Anežka Vymětalová 
Bílý kruh bezpečí vznikl v roce 1991 jako občanské sdružení, o rok později byl zahájen provoz první poradny pro oběti trestných činů v Praze. V průběhu následujících let vznikly poradny v dalších osmi městech, a zároveň je k dispozici bezplatná telefonní linka. Poradenská pomoc je poskytována diskrétně obětem trestných činů, pozůstalým či svědkům. Každý z příchozích dostane svůj čas na individuální rozhovor v bezpečném prostoru, kde je místo na ventilaci všech emocí.
BKB nabízí v případě potřeby i pravidelná terapeutická setkání s psychologem, morální a emocionální podporu, rady, jak získat odškodnění od pachatele a peněžitou pomoc státu či rady týkající se práv obětí. Klientům je pomoc dostupná, i pokud se jedná o neoznámený trestný čin. Mezi další činnosti Bílého kruhu patří spolupráce při tvorbě zákonů, semináře, výcviky, vlastní projekty a mnoho dalších.
Kamila V., která pracuje jako dobrovolnice v Bílém kruhu bezpečí v Pardubicích odpověděla na několik otázek týkajících se její práce a zkušeností s poradenstvím.
Proč jste se rozhodla pracovat v BKB, bylo těžké dostat pozici?
O organizaci Bílý kruh bezpečí jsem se dozvěděla zcela náhodou během mého pětiletého terapeutického výcviku od jedné z mých kolegyň. Ta tou dobou již několik let v BKB aktivně pracovala. Má cesta do BKB určitě nebyla jednoduchá a krátká. Nejprve jsem musela řádně dokončit terapeutický výcvik, prokázat dokončené Vysokoškolské vzdělání a absolvovat interní školení pořádané přímo BKB. Poté jsem docházela do pardubické poradny nejprve na náslechy, první rok jsem byla na recepci a teprve potom jsem mohla začít pracovat na pozici psychosociálního poradce.
Když jste s prací začala, překvapilo vás něco?
Nedá se říci, že by mě něco přímo překvapilo. Díky tomu, že jsem prošla nejprve teoretickou průpravou a práci na recepci, jsem se cítila dobře připravená. Ovšem během mých prvních služeb jsem samozřejmě byla nervózní, zda vše zvládnu. Zároveň jsem si uvědomila, jak důležitá je pro oběť nejenom psychologická péče, ale i právní pomoc.
Musí být těžké poslouchat příběhy obětí, jak si dodržujete odstup?
Dle mého názoru je důležité nejenom umět vyslechnout a nabídnout pomocnou ruku, ale ponechat klientovi také právo volby. Každý člověk se musí nakonec rozhodnout sám o tom, zda pomoc přijme.
Určitě jsou příběhy, nad kterými jsem ještě dlouho přemýšlela. Ovšem úkolem poradců není řešit klientovy problémy, pouze mu nabídnout příležitost pohlédnout na svou aktuální situaci z jiného úhlu pohledu, informovat ho o jeho právech a možnostech. Je nezbytné mít to stále na paměti a umět si zachovat profesionální odstup.
Máte pocit, že na vás má tato práce vliv i v soukromém životě? Že se např. po vyslechnutí nějakého příběhu cítíte míň bezpečně?
Necítím se být více ohrožená než dříve. Spíše jsem si více uvědomila, jak devastující může být, když se někdo setká s násilím, a to nejenom pro oběť samotnou, ale i pro celé její okolí. A jak je důležité mít se v takové chvíli kam obrátit pro pomoc.
Co byste doporučila nám ostatním, čeho si máme všímat, abychom např. odhalili oběť domácího násilí?
Nejsem si jistá, že mám v rukávu nějaké konkrétní rady, jak odhalit oběť domácího násilí. Snad jen to, že je zapotřebí dívat se a zajímat se o lidi kolem nás. Být k dispozici, když nás někdo požádá o pomoc a nezavírat oči před problémy ostatních jen proto, že je to prostě pohodlnější a nejsou to naše potíže. A nebát se se zeptat, zda ji náhodou někdo nepotřebuje.
