Theo Mariánek 
Tellegraph Gallery, Olomouc
Přesně v osmnáct hodin se otevřou dveře do malého kinosálu v horních patrech olomoucké Tellegraph Gallery. V komorní místnosti s úchvatným výhledem na město je na stahovacím plátně promítnutá trojice abstraktních kohoutů v divokém tanci. Na první pohled jsem si myslel, že se jedná o čerstvou fotografii z výstavy GOOD BOY, ale po krátkém zaváhání jsem si uvědomil, že takhle naaranžovanou instalaci jsem při své předchozí návštěvě galerie nezahlédl. V ten moment vešel, do nyní již zcela zaplněného sálu, i autor obrazů Andrej Dúbravský. Po krátkém úvodu z úst Miry Macíka, jednoho z dvojice kurátorů, poděkuje za představení i účast návštěvníků, letmo se podívá na plátno a fotografii okamžitě shodí dolů. „Já jsem jim říkal, ať mi tam tuhle nedávají," prohlásí na oko pohoršeně a promítne na plátně fotografii překrásné louky. Stejně jako Dúbravského obrazy, zachycená krajina hýří kaleidoskopem vividních barev. Drobné fialové růžové a žluté květy jsou obsypané divokými včelami, pestrobarevnými housenkami a křiklavě zářivými brouky. Dúbravský během následující hodiny ukáže asi desítku různých fotek tohoto až pohádkově vzhlížejícího místa, které tedy není loukou, ale zahradou jeho domu ve slovenských Rastislavicích. „Uvědomil jsem si, že na té vesnici neexistuje skoro žádná příroda," říká Dúbravský během večera. "Všude kolem byly jenom nekonečné pole a pak pár stromů při cestě, taková agropoušť. Ten hmyz neměl, co jíst, tak jsem si řekl, že z té svojí zahrady zkusím vytvořit takovou oázu pro hmyz a povedlo se," usměje se.
Prý jsem byl jenom nějaký gay blonďák
Ale vraťme se na začátek, jak ostatně malíře nabádali i oba kurátoři. „Než jsem tady přišel, Mira mi pořád připomínal, ať vám spíš povím něco o svém životě než o tom, jak maluju, tak já se teda budu snažit," slíbí Dúbravský za smíchu obecenstva. Své vyprávění začal obrazem, který namaloval během studia na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Obraz vybral z toho důvodu, že techniku, kterou během jeho tvorby použil, víceméně už nikdy zcela neopustil. Nezapomene se také pochlubit, že se jedná o první obraz, který se mu podařilo vydražit, přestože byl ještě mladým studentem a ozývaly se hlasy připisující jeho úspěchy jeho identitě namísto talentu. „Ale i teď o patnáct let později mi lidi pořád chodí na výstavy a pořád jsem pro ně zajímavý, za což jsem strašně vděčný," říká malíř.
Vždycky jsem si myslel, že musím někomu něco dokazovat
Další fotka, která přistane na plátně, pochází z výstavy v roce 2012 pořádané na ostrově v jezeře Zlaté Piesky. „Každý den jsem tam chodil plavat a strašně se mi líbilo, jak tam svítí slunko, chtěl jsem s tím něco udělat," vysvětluje Dúbravský. Za pomoci brigádníků nechal šlapadly převézt vybrané obrazy doprostřed jezera, kde je vystavil na pospas návštěvníkům i přírodním živlům. Stejná šlapadla pak na ostrov převážela i samotné lidi. Výstava otvírala ve čtyři ráno, jen co vyšlo slunce. „Některé holky, možná i kluci, tam mezi obrazy cvičili jógu. Bylo to super, vlastně až později mi došlo, jak důležité to pro mě bylo," vzpomíná malíř.
Své výstavy pak často pořádal v netradičních prostředích, či interaktivních podáních. Svoji diplomovou práci, sérii výjevů z akvárií, instaloval v zaplavené stanici metra. „Považuju za svojí velkou výhodu, že když mám nějaký nápad, tak hledám cestu, jak ho zrealizovat. Spousta lidí má dobrých nápadů, ale nikdy je neuskuteční. Prostě se toho nesmíte bát," míní malíř.
Obrození
Po absolvování studia se Dúbravský z Bratislavy přestěhoval na venkov do Rastislavic. „Tady nastalo moje obrození," přiznává umělec. „Mohli jste si všimnout, že jsem maloval hlavně černobíle, ale na té vesnici všem chodili do schránky takové příšerně barevné letáky na různé ovocné postřiky. Ty barvy mě fascinovaly."
Bohužel stejně hektické jako barvy z letáků bylo i toto období Dúbravského života. Během vyprávění připustí, že si neuvědomil, kolik práce obnáší bydlení v domě se zahradou, ani jak osamoceně se bude cítit. Na morálce mu nepřidaly ani reakce na první výstavu po změně prostředí, kterou postavil na všudypřítomné chemii ve vesnici. Svá plátna nejdříve polil hubičem mechu a až poté přes ně maloval ředěným akvarelem. V sérii skečí nazvané Chem Farmers nalepil na jednoduché náčrty mužů víčka od piva, nedopalky od cigaret sesbírané z cesty nebo čajové sáčky. Na výstavě potom nad určitá díla rozvěsil klobásy a slaninu, z kterých na obnažená plátna postupně odkapával tuk. „Přišlo mi, že ti lidi se ke svým tělům chovali stejně jako k těm zahradám," říká Dúbravský. „Dokud na první pohled vypadají hezky, vůbec jim nevadí, jaká chemie je rozežírá zevnitř, ať už jsou to cigarety nebo hubič mechu." V této době se také začal věnovat více přírodním motivům namísto lidských podobizen, kterými byl znám. „Maloval jsem hlavně jablka, ani ne skutečná, ale ty z těch letáků. Nemohl jsem je dostat z hlavy," vzpomíná.
