Aneta Skořepová 
Jsou nějaké předsudky spojené s vaší prací, které vám vadí?
Vadí mi, že si lidé myslí, že být sanitářka obnáší jen to, že lidem utíráme „zadky“. Je to součást té práce, ale nejedná se o tu jedinou a hlavní náplň. Ve skutečnosti s těmi lidmi trávíme nejvíce času a nejvíce s nimi komunikujeme. To pak vede k tomu, že se nám ti pacienti otevírají a svěřují se se svými problémy. Hledají v nás podporu. Zároveň je tam ale i ten aspekt té práce. Přestože bych si s nimi ráda povídala, nemám celý den na to věnovat se jen jednomu pacientovi.
Jaký je rozdíl mezi sanitářkou a sestrou?
Sanitáři provádějí ranní hygieny, podávají stravu a chodí na zvonky. To znamená, že pokud někdo zazvoní, že nás potřebuje, tak mu přijdeme pomoct. Dále chodíme s pacienty na vyšetření. Celkově také doplňujeme potřebné věci na oddělení a děláme bandáže proti krevním sraženinám. Oproti tomu sestry dávají léky pacientům, komunikují s lékaři o pacientech, konkrétně o změnách v léčbě a lécích. Také dělají převazy, odběry krve a tak podobně. My se jako sanitáři nedostaneme k žádné sesterské práci.
Jelikož jste mladá a ještě studujete, setkáváte se s podceňováním, nebo nějakým odlišným chováním ze strany ostatních sester/sanitářů?
Občas ano. S některými zdravotními sestrami se občas míjím v názorech. Jelikož jsem studentka praktické sestry, tak sem tam prezentuji svůj názor, jak by bylo lepší se postarat o určitého pacienta, ale moji pointu málokdy někdo bere na vědomí. Kolikrát jsem se i setkala, že mě nepustili ani k práci, jelikož si mysleli, že nejsem dostatečně kvalifikovaná a volali někoho, kdo tam je déle a má více zkušeností.
Jaký zážitek či zkušenost vám utkvěl v paměti?
Mám dva. Jednou je moje úplně první pacientka, o kterou jsem se starala na své praxi. Měla amputovanou jednu nohu a srdce jí pracovalo jen na 10 %. Chtěli jí amputovat i druhou nohu, ale to by prý nepřežila, kvůli svému zdravotnímu stavu. Byla na tom zdravotně dost špatně. Zanechalo to ve mně stopu, jelikož byla můj první pacient a byla v tak hrozném stavu. Člověk v takový moment nemá ty zkušenosti, jak s někým takovým má komunikovat a manipulovat. Ten druhý mám ze třetího ročníku, kdy jsem měla v létě brigádu na ortopedicko-traumatologickém oddělení, kde jsem byla na jipce (jednotce intenzivní péče). Při mé směně zemřel pacient a já se musela postarat o jeho mrtvé tělo. To obnáší umytí těla, svázání obličeje obinadlem, aby se nerozjížděla čelist a zabalení zemřelého do prostěradla. Pak jsem ho musela odvézt do místnosti se specifickou teplotou, kde bylo dvě hodiny a pak ho jiné sanitářky odvezly na pitevnu. Utkvělo to ve mně, protože to bylo poprvé, co jsem zacházela s mrtvým tělem.
Říká se, že si práci v podobných oborech jako je zdravotnictví nemůžete nosit domů. Platí to i pro vás, a případně jak moc těžké to je?
Platí to i pro mě. Svoji práci si neberu domů. Mám asi štěstí v tom, že když vyjdu ze dveří nemocnice, tak všechno to negativní nechávám za sebou a neberu si to domů. A to samé platí i o osobním životě, který si zase nenosím do práce. Umím dobře oddělit oba světy. I když někdy po náročném dnu je to těžší odlišit od sebe, ale zvládám to. Těžký den ve slova smyslu, že toho je hodně na práci nebo jsou neshody mezi personálem. Když se jedná o případy, které jsou vážné, tak mě to samozřejmě také ovlivňuje, ale s tím se teď momentálně nesetkávám tolik. Na ortopedii chodí lidé převážně na výměny kloubů, takže tam jen tak s těžkými případy nepřijdete do kontaktu. I když teď tam máme pacienta s rakovinou, takže to na mě zvládne někdy padnout, když si s ním povídám.
Co vás nejvíce baví na vaší práci?
Vděk pacientů a když sleduji jejich pokroky a vidím, že jim dokážu pomoct nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzpomínám, že jednou jsem měla špatný den a nebylo mi zrovna dobře. Už jsem měla ke konci směny a viděla jsem se doma v klidu bez toho, abych musela běhat za pacienty a usmívat se. Jenomže jedna paní si mě zavolala k sobě na pokoj, protože potřebovala pomoct zvednout postel. Bylo to to poslední, co jsem chtěla v ten moment řešit, ale v tu chvíli, co jsem k ní došla na pokoj, jsem automaticky vypnula všechny negativní emoce a s úsměvem jí pomohla. Ona mi potom poděkovala, že jsem ta nejhodnější sestřička, a že by takové měly být všechny. Uvědomíte si tak, že i přestože máte špatný den, tak na ty lidi můžete být milá, a jim to pomůže mnohem více, než vás to vůbec může napadnout. A zároveň i vám to potom udělá radost a máte ze sebe dobrý pocit.
Kdybyste měla možnost změnit něco na systému zdravotnictví, co by to bylo?
Nemám asi vyloženě žádnou výtku k práci sanitáře. To, že to je takto rozdělené na sanitáře a sestry, je věc systému. Problém, který ale vidím, se váže ke zdravotním sestrám. Vy totiž, když dostudujete praktickou sestru na střední škole, tak nemáte pomalu žádné kompetence na to tu sestru dělat, přestože jste na to čtyři roky studoval. Tím pádem musíte pokračovat na vysokou školu, kde strávíte minimálně tři roky, abyste se učil pomalu to stejné jako na střední škole. Jediné, co máte potom navíc, je ten titul, ale nějak zvlášť se kariérně neposunete. Na střední se o tomhle poměrně dost debatuje, a i učitelé mají podobný názor, kdy nám doporučovali jít na vysokou školu se zaměřením, jako například záchranář, protože to pro nás bude mnohem více přínosné. Zvlášť s tím, že už máme základní znalosti a praxe v oboru.
Chcete něco vzkázat těm, kteří nemají možnost nahlédnout do vašeho světa a zažít na vlastní kůži jaké to je pracovat ve vašem oboru?
Vážit si všech zdravotníků, protože pořád jsou to jenom lidé a můžou mít špatný den jako každý jiný. Nejsme roboti. Další věc, která mě napadá je, že práce ve zdravotnictví podle mě není vyloženě poslaní, ale je to normální práce, kterou člověk musí mít akorát rád a mít k ní nějaký vztah. Protože většina zdravotníků neobětuje své práci celý život a mají i jiné zájmy mimo ni. To, že pracují ve zdravotnictví, není vše, co je určuje. Například v mém osobním životě, když lidé slyší o tom, že pracuji jako sanitářka, po mně chtějí diagnózy na svoje symptomy, přestože není v mých silách abych správně určila, jakou nemocí trpí. Pak se na mě obrací se slovy, že pracuji ve zdravotnictví, tak jak to nemůžu vědět. Není to za mě fér.
