnoho dalších spolupracovníků po celé republice, Pardubice nevyjímaje.
18. června 1942 zemřel po hrdinném ozbrojeném odporu společně s dalšími parašutisty v kostele sv. Cyrila a Metoděje Josef Valčík. V Pardubicích pak od 20. června 1942 začíná postupné zatýkání všech spolupracovníků Silveru A. Byli převezeni do kanceláří nacistů, kde byli vyslýcháni. Tajná státní policie (= gestapo) tehdy v Pardubicích sídlila hned v několika objektech – například v dnešní budově krajského úřadu nebo na nechvalně proslulém Zámečku v Pardubičkách.
V podvečer 21. června se Alfréd Bartoš vracel do bytu manželů Krupkových, zazvonil a dal se na útěk, všimnul si totiž gestapáků za okny. Ve Smilově ulici Bartoš vytáhl zbraň a na gestapáky začal pálit. Poté, co doběhl na roh ulice, ale věděl, že již není úniku. Přiložil si svou zbraň k levému spánku a vystřelil. 30. června se Jiří Potůček prostřílel z obklíčení u Bohdašína a unikal ještě tři dny, přičemž se pokoušel vrátit se na Pardubicko. Vyhladovělý a unavený usnul v křoví nedaleko obce Trnová. Zde jej našel štábní strážmistr protektorátního četnictva Karel Půlpán a ve spánku jej zastřelil. Osudy ostatních byly završeny 2. července 1942. Čtyřicet vlastenců vězněných gestapem totiž ani nebylo postaveno před soud. Nákladní auta je odvezla k Zámečku, popravišti gestapa. Podle Němců „pracovali proti zájmům říše a podporovali cizí agenty“. Černý den Pardubic a celého Československa skončil smrtí statečných bojovníků za svobodu. V souvislosti s působením skupiny byla také Němci 24. června 1942 vypálena obec Ležáky, přičemž většina obyvatel této vesnice byla taktéž popravena na „Zámečku“.
Význam operace Silver A je však nesporný, skupina splnila svůj úkol, vytvořila odbojovou síť, zajistila spojení s Londýnem a také velmi přispěla k úspěšnému provedení atentátu na Heydricha. Nic z toho by se však nemohlo povést bez podpory běžných obyvatel. Válečná léta v Pardubicích jsou důkazem toho, že čeští obyvatelé s okupací nesouhlasili a odpor proti zrůdné totalitě často brali jako povinnost. Neváhali za Československo položit život, což mělo vliv i na západní mocnosti, které po atentátu na Heydricha odvolaly platnost Mnichovské dohody.