Cesta, kterou se ubíral, ovšem zprvu sklidila převážně negativní reakce. „Takový nadaný malíř to byl, a teď maluje jabka," citoval Dúbravský se smíchem jeden výrok. Ani přes prvotní neúspěch svůj nový pohled na umění nezahodil.
Ty slepice jsou taková vášeň
„Spousta lidí si myslí, že jsem se odstěhoval na vesnici, a proto začal malovat kohouty, ale není to tak," započne Dúbravský další část svého vyprávění. V roce 2017 odjel na Filipíny, kde se stal svědkem krutých kohoutích zápasů. Lidé, kteří zvířata štvali proti sobě, jim k nohám přivazovali žiletky a zápasy tak často končily smrtí obou ptáků.
Po návratu z ostrovů se malíř rozhodl, že si pořídí vlastního kohouta, ne za účelem neetické zábavy, ale aby ho mohl zkoušet zachytit v pohybu. „Koupil jsem ho přes Bazoš od nějaké odstěhované právničky z Bratislavy," směje se. „Varovala mě, že ty slepice jsou taková vášeň. Že jakmile koupím jednu, budu jich chtít víc." Jakmile dokončí větu, objeví se na plátně fotografie z jeho dvora, kde přes rozmalované obrazy poskakuje asi dvacet různých slepic a kohoutů. „Nevěřil jsem jí," komentuje Dúbravský prostě.
Ptáky se mu sice nedařilo zachytit v letu v daném okamžiku, jak původně zamýšlel, ale nezbavil se jich a obrazy tančících, letících nebo bojujících kohoutů (na základě osobní interpretace) se staly nedělitelnou součástí jeho tvorby. Poprvé je prezentoval na výstavě v pražské DSC Gallery. Původně se s kurátory domluvil, že celý prostor galerie zaplní zrním, skrz které by se návštěvníci museli brodit, ale nakonec se musel spokojit s tím, že se kupy obilnin nacházely aspoň u stěn pod obrazy.
Hmyzí oáza
Již v úvodu jsem zmínil malířovu zahradu. Hmyz, který do své oázy přilákal, definitivně proměnil jeho tvorbu. Začal malovat berušky, divoké včely spící v květech, jakéhokoliv brouka, který v jeho zahradě nalezl útočiště. Asi na dest minut se vášnivě rozpovídá o květinách, které pěstuje a hmyzím životě, kterému svědčil. Svá díla dál často vystavoval přírodním živlům. Například maloval venku během zimy, kdy záměrně nechal mráz poškodit plátno a vytvořit v barvě ojedinělé vzory. Další výstavu, kterou prezentuje, nechal instalovat ve sklenících botanické zahrady. Do jeho repertoáru se v této době pomalu ale jistě prokousávají housenky. „Já ty housenky strašně rád maluju, protože jsou prostě hezké. Jsou i symbolem nějaké transformace, někteří lidi si i myslí, že jsou metaforou pro chlupaté penisy, takže jsou takový univerzální motiv," říká Dúbravský.
Dále ukazuje pár fotografií z vytváření tematicky ekologické výstavy, kde namísto přírodních motivů a živých barev zobrazil temné siluety továren na hnědém, rudém a žlutém pozadí. „Chtěl jsem vytvořit něco ne nudného, takže jsem vlastně maloval vztek vůči těm továrnám, přestože to zní strašně trapně, když to takhle řeknu," poznamená sarkasticky.
GOOD BOY
Hodina, kterou měl malíř vyhrazenou uplynula. Mira Macík se proto obrátí do publika s výzvou k pokládání dotazů. Jeden z návštěvníků se přihlásí o slovo, zajímá ho význam za "Good boyi", tedy obézními muži na houpačkách dominující Dúbravského výstavě v Olomouci.
„Já vždycky maluju, co se mi líbí, navíc se oni dobře malujou," začne malíř odpovídat. „Ty korpulentní muže jsem maloval už kdysi, třeba na Zlatých Piescích. Jednou jsem namaloval tlustého muže vedle hubeného a lidi si mysleli, že ten hubený je určitě mladší nebo že si ho ten tlustý koupil, a mi se ty názory nelíbily," kroutí hlavou. „Když jsem přemýšlel, jak ty "Good boye" ztvárnit, napadlo mě nakreslit je v leže nebo v běhu, ale nechtěl jsem, aby to vypadalo komicky, abych někomu neublížil. Ostatně i v gay komunitě je to problém, kdy ti tlustí lidi jsou minoritou v minoritě," upozorňuje malíř.
„Nakonec jsem je namaloval na té houpačce. Inspiroval jsem se Fragonardovým obrazem houpající se princezny, které se rozhrnují sukně. Ta poloha mi přišla taková hravá, svobodná a provokativní." Kromě toho, že jsou obrazy namalované ředěným akrylem na surové bavlně, ale o moc více neprozradí, jelikož prvního června má v galerii uskutečnit komentovanou prohlídku celé výstavy.
Koncept, nad kterým se GOOD BOY zamýšlí, spočívá v lidském vnímání krásy a umění, ale i sebe sama ve světě posedlém dokonalostí.
Andrej Dúbravský se narodil v roce 1987. Vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Svá díla vystavoval v Česku, na Slovensku, Itálii, Francii nebo USA. Dnes patří mezi nejvýraznější a nejúspěšnější slovenské malíře.
