Do míče kopal od útlého dětství a když mu bylo pět, zavedli ho rodiče na fotbalový stadion, kde byl nábor. „Pamatuju se, že jsem se na prvním tréninku rozbrečel, protože jsem tam nikoho neznal. Pak mi dali balon a byl klid,“ směje se Petr.
Na začátky v Litovli vzpomíná rád a je to na něm vidět. „Trénoval nás pan Buček, kterému prošlo rukama neuvěřitelné množství malých fotbalistů. Kouříval fajfku a někdy nám dával po tréninku potáhnout. To měli někteří radši než celý fotbal,“ usmívá se Petr. „Nedávno se o panu Bučkovi po Litovli povídalo, že je mrtvý. Takoví lidé pak prý žijí dlouho, on je určitě jeden z těch, co si to zaslouží,“ říká Petr.
V devíti malý fotbalista vyrazil do světa. „Hráli jsme na Sigmě, od které všichni dostávali šest, osm, deset gólů. My jsme to s klukama tenkrát neřešili, šli jsme si prostě zahrát. Nakonec jsme prohráli, ale jen 3:2 a já dal nějakou náhodou oba dva góly. A druhý den už u nás zvonili lanaři,“ vzpomíná Petr po letech. Rodiče za něj přestup podepsali a tak vyrazil.
Začátky v novém mužstvu pro něj byly těžké. Přišel do nového prostředí. Musel změnit školu, což znamenalo dojíždění do Olomouce, kde měli sportovní třídu. „Ze začátku jsem to nezvládal, každý den vstávat v šest místo půl osmé, pak do školy, po ní hned trénink a domů jsem přijel v půl sedmé večer. Na úkoly mi mockrát prostě nezůstaly síly. Škola to dost odnášela, ale ve sportovní třídě jsem kupodivu pořád patřil mezi nejlepší,“ říká Petr se šibalským úsměvem.
„Hned třetí zápas co jsem hrál za Sigmu, jsme hráli v Litovli. Najednou jsem měl hrát s cizími kluky proti svým kamarádům. To bylo pro mě moc těžké,“ povídá Petr. „Vyhráli jsme o hodně a rodiče některých litovelských kluků pak po mě křičeli dost nepěkné věci. Nevím, asi záviděli,“ krčí Petr rameny.
Mládežnickými kategoriemi prošel v pohodě a se Sigmou poznal Evropu. „To jsou krásné zážitky. Byli jsme ve Francii, kde jsem hrál otřesně a pak dal ve finále před dvěma tisíci lidí rozhodující gól a slíznul smetanu. V Itálii jsme si připadali jak na mistrovství světa. Tak dobře se o nás starali. Ale já nejvíc vzpomínám na Monako. Byli jsme tam v době, kdy se jely závody formule jedna. Neskutečné! Jen mě mrzí, že jsem si to víc neužil. Jenže tenkrát mě víc zajímalo, že tam mají cukroví, které v Česku neseženete,“ vzpomíná Petr trošku smutně.
Štěstí, o kterém byla řeč se od Petra začalo odvracet při přechodu do dorostenecké kategorie. Narozdíl od ostatních spoluhráčů mu trvalo déle než vyrostl a zesílil. „Muselo to vypadat komicky. Hrál jsem v týmu se samými dvoumetrovými kluky a sám jsem byl poloviční. Dresy na mě plandaly,“ říká.
Na hřiště se moc nedostával a tak se na čas vrátil do Litovle. „Krásné časy!“ vypálí okamžitě. „Po strašně dlouhé době jsem poznal, že existují i jiné věci než jen fotbal. Měli jsme tu skvělou partu. Po každém zápase jsme vyráželi společně do ulic bavit se. Vesnické zábavy, brigády, to v Sigmě není. Tam jen trénink, regenerace, soustředění,“ vykládá trochu s opovržením.
Během dvou let v Litovli nabral centimetry a kilogramy a v šestnácti letech si zahrál za muže, jako jeden z nejmladších v historii. „Nám se v dorostu tenkrát hodně dařilo. Zato chlapům to nešlo a tak nás tři vytáhli do áčka. Ten půlrok v mužích mi dal strašně moc,“ říká Petr. Znovu se mu ozvala Sigma, jejímž byl hráčem. „Měl jsem jít hrát celostátní dorosteneckou ligu. Přitom s litovelským dorostem jsme hráli proti Troubelicím a podobně. Bylo to jako nějaký ujetý film,“ popisuje Petr tehdejší pocity.
