Tereza Klofáčová 
Čeho se po letech buskování stále bojíte?
Prvního okamžiku. Přece jen je to moment, kdy se postavíte na veřejné prostranství a vůbec nevíte, jestli lidé mají náladu zrovna na danou píseň, jestli se jim to líbí nebo jestli je to třeba neotravuje, jestli se někdo za rohem právě nesnaží uspat dítě. Po pár minutách se ale všechny mé nesmělé pocity mění. Reakce od lidí totiž bývají dobré, občas si někdo i zatančí.
Jak jste se stala buskerkou?
O buskingu jsem se dozvěděla v Německu od kamarádů, začínala jsem s ním v berlínských ulicích. Když jsem se po čase rozhodla vrátit se ze zahraničí zpátky domů, chtěla jsem si kousek Německa přivézt s sebou. A proto jsem se rozhodla zkusit busking i v Ostravě.
Zatímco třeba v Německu je pouliční umění docela rozšířené, v Česku zase tak časté není. Lze se u nás buskingem živit?
Ano, ve své době pro mě byl busking jedinou obživou. Platila jsem z toho nájem, jídlo, všechno. Trvalo to asi rok. Hrávala jsem pravidelně, třeba i v zimě, když padal sníh. Myslím si, že to dodalo odvahu i pár dalším umělcům. Dělá mi velkou radost, když potkám nějakého buskera. Přála bych si, aby tady tato forma umění byla už úplně běžná.
Baví vás více vystupování na koncertě, anebo na ulici?
Každé vystupování má svá specifika. Na koncertě hraju pro lidi, kteří si sami koupili vstupenku a tím pádem ví, na co a proč přišli. Busking je spíše o objevování. Přitahujete lidi, kteří o vás ještě nevěděli, snažíte se získat si je. Jsou to úplně jiné disciplíny, odlišné emoce i povinnosti. A mě baví obojí.
Máte nějaké vysněné místo, na kterém byste chtěla vystoupit?
Kdybych se nebála létání a kdybych byla více kariérní typ, tak bych si jednou ráda zahrála v Tiny Desk. To je americká série živých koncertů. Vystupují v ní světové formáty, ale i méně známí interpreti v komorním, akustickém seskupení.
Jako skladatelka si většinu písní skládáte sama, hudebně i textově. Například na albu Prásknu bičem Jiřího Krhuta a Štěpána Kozuba ale vystupujete čistě jako zpěvačka. Liší se nějak zásadně zpěvákův přístup k písni s ohledem na to, zda si ji napsal sám, nebo zda ji napsal někdo pro něj?
Zpívat vlastní píseň a píseň jiného autora jsou docela odlišné disciplíny. Když píseň pouze zpívám, zkrátka se jí oddávám. Co se týká alba Prásknu bičem a mé spolupráce s Jiřím Krhutem a Štěpánem Kozubem, my jsme víc kamarádi než pracovní kolegové. Naše spolupráce přirozeně vyplynula z našich setkávání, vůbec ji nevnímám jako práci. Jako práci bych vlastně neoznačila nic, co se jakýmkoliv způsobem pojí s hudbou. Hudba je pro mě totiž především radost.
Kdo nebo co je pro vás v hudební tvorbě největší inspirací?
Hudebně mě inspiruje například belgická zpěvačka Selah Sue nebo Lianne La Havas. Dále pak také spousta starších hudebníků, jako třeba Lauryn Hill, Ray Charles, Steely Dan a Lucio Battisti. Z českých autorů bych zmínila Zuzanu Navarovou a Hanu Hegerovou, ráda mám také písně Petra Hapky. Je mnoho autorů, které poslouchám, a každý mi přináší něco jiného. Myslím si, že někdy ani nechceme, aby nás někdo inspiroval, ale prostě se to přihodí. Stalo se mi třeba to, že jsem skládala píseň, opravdu se mi dařilo a měla jsem skvělý pocit, že jsem vymyslela úplně novou melodii. Po půlhodině jsem ale zjistila, že jsem jen napodobila smyčku z nějakého profláklého songu, který si doma nepouštím, ale zaslechla jsem ho v rádiu při nákupu.
Písně skládáte jak v češtině, tak v angličtině. Co je pro vás přirozenější?
Nejdříve jsem psala pouze české texty, poté jsem dlouhou dobu skládala jen anglické písně. Zpátky ke tvorbě v češtině mě přivedla až spolupráce s Jiřím Krhutem a Štěpánem Kozubem. Do anglických písní se mi lépe vkládají pocity. Tvorba hudby i textu jde ruku v ruce a je snazší zůstat ve stejném žánru. S tvorbou českých písní je to trochu složitější. Řada textů českých popových písní nedbá na českou gramatiku, spíše v sobě vyslovují angličtinu. Ale tak to já dělat nechci. Pro mě je češtinářská správnost důležitá. Při psaní v češtině mnohem více přemýšlím nad samotnou formou a píseň už tím pádem není tolik spontánní.
V minulém roce jste jako host vystoupila v pořadu Česko Slovensko má talent. Jak vzpomínáte na natáčení?
Dobře! Zničehonic mi zavolal nějaký pán s otázkou, jestli bych se do této soutěže nechtěla přihlásit. Tak jsem mu poděkovala a rozloučila se s ním s tím, že nejsem soutěživý typ. O týden později mě pán kontaktoval znova. A o další týden později mě oslovil sám režisér pořadu. Říkal, že si myslí, že by moji píseň Rybí salát mělo slyšet více lidí. A pokud prý nechci soutěžit, nevadí, nějak se to vymyslí. Tak jsem souhlasila. A protože jsem se zrovna vrátila ze šňůry a nebyla jsem asi dva týdny se svým milovaným psem, jeli jsme spolu. Zajistili pro nás oba auto i hotel. V pořadu jsem vystoupila se smyšleným životním příběhem. Prezentovala jsem se jako přeoperovaný muž, co má vietnamská prasátka, pracuje v cirkuse a chtěl by zazpívat. Ačkoli jsem nemusela prožívat stres jako ostatní soutěžící, nervózní jsem byla. Jsem hodně úzkostlivý člověk a nervózní jsem vždycky a ze všeho.
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Ráda jím a nemám problém sníst cokoliv. V podstatě by se dalo říct, že moje oblíbené jídlo je všechno. Mám ale velmi ráda zvířata a celý život se je snažím ochraňovat a zachraňovat. A tak kdybych byla diktátor, zavedla bych, že se maso může jíst jenom jednou, maximálně dvakrát týdně. A každému bych přidělila pozemek, aby si na něm mohl pěstovat svoji zeleninu.
