Vilém Pospíšil 
Proč jste se v roce 2019 rozhodli začít praktikovat participativní rozpočet?
Jednoduše jsme chtěli zapojit občany do rozhodování o jejich městě. Já osobně to považuji za velmi přínosné, když lidé mohou rozhodnout o, byť jen malé části, rozpočtu města. Lidé také často netuší, jak se s městskými financemi nakládá nebo kde se finance berou. Často nechápou ani základní principy fungování města, což ale není jejich problém, je to problém samospráv a politiků, kteří jim to dostatečně nevysvětlují. A právě i díky participativnímu rozpočtu se lidé mohou dozvědět, že nic není tak jednoduché, jak se může zdát. Když někde na chodníku není sjezd pro vozíčkáře, podle občana má město prostě nechat vykopnout obrubník a dát za to dva tisíce korun. Takhle to bohužel nefunguje, je okolo toho spousta norem a byrokracie.
Jak město pracuje s vítěznými projekty? Snažíte se je využívat i nad rámec jednotlivých ročníku participativního rozpočtu?
V prvním ročníku skončila mezi vítěznými návrhy oprava části chodníku u okrasného rybníčku. Celý projekt měl vyjít na 300 tisíc korun. Dopadlo to ale jedenáctimilionovou investicí do celého okolí a dnes je z toho reprezentativní místo, kde lidé tráví čas. Už se nám to stalo několikrát. Některé projekty z minulých ročníků jsou rozpracovány a výsledná investice bude několikanásobná. Lidé nám svými návrhy často neříkají nic nového. O spoustě problémech se ví, ale není impuls k tomu, aby se řešily. Participativní rozpočet je velmi dobrým nástrojem k tomu, aby se věci pohnuly. Když vás ve městě něco štve, dejte návrh do participativního rozpočtu a nechte spoluobčany říct, co si o tom myslí.
V rámci realizace projektů se také často zjišťují nové informace a někteří úředníci mají tendence projekty pozměňovat. Je tedy potřeba vždy připomínat, že pokud jde o návrh třeba pana Prokeše, jakákoliv změna se s ním musí konzultovat. Projekty, které jsme dosud realizovali mají u občanů velmi pozitivní ohlasy. To je důkaz toho, že to dává smysl.
Má podle vás participativní rozpočet nějaká rizika?
V podstatě čekám na to, kdy někdo navrhne nějaký projekt, který bude čistě žert. Před pár lety v Paříži jeden z občanů navrhl zbourat baziliku Sacré-Coeur. Na sociálních sítích pak tento návrh získal velkou podporu. Město samozřejmě potom přišlo s tím, že něco takového je nerealizovatelné. Nebo se někdo takto může rozhodnout realizovat nějaký svůj bussines plán. Vyrábím dětská hřiště, tak jejich výstavbu začnu v participativním rozpočtu navrhovat. V pravidlech ale samozřejmě máme, že autor návrhu nesmí být zároveň dodavatelem projektu.
Navrhl už někdo v Jeseníku takto bizarní či neproveditelný projekt?
Úřad samozřejmě projekty třídí a do hlasování posílá jen ty, které jsou realizovatelné. To je asi ta nejpodstatnější část práce, kterou úřad v rámci participativního rozpočtu dělá. Vzpomínám si ale na projekt, ve kterém někdo navrhl, aby se na potůčku v městském parku postavila přehrada. Tím prý měla vzniknout vodní plocha, kterou by jeseničtí obyvatelé mohli využívat. To byl trochu úlet. Samozřejmě šlo o projekt, který byl naprosto mimo rozpočet. Co mě spíše ale na některých projektech mrzí je to, jak jsou nekvalitní. Často je na nich vidět, že si s nimi navrhovatel nedal příliš práce.
Vybírat projekty, které město nakonec realizuje, může úplně každý?
Všechna města, která zavádí participativní rozpočet, se musí rozhodnout, koho v něm nechá hlasovat. Z podstaty věci by to samozřejmě měli být občané daného města. V Jeseníku jsme si řekli, že po hlasujících nebudeme chtít, aby nějakým způsobem dokazovali, že mají v Jeseníku trvalé bydliště. Město přece jen využívají i lidé, kteří tu nebydlí, ale navrhované projekty se jich také týkají.
