Viktoria Židlíková 
Bohužel část společnosti zamrzla v osmdesátých letech, kdy bylo HIV původcem děsivé smrtící nemoci ADIS, která téměř v přímém přenosu zabila i miláčka Freddiho Mercuryho. V této tobě bylo HIV/AIDS nové, děsivé a nejvíce rozšířené mezi homosexuály, bisexuály, narkomany a osobami poskytující sexuální služby. Umíralo velké množství lidí, konaly se protesty a začaly se objevovat případy mezi většinovou heterosexuální společností. To přineslo HIV titul jedné z nejvíce diskutovaných nemocí světa. Z výsluní jí v dnešní době vyhání rakovina a covid-19, které je v těchto dnech naštěstí jen špatnou vzpomínkou.
I přes velice účinnou léčbu a maximálnímu snížení rizika nakažení neberme HIV na lehkou váhu, stále se jedná o onemocnění, které má na svědomí přes čtyřicet milionu mrtvých. Stigmatizací se nákaze nevyhneme, naopak. Tím, že je HIV stále stigmatizované se lidé stydí testovat, bojí se přiznat nakažení, a tím ohrožují sebe i ostatní. Není se čemu divit. Pokud se vám lidé štítí podat ruku, vyloučí vás z kolektivu či dokonce vyhodí z práce, asi si dvakrát rozmyslíte jestli s tím půjdete ven. Nemluvě o nálepce promiskuitního jedince, kterou pravděpodobně získáte spolu s HIV. Na druhou stranu díky léčbě mizí strach ze smrti, a tak je HIV současně stigmatizováno i bagatelizováno. Ač počty nově nakažených od roku 2016 klesají, za minulý rok zaznamenal Státní zdravotnický ústav nejvíce případů od roku 1985. To je sice nepříjemné, ale 292 nových případů není v našich zeměpisných šířkách a délkách takový problém. Opravdu vážný problém nastává, když se HIV dynamicky šíří, nejen nechráněným pohlavním stykem (což je u nás ve většině případů), ale také ve velké míře skrze krevní transfúze a tím nejhorším možným způsobem, z matky na novorozence. Toto se odehrává na kontinentě, který si připisuje kolem sedmdesáti procent nakažených z celého světa. Ne není to Amerika, která je ve všem nejlepší na světě. Tou tmavou skvrnou na mapě výskytu HIV je kolébka lidstva, Afrika.
Informace, že HIV pochází právě z Afriky asi nikoho nepřekvapí, ale fakt, že jsou zde země, kde míra nakažení přerostla 20 % by nás zarazit mohl. Ve srovnání s naším malým rybníčkem, kde podíl nakažených zatím nepřerostl půl procenta v populaci, jde o zásadní rozdíl. Shrňme si všechna fakt. Ano, HIV není legrace. Ne, nemusíme se HIV pozitivních lidí štítit. Je vysoce nepravděpodobné se u nás nakazit, ale ne nemožné. S HIV se dá dnes prožít plnohodnotný život ze zdravotního hlediska. Ano, bylo pár lidí zcela vyléčeno, ale protože měli rakovinu a podstoupili poměrně těžký zákrok transplantaci kostní dřeně, který je nejistý, drahý, a ještě je velice nízká pravděpodobnost nalezení vhodného dárce. Nejenom, že musíte najít dárce s co nejvhodnějším genetickým vybavením, ale musí být také jedním z jednoho procenta populace, jejichž bílé krvinky jsou odolné vůči HIV. Takovéto štěstí by asi vyžadovalo neštěstí v lásce a pravděpodobně se ho miliony nakažených a tisíce afrických dětí nikdy nedočkají.
