Vlasta Matějková 
Škola, zvláště pro menší děti, představuje možnost sociálního kontaktu. Děti se učí spolupracovat, vycházet spolu, a také určitým pravidlům naší společnosti (škola částečně děti vychovává). „Děti potřebují trávit čas se svými vrstevníky, potřebují kolektiv. Školní kolektiv podporuje zvídavost, spolupráci a hlavně soutěživost,“ řekla Zdena Pokludová, matka dvou dětí (9 a 12 let). „Chybí jim kontakt a vztahy s ostatními. Děti mají tendenci se flákat, je mezi nimi málo zodpovědných. Jsem s nimi sice doma, ale ony potřebují někoho svého věku,“ sdělila Jitka Blinková, matka čtyř dětí.
Tím, že se pro děti z chození do školy postupně stává každodenní činnost, na to si zvyknou a i přesto, že se jim stále do školy chodit nechce, akceptují tuto realitu jako určitou normu. Pro plnění různých úkolů je to tedy motivuje – nastavují se pravidla „teď se učíme, teď čteme, teď píšeme“. „Bude pro ně těžké vrátit se do školy, z online výuky budou mít špatné návyky, vypadnou z rytmu,“ vyjádřil se vychovatel Jiří Čech. Budova školy případně i učebny pro dítě představují pevné hranice – podobně jako jídelna je místem, kde se jí; kuchyň místem, kde se vaří; škola reprezentuje místo, kde se děti učí – zatímco jejich dětský pokoj je rozptyluje, protože pro ně zastává odlišnou funkci. „Pro všechny je to úplně nová zkušenost. Děti se naučí méně, protože učení přes internet je mnohem náročnější a pomalejší. Důsledky se ukážou až časem,“ myslí si Pokludová.
Rodiče jsou pod velkým tlakem. „Je to šíleně psychicky náročné. Mám doma dvě puberťačky, lezeme si na nervy. Ve škole mluví spisovně a dávají si pozor na jazyk. Vztahy v rodině jsou napjaté, život dítěte postrádá řád,“ řekla Blinková. „Já i můj manžel pracujeme z domova, takže na ně můžeme dohlížet. Nedovedu si představit docházet do práce a stresovat se, jestli se dcery v pořádku připojily a účastní se výuky. Doma si dítě ohlídám,“ sdělila Pokludová.
Tato situace je obtížná i pro učitele. Ne každý zvládne být tolik produktivní jako jiní vyučující, nejen kvůli nedostatku zkušeností s distanční výukou, ale i kvůli neznalosti práce s počítačem. Většina z nich pak s technikou přímo bojuje. Žáci nejsou zrovna nejpoctivější a často využívají jejich nevědomosti – předstírají, že jim nefunguje mikrofon či kamera, nebo tvrdí, že je neslyší. Pro vyučující je mnohem těžší je ukáznit. „Nevidím na tom nic pozitivního. Z dlouhodobého hlediska děti ztrácí chuť se učit. Jsem skeptický, nevím, jestli se žáci naučili dostatek, aby mohli postoupit do dalšího ročníku,“ řekl Čech. „Z počátku byly děti nadšené, ale teď už toho zneužívají. Nemohou odpovídat, protože jim „nefunguje“ mikrofon. Nachytala jsem svoji dceru, jak si během hodiny hraje na mobilu. Hned jsme jí to zatrhli, ale na některé dětí nemá kdo dohlížet,“ řekla Pokludová. „Myslím, že bude třeba hodně samostudia a přípravy, ovšem hodně záleží na dítěti. Nevím, zda budou schopné se připravit na další studium.“ vyjádřila se Blinková.
Nepřipravili jsme se dostatečně na online výuku, tím pádem se kvalita online výuky nemůže prezenční vyrovnat – rozhodně ne v současnosti. Nutným následkem je postupné zaostávání za osnovami, neprobrání všech témat daných učebním plánem. „Naše škola sice zvládla přípravu na online výuku docela dobře, ale určitě to není dlouhodobé řešení,“ sdělil Čech. Samozřejmě, že některé předměty se dají nastudovat samostatně, ale je naivní předpokládat od žáků druhého stupně, případně střední školy, takovou iniciativu. Navíc předměty, se kterými má obecně mnoho žáků problém, jsou často těžké pochopit i prezenčně, natož skrze online výuku. Některý školní předměty jsou interaktivní a dají se snadněji pochopit osobně. Některé se neobejdou bez praxe. Kdy budou moct žáci dohnat učivo, které se během roku online výuky nenaučili?
