„Začal jsem hrát v pěti letech. Doma se mnou bylo k nevydržení, tak mně rodiče chtěli zabavit. No a hokejová přípravka měla bruslení a další tréninky čtyřikrát týdně,“ směje se dnes dvacetiletý hokejista.
Choceňská mládežnická základna má v celém kraji výborný zvuk. Po nejlepších hráčích vždy sahají extraligové Pardubice a občas se některý z odchovanců do nejvyšší hokejové soutěže také prosadí.
Michal vždy patřil ve své kategorii ke špičce, i on má z Pardubicemi zkušenost. „Když jsme byli v žáčcích, v přáteláku jsme Pardubice porazili asi o deset gólů,“ vzpomíná. „Chtěli k sobě půlku mužstva.“
„Nakonec tam jela na tréninky naše první pětka. Učili jsme je vlastně hrát hokej,“ usmívá se. „Ale bylo to hodně náročné, jak časově, tak finančně. Navíc náš klub nechtěl Pardubicím pustit tolik hráčů najednou, a tak jsem se třeba já vrátil do Chocně.“
Michalovi rodiče navíc kladli velký důraz na synovo vzdělání, proto se ani na hokej příliš neupínal. „To, že jsem v Pardubicích nezůstal mi nijak nevadilo. Hodně hráčů je tam z protekce a tady je výborná parta. Navíc střední škola se mi pak daleko lépe zvládala.“
V Chocni postupně prošel všemi věkovými kategoriemi, ve všech patřil k nejlepším. „Je pravda, že gólů i nahrávek mám pořád hodně, prostě máme dobrý tým,“ přemýšlí. „Sice se už s Pardubicemi rovnat nemůžeme, oni jsou na ledě každý den, ale naše výsledky jsou k velikosti Chocně víc, než slušné.“
V letošní sezóně choceňští junioři opět ovládli krajskou soutěž a dostali se finálové skupiny o postup do první ligy, druhé nejvyšší juniorské soutěže. „Loni jsme ji vyhráli, to byl historický úspěch. Letos se nám tolik nedařilo, ale i třetí místo je výborné,“ míní kapitán.
Pro Šedivého letos mládežnický hokej skončil. Ve věku dvaceti let už může příští sezónu nastupovat jen za muže. „Docela se těším. Tréninky jsou až večer, takže je budu po škole v pohodě stíhat. Když zvládnu přípravu, sezóna bude dobrá,“ věří.
„Bude to sice trochu náročnější, ale už jsem nějaké zápasy za seniory odehrál, takže vím do čeho jdu,“ pokračuje Šedivý. „Byl bych rád, kdybych pořád dával góly, ale nejvíc mě těší, že hokej můžu hrát mezi svými kamarády,“ dodává.
(příběh)