Jiří Dostál 
Malá velká umělecká díla s určitým komerčním přesahem, která mají velmi dynamický a audiovizuálně čistý průběh, takže diváka garantovaně přilepí k obrazovce. Asi tak by šlo popsat většinu výplodů Marka Partyše. A zřejmě právě tyto vlastnosti tvorby povznesly Markovu filmařskou prestiž tam, kde dnes je. O její úrovni svědčí proběhlé spolupráce s firmami jako Samsung, T-Mobile nebo Mercedes Benz. Ale jak už to bývá, i na počátku tohoto příběhu byly poměrně skromné začátky.
Marek je rodák z Pardubického kraje, konkrétně ze Svitav. Právě tam můžeme najít počátky jeho audiovizuální tvorby, a to pod záštitou regionální televize. Tam se naučil natáčet, střihat, ale i dělat reportáže. Byla to pro něj dobrá praxe do obou jeho oborů, které na Univerzitě Palackého studoval. Byl totiž jedním ze studentů, kteří mají obory dva – a tím druhým byla žurnalistika. K té ale Marek nikdy nesměřoval. Zamiloval si tvorbu klipů – audiovizuálních děl, která svou myšlenku distribuují v dost omezeném čase, zato ale dynamicky a svižně. A právě v sektoru krátkometrážních snímků se Marek začal profilovat. Společně se spolužákem Jakubem Žídkem založili v roce 2010 vlastní produkční společnost Pointfilm, a ještě ten samý rok navázala čerstvá společnost spolupráci s alma mater jejich zakladatelů. Univerzita Palackého se tak pro Jakuba a Marka stala vůbec prvním zaměstnavatelem. Další spolupráce v roce 2013 vedla k vytvoření klipu Olomouc – univerzitní město, které pravděpodobně dojme nebo alespoň zaujme každého současného i bývalého studenta olomoucké univerzity.
Princip Markovy tvorby měl již v roce 2013 charakter, který můžeme vnímat i dnes – vtěsnání velkého množství podnětů, emocí a informací pomocí velmi rychlého střihu do pár minut dlouhého klipu. A můžeme říct, že tuto formu se mu podařilo přivést na mistrovskou úroveň. Stačí se podívat na internetové stránky produkční společnosti Bistro Films, se kterou Marek spolupracuje. Najdeme zde přes deset krátkometrážních projektů. Ty sice sice mají inzerční charakter, ale to je také často to poslední, co mají s běžnou reklamou společného. Jsou to díla, která projeví reklamní záměr často až na samotném konci. Díla, která jinak běžnou prioritu reklam – tj. vtěsnání informací o produktu či značce do povědomí diváka, staví až na místo druhé. Jejich prioritou je divácký zážitek. Na druhou stranu je klidně možné, že takové esteticky poutavé audiovizuální mikrodílo pravděpodobněji povede ke ztotožnění diváka s produktem či značkou, kterou prezentuje. Ať už je tomu jakkoliv, je nutné dodat, že ne vždy jde o propagaci konzumních produktů firem jako je Pilsner Urquell nebo Coca Cola. Markovy spoty často nesou i nějakou výzvu, nějaké informační sdělení, které upozorňuje na určitou realitu či problém ve společnosti. Například spoty pro společnost Ikea upozorňují velmi emocionální a až nepříjemně napjatou formou na četnou přítomnost domácího násilí v českých rodinách. Spoty pro národní historický archiv Post Bellum zase podobnou formou vyzývají k neopomíjení válečných hrdinů a pronásledovaných jedinců minulého režimu, a vyzývají k odkrývání jejich často nevyřčených traumatických příběhů. A nejet to. Taky vhánějí slzy do očí.
Reklamní audiovizuální díla ale nejsou jedinou oblastí kde Marek svůj talent a schopnosti uplatňuje. Zejména v posledních letech můžeme vidět výsledky jeho tvorby v rámci některých hudebních videoklipů. Ty můžeme taky jako jediné ze všeho řečeného najít na Československé filmové databázi. Jedním z hudebních klipů, který se diametrálně odlišuje od všeho, co Marek světu představil, je animace pro skladbu Nipomo od skupiny Dva. Jde o unikát vytvořený formou koláží z naskenovaných starých německých časopisů. Výsledek, který sám Marek popisuje jako jakousi „surrealistickou pohádku“ je ke zhlédnutí třeba na YouTube. Velmi abstraktní nádech diváka klipu nijak nesvazuje, a naopak mu nabízí širokou škálu interpretací. Tímto dílem se tak Marek Partyš projevil i jako zručný a kompetentní animátor. Kam ho jeho tvůrčí cesty zavedou v budoucnu, se ještě uvidí. Dá se ale předpokládat, že se je na co těšit. Třeba se dočkáme i režie samostatného filmu, na který si Marek ještě netroufl. Jak sám řekl v rozhovoru pro iDNES v roce 2015: „Myslím si, že ani dnes na to ještě nejsem vyzrálý. Proto toho nelituji. Ta příležitost by mohla teprve přijít.“ Nedá se nic jiného než Markovi popřát, aby už brzy přišla.