Zkusil si v Sigmě přípravu a chytil se. „Připadal jsem si díky zkušenostem z litovelských mužů jako mazák. Mužský fotbal je úplně o něčem jiném než dorostenecký.“ Za ligový dorost odehrál Petr celou sezónu a na jejím konci si dokonce vyzkoušel druhou ligu mužů. „Nás, co jsme v dorostu končili, zkoušeli v juniorce a tak jsem si v závěru sezóny dvakrát vyzkoušel druhou ligu.“ V Brně, v souboji rezerv ligových mužstev, dokonce vstřelil gól. „No jo, odrazilo se to na šestnáctce ke mně, tak jsem zavřel oči, křápnul a najednou to bylo v bráně,“ popisuje skromně. Přestože ho trenéři za dvě vystoupení v druhé lize chválili, šanci prosadit se trvale nedostal. „Šel jsem do Lipové, což je vlastně Céčko Sigmy a musím přiznat, že jsem byl rád, Ve dvaceti není třetí liga vůbec špatná.“
V Lipové ovšem začaly Petrovy peripetie se zdravím. Nejdřív to nevydržel stehenní sval, pak lýtkový. „Byla to strašná sezóna, jedno zranění za druhým, když jsem se pak konečně vrátil a ve Znojmě v devadesáté minutě takticky vystřídal, fauloval mě jejich hráč tak, že jsem vyletěl do vzduchu a spadl na něj. Rozhodčí si myslel, že oplácím a dal mi červenou. Po třiceti vteřinách! Dostal jsem tři zápasy a bylo to,“ kroutí ještě dnes hlavou. Pak se mu zase několikrát vrátila angína, takže z přípravy nestihl nic. Aby se po dlouhé pauze rozehrál poslal ho klub na hostování do Horky. „Na to radši nevzpomínat. Měli velké finanční problémy. Hráli tam divizi, ale podmínky byly jak ve třetí třídě,“ říká bez nadsázky.
Štěstí se k němu v této době otočilo zády. „Jak jsem říkal, velký fotbal je hodně o štěstí a to nejen na hřišti, ale i mimo ně,“ vykládá Petr. „Hrál jsem se spoustou talentovanějších kluků než jsem já a někteří už fotbal ani nehrají. Kolena,kotníky, třísla. Já jsem na tom vlastně ještě dobře,“ usmívá se Petr trpce.
Nástrah, které číhají na mladé fotbalisty je hrozně moc. Jmenovitě Petr vzpomíná na dva spoluhráče z žákovských a dorosteneckých let. „Petr Kobylík měl hrát za Real Madrid. To se o něm říkalo, když mu bylo šestnáct, jenže se prostě nezvládl zařadit do chlapského fotbalu. Vyčítali mu, že je moc měkký. Mladší Schulmeister byl nejlepší dorostenec České republiky. V dorosteneckém věku sbíral ligové starty a když šel hrát za nás bylo to něco. Vzpomínám na zápas se Spartou. Oni nás bili jako žito, ale Šumák dal hattrick a my vyhráli 3:2. Pak začal hledat zábavu mimo hřiště a dnes je rád za druhou ligu.“
Být pracovitější, kdo ví, kam by to dotáhli. „Mít to srovnané v hlavě dělá hrozně moc. Škerlemu, který je o pár let starší, se všichni pošklebovali a on je dnes kapitánem Sigmy,“ říká Petr vážně.
Před rokem a půl přestoupil Petr do Zábřehu a pomohl mu k postupu z divize do třetí ligy. Ale ani tam jeho zdravotní problémy neustaly. „Na začátku letošní sezóny mi našli něco v krvi, takže jsem z podzimu zase dohromady nic moc neodehrál. Teď se vracím a zdraví zatím drží,“ říká a urychleně klepe na stůl. Zábřehu se na jaře daří slušně a vypadá to, že na hřišti si vybojuje záchranu. Jak to ale bude v zákulisí, to nikdo neví. „Co skončil nepsaný šéf klubu Hrdlovič, jde to z kopce. Mluvilo se o tom, že možná nedohrajeme ani tuto sezónu. Město nemá zájem klub podporovat, což je špatně. Podařilo se tady zrekonstruovat areál a byla by velká škoda, kdyby se tu hrála třeba jen 1.A třída,“ popisuje Petr.
A co s ním bude dál v případě, že Zábřeh třetí ligu opravdu opustí? „To nevím, jsem jejich hráčem, takže to nezáleží jen na mně. Já chci hlavně zůstat zdravý. Živit už mě fotbal bude těžko, takže se ním chci bavit a to s natrženým stehenním svalem nejde,“ uzavírá Petr.
(příběh)