Lukáš Kostelecký 
Pro mě jakožto pražského rodáka, avšak mládence, který převážnou část dosavadního života strávil v Jičíně, malebném východočeském městě, bylo velmi lákavé přesunout se v rámci vysokoškolských studií z Čech do jiné vesmírné galaxie jménem Morava. Do jednoho, posléze i druhého města, zvykat si na místní specifika jako jsou například rozdílný dialekt, kvůli kterému jsem si, a to zejména v Ostravě, připadal jako opravdový turista mezi domorodci. V Olomouci jsem už tak dramatickou propast v tomto ohledu překonávat nemusel. Osobně mi připadá, že klasická „hanáčtina“ se začíná z tohoto regionu vytrácet a proti tradiční „české“ mluvě jsem nezaznamenal nijaký dramatický rozdíl, navíc se zde, jakožto ve studentském městě, vyskytuje řada lidí z různých koutů Čech i Slovenska. Z tohohle pohledu mi právě hanácká metropole přišla jaksi „multikulturnější“ než její moravskoslezský protějšek.
Ostrava, které patří v chronologickém pořadníku mých putovně-studijních poznání (otázkou zůstává, který z těchto dvou aspektů má v mém případě navrch) první místo, je v především počtem obyvatel zhruba trojnásobně větší než Olomouc, a i kdyby vás snad (zvažujme v tomto případě oblast života studenta, kterou jsem si sám okusil) potkala šťastná příhodnost bydlení a školy v jedné lokalitě, málokomu vystačí strávit celé studium pouze na trase mezi těmito dvěma body a právě z tohoto důvodu je zde zcela nutné pořízení dlouhodobé jízdenky. MHD je totiž v Ostravě váš nucený průvodce, pokud snad chcete město alespoň trochu poznat. V Olomouci jsem se setkal s mnoha názory, že jízdenka netřeba a vše se dá zvládnout hezky po svých, protože zde je vše potřebné k přežití přímo v centru města, které není nijak rozsáhlé. Mimochodem trolejbusem se v Olomouci nesvezete, to je něco, v čem mají Ostraváci „navrch“. Olomouc sálá historií, je to bývalé hlavní město Moravy a historickým jádrem mně osobně velmi připomíná Prahu, čímž se liší od převážně pragmatické architektury v Ostravě, která, jako dříve nikterak významné sídlo, posléze přitahovala obyvatele v souvislosti s prací v hutním a těžebním průmyslu. Ty už ale upadají, nicméně rozdílnost ve zcela odlišném historickém vývoji obou měst je na relativní vzájemnou blízkost velmi interesantní a patrná na první dojem.
Co mají tyto metropole společné je budova obchodního centra v blízkosti středu města. V Olomouci je to Galerie Šantovka, v Ostravě zase Forum Nová Karolina, které plní funkci takových „krytých náměstí“ a zvlášť Ostravané si stěžují, že se jim díky, respektive kvůli, tomu vylidnilo historické centrum.
V rámci nejsledovanějších českých sportů si toho obě města nemají moc co závidět, každý Ostravák jen se slzou v oku vzpomíná na doby, kdy Baník drancoval soupeře, hrál na Bazalech a se Spartou bojoval o titul. A že ani ti hokejisti z Vítkovic už nejsou ti borci, co bývali. Olomoučák si může podobně zanadávat na to, že Sigma opět spadla do druhé ligy, ale že aspoň ti hokejisti občas něco vyhrají, i když jejich zimák představuje flashback někam do dob, kdy Jarda Jágr válel za dorost.
Olomouc je typicky univerzitní město a je známá i svým studentským životem, jehož součástí není každý den usínat v osm večer s knížkou u hlavy. Je zde řada barů a klubů, kam je možné vyrazit se pobavit a které jsou na velmi dobré úrovni, v Ostravě je drtivá většina nočního života shrnuta do dnes legendární Stodolní ulice, jejíž lesk už ale dle místních není takový jako v předešlém desetiletí.
Není bez zajímavosti dodat můj čistě subjektivní postřeh, že Olomouc je město, kde se vyskytuje plno žen a dívek, které, co jsem si povšiml, převládají nad muži, zatímco v Ostravě mi tento poměr připadal obrácený. Možná je to ale dané právě odlišnou průmyslovo-společenskou tváří těchto měst.
Pokud byste se mě zeptali, které z těchto měst bych vám doporučil na studium nebo život. Byla by to Olomouc. I přesto, že jsem s ní nebyl dosud tak podrobně seznámen, mě svým geniem loci oslovila daleko výrazněji, a to naprosto při vší úctě k Ostravě a jejím obyvatelům či obdivovatelům, kterým jsem vlastně i já.
