Veronika Capáková 
V polovině jejich pobytu se začaly na Slovensku zavírat obchody, na Kubě v tu stejnou dobu zatím nemoc Covid-19 neměl nikdo. První problém přišel v podobě změněného letu. „Nejdříve nám změnili let místo Havana-Paříž-Vídeň na Havana-Amsterdam-Vídeň. Letenky byly koupené přes AirFrance. Oni nás přehodili na sesterskou leteckou společnost KLM. Přehozený let jsme na začátku moc neřešili. Až tak 10. března jsme začali vnímat, že se zavírají evropská letiště, a to nám zbývalo posledních deset až čtrnáct dní našeho pobytu,“ popisuje Zummerlingová.
Se zrušeným letem pomohla slovenská ambasáda na Kubě
Když Slovensko zavřelo letiště, stále ještě neklesala skupinka vyslaná na Kubu na mysli. Očekávaný let měl přistát ve Vídni. V okamžiku, kdy jim pár dní před odletem napsala společnost, že se let ruší, začali situaci řešit. Pomocnou ruku jim nabídla zejména slovenská ambasáda sídlící v Havaně. Celá skupina, která se vyskytovala na Kubě přes program ministerstva školství měla v aplikaci WhatsApp konverzaci, kam se přidala i konzulka, která se podle studentky chovala velmi mile a přátelsky.
„Z konzulátu nám dávali informace, co je nové nového na Slovensku. Pracovali jsme se třemi scénáři. První, že poletíme komerčními lety do Vídně, pokud se něco nemění. Plán B, let do Amsterdamu by se rušit pravděpodobně neměl, protože Kuba měla pravidlo, že myslím, do 25. března měli všichni turisté ostrov opustit a oni si nemohli dovolit ten let zrušit, takže tím letem jsme si byli na 99 % jistí. A z Vídně pojedeme repatriačním autobusem, který vyšle naše slovenská vláda. Třetí možnost by byla, že pokud by náhodou zrušili let z Havany, potom by pro nás poslali vládní speciál, ale to byla poslední možnost, protože takový let je velmi nákladný a je málo letadel. Nakonec jsme přiletěli komerčním letem společností KLM do Amsterdamu. A když jsme tam dorazili, ten přípojový let byl zrušený,“ uvedla studentka. Drama pokračovalo a skupinka slovenských studentů musela situaci řešit. Komunikovali s ministerstvím školství, protože přes ně byli vyslaní a oni jim na druhý den zajistili let do Vídně.
Repatriační autobus studenty odvezl rovnou do státní karantény
V letadle museli podepsat formulář, že nezůstávají v Rakousku a jedou rovnou na Slovensko. „Na letišti to vypadalo velmi přísně, všichni ve speciálních oblecích a měřili nám teplotu. U východu na nás čekal repatriační autobus ze Slovenska, který nás bral rovnou do státní karantény. Netušili jsme, kam půjdeme. Bylo to celé zvláštní, cítila jsem se jako ve filmu, kde policajti nahánějí zločince. Autobusem jsme přijeli na hranice a tam nás sebrali policejní auta, ani šofér nevěděl, kam nás veze. Myslím si, že to bylo proto, že nějací lidi, kteří se vrátili takhle státní repatriací, hned po zastavení autobusu vystoupili, čekali tam na ně rodiny a odjeli domů. To není úplně košer, když se dali na státní repatriaci, kde je v podmínce, že jdete povinně do státem zřízené karantény,“ vysvětluje Martina.
Po tříhodinové cestě však jejich šofér zastavil před Pezinkem a po příchodu jim personál měřil teplotu. „Od samého začátku do konce byli extrémně zlatí, vysvětlili nám všechno, co jsme měli vědět, bylo to tam čisté, pěkné, nachystané. Chápu, že každý nemá to štěstí, aby měl super karanténní středisko, ale mrzí mě, že do zpráv do novin dají otřesné podmínky a jen ty, co si stěžují. My jsme se tam měli jako v bavlnce,“ dodává.
„Nálada v karanténě byla velmi dobrá. Na pokoji jsme byli tři. Celý týden jsme se s nikým jiným neviděli. Byl tam strašně zlatý personál. Do rozhlasu nám pouštěli písničky jako „Cez okno vonku sa dívám“ nebo „Ještě dvacet dva dní“. Vlastně nám tam nic nechybělo,“ vyzdvihuje chování personálu Zummerlingová.
Po pěti dnech přišlo testování na koronavirus
V karanténě mohli být jenom na pokoji. Snídaně, oběd i večeře jim nosili před dveře a rozhlasem sdělili, že si ho můžou vzít. Testovat na koronavirus je přišli po pěti dnech. Brali jim stěry z krku a z nosu. Dva dny na to jsme věděli výsledek. „Řekli nám, že pátý den nás budou testovat a tím, že jsme všichni byli negativní, tak jsme mohli jít domů. Přišel pro nás kamarádčin táta. Za normálních okolností by musel jít taktéž do karantény, takže zabezpečil auto po zkonzultování s hygienikem tak, že fólií předělil prostor mezi šoférem, spolujezdcem a zadními sedadly. V takovém případě nemusel jít do karantény. Celou cestu jsme na sobě měli roušku a rukavice. Doma musím dokončit povinnou čtrnáctidenní karanténu. Jsem sice testovaná, ale jsem potenciálně zdravá (pozn. red. na 99,9 % zdravá, ale povinnou karanténu musí dokončit pro úplnou jistotu). Rodiče musí být se mnou v karanténě. Nesmí sem nikdo jít ani odejít."