Když jsme tedy u hlasování, v roce 2019 se zapojilo 483 občanů, dva roky potom 700 občanů a loni hlasovalo 507 lidí. Je to podle vás dostatečný počet hlasujících?
Volební účast v komunálních volbách v Jeseníku je okolo čtyřiceti procent. Chuť lidí nadávat je rozhodně větší než chuť něco ovlivňovat. To v demokracii platí vždycky. Počty hlasujících jsou dány také atraktivitou jednotlivých projektů a také tím, že si lidé na participativní rozpočet zvykli a není to tak nová věc, aby přitáhla tolik pozornosti. I když se samozřejmě o intenzivní propagaci snažíme. Já jsem s počtem hlasujících spokojený. Například v Šumperku hlasovali v posledním ročníku jen desítky lidí, a to je už podle mě problém.
Nečekal jste, že se budou postupem času počty občanů, kteří chtějí rozhodovat, zvyšovat?
Já si uvědomuji, že u většiny věcí zafunguje jakýsi efekt novosti. Při prvním ročníku byl participativní rozpočet nová věc a u vedení města i u občanů byl velký entuziasmus. Následně lidé viděli, že se odhlasované projekty realizují a když z participativního rozpočtu něco vzejde, reálně to vznikne. Tomu bych přičítal ten nárůst zapojených občanů. Počty hlasujících mají spousty proměnných a nemyslím si, že by se v dalších letech nějak výrazně měnily. Jako jesenický rodák vím, že v minulosti bývalo naše město dost pasivní a byl jsem naopak mile překvapen počtem lidí, kteří se chtěli zapojit.
Neplánujete v příštích letech zvyšovat částku, se kterou můžou občané pracovat?
I vzhledem k inflaci o tom rozhodně musíme mluvit. Tři sta tisíc korun v roce 2019 je úplně jiných tři sta tisíc korun než dnes. Nejsem si ale jistý, jak by lidé zvládli vypracovat projekt, jehož cena by vyrostla třeba na milion korun. Tam už je potom spousta věcí, které musí mít předkladatel vyřešené. Je tedy otázka, jestli neponechat limit u jednotlivých projektů a zvýšit objem peněz, které město ze svého rozpočtu uvolní. Tím pádem by se dalo realizovat více projektů během jednoho ročníku.
Vy jste také zastupitelem Olomouckého kraje. Je podle vás podobná věc realizovatelná i na krajské úrovni?
Čistě teoreticky by to samozřejmě fungovat mohlo. Někdo z Konice navrhne projekt, který ale s krajem jako takovým nemá nic společného. Ten to třeba jen zaplatí. Pokud by pak ale mělo probíhat hlasování v rámci celého kraje, tak logicky vyhrají návrhy, které jsou v místě s největší koncentrací lidí. Podle mě to tedy nedává smysl. Já osobně nejsem úplně zastáncem krajů. Podle mě je to zvláštní, uměle vytvořená samosprávní jednotka a obzvláště Olomoucký kraj je vytvořen nejméně přirozeně. Lidé v Jeseníku nejsou nijak spojeni s lidmi v Hranicích na Moravě nebo v Přerově.
Jak nahlížíte na prvky přímé demokracie v celostátní politice? Často se ve sněmovně mluví o peticích, celostátních referendech a podobně.
Takovéto tendence podle mě jasně ukazují, že zastupitelská demokracie nefunguje úplně stoprocentně. Pokud je ale třeba rozhodovat o velmi odborných věcech, jako je například stavba jaderné elektrárny, pak o tom nemůže rozhodovat běžný volič, ale opravdu kvalifikované lidé. Myslím, že obzvláště v České republice by mi to přišlo jako zahrávání si s ohněm. Naše společnost je náchylná k ovlivňování médii a jinými faktory. Ten jednotlivý problém by se dal překrucovat tak, aby hlasování dopadlo tak, jak někdo chce či potřebuje.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu. Analýzu zaměřenou na participativní rozpočty v Olomouckém kraji najdete zde.
