Tereza Marešová 
Google versus znalosti
Pro zjednodušení se nyní zaměřme na školy základní – díky nim umíme číst, psát, známe hlavní město Číny, různé druhy rostlin, rok bitvy na Bílé hoře a taky víme, že druhá odmocnina z 225 je 15. Jenže kdy naposledy jste tyto znalosti ve svém životě použili? Nevzpomínáte? Nedivím se. Vtloukání znalostí do hlavy, učení se zpaměti seznam prezidentů či druhých odmocnin různých čísel dávalo smysl v době, kdy byly tyto znalosti těžko dohledatelné. Kdy jste kvůli nim museli například jít do knihovny, najít tlustou knížku a následně v ní nějakou dobu pečlivě listovat. Jenže dnes jsou všechny tyto informace na internetu. Který je dnes dostupný všem díky té hranaté věci, co nosíte v kapse či kabelce. No ano, mluvím o vašem telefonu. Kromě znalostí z biologie, chemie, fyziky či zeměpisu v něm naleznete i kalkulačku či si můžete nainstalovat slovník spisovné češtiny nebo překladač.
Ale když se děti nebudou ve škole učit tyto informace, tak které tedy?
Český školský systém není nastaven dobře. Je neohebný, neumí reagovat na moderní dobu. Školy se nestihly přizpůsobit pokroku společnosti. Věřím, že místo informací z chemie či zeměpisu by se dnešním dětem mnohem více hodily základy finanční gramotnosti, kritického myšlení, psychologie, práva, či mediální gramotnost. Čímž rozhodně nechci vyškrtávat z rozvrhu předměty typu fyzika či cizí jazyk. Jen tvrdím, že pokud informace z nich předávané nemají využití v běžném životě, neměly by být tyto předměty povinné. Ano, seznamte je s nimi. Ale ony samy by se měly rozhodnout, zda se chtějí z této oblasti dozvědět víc.
Zaměření na chybu a vybízení k soutěživosti
Další dvě nejvýraznější chyby, kterými trpí české školství jsou bezpochyby tyto dvě. Již odmala ve škole učíme děti myslet negativně – zaměřovat pozornost dítěte i učitele na chybu. Děti místo toho, aby v testu měly zvýrazněné také správné odpovědi vidí pouze červený inkoust. A právě takovéto myšlení si následně berou s sebou dál do života – teď jsem udělal(a) chybu, ale už nevidím, že xkrát před tím jsem udělala vše správně.
Dodnes si pamatuji, jak se ve všech předmětech četly naše známky nahlas. A mezi námi, žáky, to budilo jakousi rivalitu a zároveň odevzdanost – děti s horšími známkami se víc a víc přestávaly snažit dosáhnout lepších výsledků, protože jim chyběla pozitivní motivace, zatímco děti s lepšími známkami mezi sebou soutěžily, kdo bude lepší. Nutno říci, že toto také nikomu do života nepomohlo. Ve zkratce nám to dalo jediné – pokud máš špatné známky, jsi blbec a pokud máš dobré známky, tak se snaž víc, ať jsou ještě lepší.
Trauma, na scénu
Když bych měla psát, jaká všechna traumata ze školy lidé mají, mohla bych o tom napsat celý samostatný článek. Někdo z nás trpěl kvůli šikaně ze strany spolužáků, na někoho si zasedl učitel, někomu škola či její systém prostě a jednoduše nesedla. Pokud vás toto téma zajímá víc, doporučuji instagramové profily @detijsoutakylidi a @stekaanka. První, skvělá žena zabývající se přístupem k dětem a sdílející traumata dospělých, pocházející právě ze špatného zacházení v dětství, a druhý dokonce přímo učitelka, která ale dělá věci jinak.
Známky jako životní ukazatel
Další (pro můj článek poslední) chyba školského systému je přístup pedagogů ke známkám a známkování. Do dětí je od útlého věku vtloukáno, že pokud nebudou mít dobré známky, nebudou v životě úspěšní. Není to pravda. V dnešním světě je úspěch postavený na schopnostech, ne na číslu či slovu natištěném na papíře, který dostanete na konci školního roku. Přístup ke známkování také bývá u různých učitelů odlišný – co někde projde, by u jiného neprošlo za žádných okolností.
Potřebujeme změnu
Pokud nechceme, aby děti vnímaly školu jako zbytečnou, musí se český školský systém změnit. Musí začít učit věci, které jsou v reálném životě a jeho praxi potřebné a užitečné. Ne něco, co si najdeme všichni na internetu za méně než vteřinu. Musí předávat rady do života, ne něco, co někdo kdysi dávno považoval za „užitečné vědět“.
