Veronika Wdówková 
Komu bys předvýchovu doporučila a komu naopak ne?
Doporučila bych ji například studentům zoo rehabilitace nebo kynologie. Taky lidem, kteří by si chtěli pořídit psa, ale nejsou si jistí, jestli to zvládnou. A hlavně studentům, kteří mají prostor pro výchovu štěněte a na vlastní nemají finance. Samozřejmě je nutné zvážit i to, že máte doma rok štěně, o které se staráte, vychováváte ho a pak ho musíte odevzdat. Což navazuje na otázku, komu bych to nedoporučila a to lidem, kteří ví, že by opravdu nezvládli navázat roční citové pouto, a pak se psa vzdát.
Procházejí dobrovolníci nějakým zaučením? Jak probíhá příprava budoucího vychovatele?
Zájemci se nejdříve jdou podívat na trénink a pak mají schůzku s naší koordinátorkou, na které mají možnost se ještě doptat. Když se rozhodnou, že se předvýchově chtějí věnovat, docházejí pak na náhledy tréninků, kde sledují, jak zacházet se psy. Zaučení jako takové vychovatel nedostává. Ale máme stále k dispozici manuál a jednou týdně individuální trénink s naší koordinátorkou Gabrielou Gaislovou, která se tam může věnovat konkrétnímu vychovateli a jeho štěněti a na konci jim zadá úkol, který mají natrénovat do příštího tréninku. Zároveň je nám k dispozici 24 hodin denně na telefonu. Takže pokud něco spěchá, je možné si to nechat vysvětlit přes videohovor. Popřípadě máme k dispozici i videa, která mohou sloužit jako lehký návod k jednotlivým povelům.
Co předvýchova obnáší? Jsou některé věci složité na naučení?
Předvýchova obnáší zejména socializaci štěněte a naučení základní poslušnosti a povelů. A složité na naučení může být u každého psa něco jiného. Většinou bývá hodně těžké naučit psa nereagovat na jiná zvířata, nebo lidi venku, a hlavně nejíst věci ze země. V rámci předvýchovy pak taky jednou ročně absolvujeme soustředění, kde jsou mimo jiné i klienti s odevzdanými psy a jednou měsíčné se koná sraz se všemi vychovateli a cvičiteli, což je taková měsíční vizita. A v létě se účastníme akcí jako je například For pets nebo děláme přednášky pro děti v Thomayerově nemocnici.
Takto cvičení psi nosí na veřejnosti nějaké označení, že? Jak na to lidé reagují? Respektují to?
Mají vesty s nápisy jako, “vodicí pes”, “budu vodicí pes” nebo “pes ve výcviku” a taky šátky, na kterých je přímo napsáno “nesahat, pracuji“. Přijde mi dost ironické, že lidé vědí, že na takto označeného psa nemají nijak reagovat a nemají na něj sahat, ale většinou reagují slovy jako, „Já vím, že nemůžu, ale prostě si nemůžu pomoct. Vždyť je tak roztomilý”. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří přijdou a zeptají se, jestli pracuje nebo by si ho mohli pohladit.
Panují mezi laiky nějaké mýty ohledně výcviku asistenčních psů?
Určitě ano. Nejčastěji se asi setkávám s názory, že jsou to chudáci, když už musí takhle malí pracovat. Ale štěňata vychovatelů mají život jako každá jiná, s tím, že akorát podstupují základní výcvik, a to si myslím, že by měl podstoupit každý pes. Jde o základní povely jako sedni, lehni nebo k noze. Když zrovna pracují nemohou samozřejmě odbíhat od majitele a hrát si, ale po přibližně hodině tréninku si psi samozřejmě můžou hrát stejně jako všichni ostatní. Scházíme se společně i ve skupině více psů, aby si mohli hrát spolu. Tedy normálně žijí a také se s nimi mazlíme jako s běžnými psy.
