ne., 28. srpen 2022 17:50

Pěstouni dělají velkou službu společnosti, většina si troufá na menší děti, říká předsedkyně Diamantu

SLužeb organizace Diamant si cení nejen její klienti, ale i hodnotící porota "neziskovky roku". SLužeb organizace Diamant si cení nejen její klienti, ale i hodnotící porota "neziskovky roku". Zdroj: Koláž Diamant
Náhradním rodičům v Česku pomáhají desítky doprovodných organizací. Odpovídají na důležité otázky pěstounů či osvojitelů a pořádají vzdělávací programy nejen pro náhradní rodiny. Povídala jsem si s Terezou Kocurovou, předsedkyní doprovodné organizace Diamant v Královéhradeckém kraji.

V loňském roce došlo ke schválení novely zákona o sociálně právní ochraně dětí, která přinesla změnu v příspěvcích pěstounům a zrušení kojeneckých ústavů. Zajímají se lidé i o finance, které je mohou v péči podpořit?
Převážná většina pěstounů v naší zemi jsou tzv. pěstouni příbuzní. V rodině se stane nějaká nedobrá situace, rodiče se z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí starat a nastupují prarodiče nebo sourozenci rodičů. Pěstouni příbuzní se v té situaci nikdy neocitnou dobrovolně. Když se někde objeví dítě, o které se rodiče dobře nestarají a je potřeba tu situaci řešit, vždycky se primárně začíná zjišťovat, zda v širší rodině není někdo, kdo by se o dítě postaral. V jakém procentu případů blízká rodina staví argument financí jako důležitý, to nedokážu říct. My s nimi přijdeme do styku, až když tam děti jsou.

Často se setkáváme s tím, že si prarodiče vezmou vnoučata, jsou to lidi ve věku třeba 70 let a musí znova začít chodit do práce, aby vnoučata uživili. My se s nimi potkáme někde v terénu nebo nám o nich někdo řekne a zjistíme, že by měli nárok na to být pěstouni a vyřešilo by jim to situaci. Pak je podle mě v pořádku, že společnost přispěje na to, aby se vůbec mohli v klidu o děti starat.

 

„Dítě v ústavu nás stojí o desítky tisíc víc, než když je v náhradní péči“

 

A jak to vnímají pěstouni, kteří nejsou příbuzní?
Řekla bych, že je v pořádku, když tahle otázka zajímá pěstouny zprostředkované, kteří se dobrovolně z nějakých důvodů rozhodnou, že půjdou do náhradního rodičovství. Pěstouni obecně dělají velkou službu naší společnosti, která by je za to měla nějak ocenit. Faktor financí je relevantní záležitost, která by se neměla nějak démonizovat, ať už je to příbuzný nebo ne. Když to vezmu čistě z ekonomického pohledu a tvrdých dat, tak dítě v ústavu nás všechny bude stát o desítky tisíc korun víc, než když dítě půjde do náhradní rodinné péče, a to nemluvím o tom, jak je to poškozující pro dítě.

Čekáte nějakou změnu ve vaší činnosti se zrušením kojeneckých ústavů? Myslíte si, že přijde nárůst zájemců o péči o nejmenší děti?
Já pevně věřím, že k té změně nakonec dojde. Jsem v téhle oblasti roky a tak dlouho čekáme na to, aby se vůbec něco někam posunulo, že se nemůžu ubránit stínu skepse, že to bylo schváleno ještě za minulé vlády. Ale velmi doufám, že se to povede, alespoň pro ty nejmladší děti. Ale nemyslím si, že by to byl nějaký faktor, který by motivoval lidi k zájmu o náhradní péči.

Jaká byla motivace pro vznik vaší organizace?
Hodně osobní, protože jsem se v sociální oblasti pohybovala zhruba 15 let. Byla to potřeba profesně i osobně se někam posunout a zároveň dělat co nejlepší práci pro ohrožené děti. Před vznikem Diamantu jsem se rozhodovala o změně zaměstnání, pracovala jsem na úřadech, tehdy jsem pracovala na krajském úřadě v Hradci Králové jako vedoucí Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD).
V rámci vzdělávání jsem se potkala s kolegyní Vladimírou Nahodilovou a byly jsme taková dvojice ve výcviku na PRIDE, přípravu náhradních rodičů, tehdy inovativní věc, kterou sem přivezlo ministerstvo práce. Padly jsme si hodně do oka a bylo to v době, kdy vešla v platnost novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která umožnila vznik doprovázejících organizací pro pěstouny. Rozhodly jsme se, že to zkusíme, tehdy s podporou brněnského Trialogu. To byl rok 2015 a od roku 2017 fungujeme samostatně pod hlavičkou Diamantu.

Vaší hlavní činností je tedy podporovat náhradní rodiny?
Je to tak. Jde o děti, které v těch rodinách vyrůstají, protože osud jim nadělil těžké věci. Skrze doprovázení pěstounů se snažíme dělat to nejlepší právě pro děti.

