Adam Musil V Bruselu žije dva a půl roku a mnoho přátel mezi místními nemá. „Lidé jsou tu takoví chladní. Navíc po všech těch armádních operacích se i někdy bojí chodit ven, na veřejná místa, mezi lidi,“ vysvětluje. Třiačtyřicetiletá právnička hned vzpomíná na třináctý listopad, kdy série teroristických útoků otřásla Paříží. Maria Roman byla v tu dobu zrovna na smyčcovém koncertě a užívala si prvotřídní hudební zážitek. Žádné informace se k ní v průběhu vystoupení nedostaly. „Když koncert skončil, zavolala jsem svému řidiči, aby pro mě přijel, domů to totiž bylo daleko a už byla noc,“ líčí. Její albánský šofér ji ovšem do telefonu řekl, že ji vyzvednout nemůže. Centrum města je totiž kompletně uzavřené.
„Nejdříve jsem vůbec nechápala, co se stalo, ale kolega mi vše vysvětlil. Když jsem šla domů, všude byla policie, všude samé Fermé, Fermé, Fermé (francouzsky uzavřeno, pozn. autora),“ popisuje Maria. Týden po pařížských atentátech byl pro ni chaotický. Všude bylo zavřeno, takže více méně Maria jen seděla doma. „Ven jsem šla, když jsem potřebovala v bance zaplatit nájem. Ale hádejte, jak to dopadlo. Samozřejmě měla banka zavřeno,“ vypráví s lehkým úsměvem.
Pařížské atentáty a následné razie v Bruselu její život ale nijak nezměnily. Maria se v ničem neomezuje a všudypřítomní ozbrojenci podle ní situaci nepomáhají. „Policie a vojáci jsou doslova všude,“ rozčiluje se, „ale to nás přeci neochrání! Tady je hrozný problém s koordinací těchto složek. Postávání a patrolování na ulicích je jen naoko,“ myslí si Maria a na příkladu Španělska vysvětluje, jak by měla vypadat bezpečnostní opatření. „Když tady v Belgii jedu vlakem, je plný lidí. Kdyby teroristé zaútočili na jakýkoliv vlak, dopadlo by to tragicky. A je to jednoduchý cíl, protože neexistuje žádná kontrola. Ve Španělsku procházíte na nádraží stejnou kontrolou jako na letištích, všechna zavazadla pojíždějí skenerem. Proč to nefunguje zde?“ klade si otázku.
Policie a tajné služby prý selhávají i při monitorování přistěhovalců. Maria chodila na manikúru k Iráčanovi, který pocházel z Rakky, současného centra tzv. Islámského státu. „Jednoho dne mi pověděl, že chce jet na pouť do Mekky, kde ještě nikdy nebyl. Popisoval mi, jak tam zamíří přes Istanbul. Už se nikdy nevrátil,“ vypráví Maria a doplňuje, že si radši ani nechce domýšlet, proč ve skutečnosti odjel. Naráží tím na tisíce Evropanů, kteří zamířili do Sýrie bojovat právě za tzv. Islámský stát. Právě těchto případů, kdy přistěhovalci opustí zemi, vysvětluje Maria, by si měly tajné služby všímat.
Ne všechno ale podle Marii Roman vyřeší represivní složky. Vzpomíná bruselské čtvrti Molenbeek nebo Schaerbeek, kterým se raději vyhýbá. Když si v hlavním městě Belgie poprvé hledala byt, španělská ambasáda jí poradila, aby nad Molenbeekem vůbec neuvažovala. Je tam prý příliš nebezpečno kvůli sociálním problémům. „Od jedenáctého září se všechny teroristické útoky v Evropě připravovali v Molenbeeku. Madrid, Londýn i Paříž. To je příšerné,“ popisuje svůj pohled Maria Roman.