Předvýchova je na bázi dobrovolnictví, ale péče o štěně asi není nejlevnější. Podporuje vás organizace nějak?
Předvýchova je na bázi dobrovolnictví, ale je tam symbolický příspěvek, přibližně 500 až 1000Kč měsíčně. Když štěně dostáváte, tak k němu dostanete taky pelíšek, misky a obojek, a když pak náhodou potřebujete nové, tak vám je v organizaci vymění. A co se týče péče, tak granule organizace kupuje sama a můžete si je nechat doručit kde potřebujete. Na veterinární vyšetření pak vychovatel buď chodí sám a zpětně si je může nechat proplatit, nebo je možnost požádat někoho z organizace. Stejně tak to funguje, když pes třeba potřebuje kapky do očí. Takže v rámci péče do toho investujete pouze svůj čas.
Co je největším úskalím předvýchovy? Je to to loučení na konci? A jak dlouho vychovatel vlastně psa má?
Určitě je to i to loučení na konci. Ale pro mě bylo asi nejhorší vyřazení mého psa Dottyho z výcviku. Byl to povahově opravdu úžasný pes, všichni v organizaci jsme z něj měli radost. Dokonce jsme pro něj měli i klienta a všechna předešlá vyšetření byla v pořádku, zbývalo jen srdce, což jsem brala jako banalitu. Paní doktorka nám během vyšetření nic neřekla, pak nás poslala do čekárny s tím, že už nám jenom donese protokol. A v něm právě bylo napsáno, že má nedomykavost srdeční chlopně (plní funkci ventilu, který při otevření umožňuje volný a pouze jednosměrný průtok krve, pozn. red.) a další výcvik se nedoporučuje. To bylo pro mě asi úplně nejhorší. Jelikož můj první pes Archie neprošel skrze povahu, Dotty měl špatné srdíčko a následně labradoodle Merlin obě 3-4 DKK (dysplazie kyčelního kloubu, 3.-4. stupeň vyžaduje operaci, pozn. red.), takže jsem měla dlouho pocit, že se mě drží nějaké prokletí a že tohle už znovu zažívat nechci. Naštěstí máme tu nejlepší koordinátorku a trenéry, kteří mi pomohli si to srovnat v hlavě a nevztahovat vše takhle na sebe, jelikož se zdravím bohužel nic moc nezmůžu, většina problémů bývá genetického původu. A díky nim jsem to nevzdala a pak jsem i úspěšně odevzdala svého prvního psa.
Co se potom s vyřazenými psy vlastně děje?
Když je pes vyřazený, tak nejdříve dostane možnost si ho odkoupit jeho vychovatel. U toho se dá i diskutovat o ceně, protože o psa vlastně půl roku pečoval. Druhou možností je kontaktovat chovatele, od kterého je pes koupený. Ten má buď své zájemce nebo si ho může odkoupit zpět, což se většinou dělá za nákupní cenu. A poslední možností je inzerát, v rámci, kterého si psa můžou koupit běžní lidé, u těch celkovou cenu tvoří nákupní cena a náklady na péči, většinou to bývá okolo 30-40 tisíc. Pak už to vlastně není pracovní pes, ale běžný rodinný společník.
Ty se momentálně podílíš i na výcviku následujícím po předvýchově. Jak jsi se k tomu dostala? Potřebuje pro to člověk nějakou certifikaci?