Jaký vnímáte vývoj za dobu, kdy Diamant funguje?
Je to hodně dynamické, protože jsme začínali úplně od píky. Všechno jsme budovaly nejdřív s kolegyní ve dvou, potom se tým postupně rozrostl na čtyři lidi v kmenovém týmu a poměrně značný počet externích spolupracovníků. Pořád se to nějak vyvíjí, řekla bych, že nestagnujeme. Důkazem je i to, že jsme v roce 2020 uspěli v ocenění Neziskovka roku, kde jsme se umístili na 3. místě v kategorii malá neziskovka.

Kolik rodin aktuálně doprovázíte?
Teď jich doprovázíme asi 53, to je kolem 90 dětí.

Spolupracujete v rámci vaší činnosti s dalšími organizacemi nebo úřady?
Spolupracujeme s OSPODy, ty mají primární roli v tom, jak se osud dětí vyvíjí. Naším zásadním partnerem je krajský úřad, který tomu dítěti zprostředkovává rodinu. Tady v Královéhradeckém kraji má krajský úřad značnou roli v přechodné pěstounské péči, vede si evidenci pěstounů a rozhoduje, které dítě kam půjde. Pak, když se dítěti vyhledává takzvané trvalé řešení a je jasné, že se nebudou moci vrátit do své biologické rodiny, hledá krajský úřad adoptivní nebo dlouhodobou pěstounskou rodinu. Pak to jsou třeba soudy a probíhá i spolupráce s jinými organizacemi. Já osobně teď doprovázím rodinu dlouhodobých příbuzných pěstounů, kde vyrůstá holčička a sourozence má u přechodné pěstounky. Tam se podílíme na realizaci kontaktů mezi nimi.

V jakém věku bývají děti, které jdou do náhradní rodinné péče?
Je to těžko zobecnitelné. Záleží i na typu náhradní rodinné péče. Když budeme mluvit o přechodných pěstounech, tam dominují zejména děti do šesti let. U těch větších je to z různých důvodů náročnější. Nejvíc je dětí nejnižšího věku, pak jsou děti předškolní a s přibývajícím věkem dětí číslo klesá. Většina pěstounů si troufá na menší děti.

Setkáváte se i s tím, že někdo preferuje starší děti?
Ano, máme i rodiny, které si vzaly děti vyššího věku, ale jsou to spíš jednotky případů. Některé rodiny si vzaly osmileté nebo dvanáctileté děti, dokonce i sourozence v takovém věku.

Jak je dlouhý proces žadatele o náhradní rodinnou péči?
Roli hraje spousta faktorů, třeba to, v jakém kraji žadatel žije a kde prochází tím procesem. Z praxe víme, že třeba v Praze je číslo žadatelů o osvojení vysoké, je tam větší počet příprav a kurzů pro žadatele. Tam proces možná trvá kratší dobu než třeba v Karlovarském kraji, který má dlouhodobě velmi málo žadatelů o kteroukoli formu náhradní rodinné péče a trvá déle, než se nasbírá skupina pro otevření přípravy.

Mění se délka spolu s formou náhradní péče?
Kdybych to měla zobecnit, z různých statistik vyplývá, že to trvá zhruba rok. Příprava na přechodné pěstounství je ještě o 24 hodin delší než u osvojitelů, takže to stojí víc času. Ale nedá se říct, že by u přechodných pěstounů proces trval dva roky a u osvojitelů půl roku. Takový rozdíl tam není, alespoň by neměl být.

Co se týče rodin, které doprovázíte, oslovujete je sami, nebo vás vyhledají samy?
My je určitě nemůžeme oslovovat, protože pokud nejsme realizátorem příprav a kurzů, kde bychom přišli do kontaktu s lidmi, kteří jsou teprve v procesu a žádají, tak my se o nich nedozvíme. Tohle je hodně o spolupráci s OSPODy, ty mají portfolio organizací, které tuto činnost vykonávají. Většinou to bývá tak, že pěstounům předloží tuhle nabídku a oni si nějak vybírají i podle místní dostupnosti, aby to pro ně bylo komfortní, protože dojíždí na nějaké vzdělávání. Stane se, že některé rodiny o nás vědí, někdo jim o nás řekl nebo tady mají známé, které doprovázíme a osloví nás sami. Ale dominuje to, že se o nás dozví přes OSPOD.

Je doprovázení rodin činnost spíš na začátku procesu, nebo se na vás obrací i rodiny, které mají děti delší dobu?
Nejčastěji to jsou rodiny, které s péčí začínají. Čas od času se na nás obrátí někdo, kdo chce přestoupit z jiné doprovodky, ale to procento je mnohem nižší.

Kolik rodin ročně se vám tady objeví?
Ono se to různí. Jsou období, kdy se dlouho nikdo neozve, naopak teď od listopadu do února nám přišlo dvanáct nových rodin, máme teď i dvě nové přechodné pěstounky. Zažíváme i fluktuaci v tom, když dítě zplnoletí, to doprovázení v pěstounské péči oficiálně končí. Tím nám dvě tři rodiny ročně skončí, protože děti odrostou a pak dvě tři nové rodiny za ten rok přijdou. Od určité fáze naší existence oscilujeme kolem čísla padesát. To je míra, která je pro nás v pořádku a dokážeme garantovat kvalitu služby, což je pro nás na prvním místě.

Plánujete rozrůstání organizace pro více rodin i zaměstnanců?
Jak jsem řekla, v první řadě nám jde o kvalitu. Čím více je rodin a čím větší je tým, tím je náročnější udržet standard, který rodinám poskytujeme. Máme hranici 60 rodin, neaspirujeme na to, že budeme doprovázet sto rodin a mít deset klíčových pracovníků.

Co se týče příspěvků pro vás jako organizaci, je pro vás podpora kraje či státu dostatečná?
Bohužel ne. Bez fundraisingu bychom nemohli některé věci ani dělat. Bez toho bych tu nemohla mít tak odborný tým, jaký mám, protože tuhle práci, při vší úctě k absolventům vysokých škol našich oborů, nejde dělat bez zkušeností. Musíte mít opravdu specifické znalosti, odbornost, dodatečné vzdělávání a i nějakou životní zkušenost, aby se to dalo dělat na špičkové úrovni. To, že příspěvek pro nás doprovodky byl poprvé od roku 2013 valorizovaný v loňském roce, považuju za macešství od státu směrem k našemu segmentu. Organizace našeho typu fungují podle zákona o sociálně právní ochraně dětí, nejsme registrovaná sociální služba podle zákona o sociálních službách. To nám znemožňuje přístup k mnoha dotačním titulům, služby našeho typu nejsou v síti sociálních služeb kraje, takže ten nás nepodporuje nijak. Já se už po těch letech nebojím slova diskriminace organizací našeho typu. Je to nějaká anomálie, za kterou my nemůžeme, když chceme pracovat s touhle cílovou skupinou. Snažíme se o tom dát na srozuměnou, ale zatím bez úspěchu.

Očekáváte, že to k úspěchu povede?
Já doufám, jsem optimistka. Abych se nevyjadřovala jenom negativně, myslím si, že ač doprovodky nefungují ani deset let, pořád je co zlepšovat, a to je dobře. Věřím, že dojdeme k místu, kde se tyhle věci nějak narovnají a bude to pro nás příznivější. Budeme se moct věnovat primárně práci pro rodiny, uleví se nám a nebudeme se muset každý rok dívat na napjatý rozpočet a shánět peníze, kde se dá.

Jakým dalším činnostem se vaše organizace věnuje?
Snažíme se hlavně dělat osvětu náhradnímu rodičovství. V České republice je v ústavní péči nejvíce dětí v celé Evropě, je to 8000 dětí. Dáváme vědět o sobě a o našich rodinách, abychom tomu udělali nějakou cestičku. Aby lidé, kteří přemýšlejí o tom, že by ještě měli energii a místo doma postarat se o nějaké děťátko, věděli, kam dojít, kde se na to zeptat a kde se potkat s pěstounem. Snažíme se vzdělávat pěstouny, pořádáme i vzdělávací akce pro OSPODy o naší odbornosti, o tom, co je porucha citové vazby, trauma nebo terapeutické rodičovství.

Cítíte výsledky této osvěty?
Dá se říct, že ano. Už doprovázíme i rodiny, které se na nás obrátily se záměrem, že by chtěly být pěstouny. Doprovázíme dokonce rodinu, která se ujala chlapce po rozpadu jeho rodinného zázemí, oni ho znali a než došlo k oficiálnímu svěření hocha k nim, trvalo to tři čtvrtě roku. My už jsme jim poskytovali služby jako dobrovolníci, obrátili se na nás sami, někdo nás doporučil, že i tohle umíme.
Řekla bych, že každá malá věc má svůj význam a nemusí se to projevit hned. Tohle je taková mravenčí práce, která není vidět na číslech, ale když přijdou tři čtyři rodiny během roku se informovat, tak to je několik dětských osudů, které se můžou díky těm lidem proměnit.

Co byste doporučila zájemcům o náhradní rodinnou péči?
Určitě bych jim doporučila, ať si najdou někoho, komu můžou položit otázky, které je zajímají. Ať ve svém okolí vyhledají organizaci, jako jsme my, dojdou se tam podívat a dojdou se seznámit s pěstouny, aby si mohli přičichnout k atmosféře a slyšet příběhy. To je úplně nejvíc. Taky ať neváhají a udělají to. Jestli to v nich pracuje, mají ten záměr nějak přítomný delší dobu, ať seberou odvahu a jdou do toho. Pomoct dítěti, které nemělo v životě tolik štěstí, je totiž velká věc, nejen pro to dítě, ale pro nás všechny.

Zobrazeno 62 krát
Naposledy upraveno: po., 30. listopad -0001 00:09
Pro psaní komentářů se přihlaste