Já vlastně studuju přímo na to specializovaný obor, jmenuje se zoo rehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. Taky už se předvýchově věnuju několik let a strávila jsem dva měsíce u jedné z našich cvičitelek, Michaely Drozdové, a učila jsem se od ní. Pak jsem chodila na soukromé lekce naší koordinátorky, která má svoje vlastní cvičiště. Potom jsem taky spolupracovala s Bárou Opoltovou, která má organizaci Zapni psa. U ní jsem si i sama zkusila vést lekce. A skrze to, že organizace viděla, že se o tu práci opravdu zajímám, mi nabídla možnost začít dělat cvičitelku. Takže vlastně žádnou certifikaci jako takovou nemám. Ono ani nejde nic takového oficiálně získat, na rozdíl od třeba canisterapií, kde musíte projít kurzem, který je zakončený certifikací. Existuje u nás sice roční škola cvičitele, ale nejsou na ní úplně nejlepší recenze. Takže podle mě je nejlepší cesta zkusit to sám, chodit na semináře, číst si knihy, chodit na náhledy na cvičištích. Provádějí se sice povahové testy štěňat, v rámci, kterých jsou vysledované opakované rysy, ale přesto se vám může stát, že dostanete psa, který do toho nezapadá a musíte k němu přistupovat individuálně. Na cvičištích se setkáte s obrovskou škálou psích povah a můžete se naučit s nimi pracovat. Taky může pomoct chodit se dívat do útulků, kde jsou často psi povahově hodně složití, takže tam je možné načerpat hodně rozsáhlé zkušenosti.
Výcvik už je finančně ohodnocený. V jakých částkách se to pohybuje? Dalo by se čistě tím uživit?
Za předaného asistenčního psa dostane cvičitel přes sto tisíc, u vodících psů je ta částka trochu nižší, pohybuje se to okolo sto tisíc. Já se konkrétně věnuju asistenčním psům, a ti jsou ve výcviku okolo pěti měsíců, pokud jde všechno tak, jak má, pak je na konci odměna i sto padesát tisíc. To, jestli se tím dá uživit nebo ne, je takové diskutabilní. Každopádně to teda vychází za výcvik jednoho psa přibližně dvacet pět až třicet tisíc měsíčně. S tím, že já žiju v bytě, takže nemám možnost cvičit najednou více psů, ale jedna z našich cvičitelek mívá standartně ve výcviku i tři psy najednou. A když všichni ti psi standartně projdou, tak se můžeme bavit o tom, že se tím člověk uživí. Dá se to asi i u dvou psů, ale u toho jednoho. Musíme brát i v potaz lokalitu, kde člověk bydlí, protože já třeba bydlím v Praze, kde jsou nájmy vyšší. Takž se to dá i nedá, záleží na okolnostech. Ale většinou k tomu má každý nějakou svou práci.
Kdo má na takového psa nárok? Jak je to s koupí? Přispívá na to stát?
Záleží, jestli se jedná o vodícího nebo asistenčního psa. Vodící psi jsou uznáváni jako zvláštní pomůcka pro nevidomé. Takže si nevidomí klienti mohou zažádat pomocí formuláře na úřadu práce. Po podání žádosti posudkový lékař posoudí zdravotní stav žadatele a pokud je mu potvrzený nárok na vodícího psa, kontaktuje vybranou organizaci. Bohužel je teda přidán do pořadníku a musí čekat, až se pro něj najde vhodný pes. Příspěvek u vodících psů je až 90% celkové částky. Taky si mohou klienti zažádat o příspěvek na krmivo. O asistenční psy si žádají taktéž klienti v dané organizaci, ale ti už bohužel nejsou hrazení státem, většinou vypomáhají různé sbírky a granty.
Jak vnímáš to, že stát nepřispívá na asistenční psy?
Všichni to vnímáme hodně silně. I kvůli tomu chodíme na různé akce, jako je například už zmiňované For pets, abychom o této problematice rozšířili povědomí a získali sponzory nebo nové dobrovolníky, protože na nich to hodně stojí. A tenhle problém není jen u asistenčních psů. Týká se to všech forem zoo rehabilitace, jako je například hiporehabilitace, u které je vědecky dokázáno, že má silně pozitivní vliv na zdraví klientů. Jenže ne každý si jí může dovolit a na tyhle formy terapií nebo rehabilitací stát vůbec nepřispívá. Za mě je to velká škoda, mělo by to být více diskutované téma, jelikož to může mnoha lidem značně zlepšit kvalitu života.
