Teresa Henselová 
Deník Věrky Kohnové s podtitulem Jak ráda bych tak zůstala, je prozatím nejnovější a v pořadí již osmou knihou spisovatelky a novinářky Jany Poncarové. Podobně jako její předchozí, také tato kniha má základ ve skutečné události. Od ostatních se odlišuje odbornými pasážemi, které podrobněji přibližují okolnosti doby druhé světové války v Plzni. Na nich autorka spolupracovala s historikem Jiřím Sankotem, stal se tak spoluautorem této knihy, která letos vyšla.
Děj odráží skutečné záznamy deníku Věry Kohnové, dvanáctileté dívky, která si ho psala do doby, než byla spolu s celou rodinou nucena nastoupit do transportu. Ten je odvezl do koncentračního tábora Terezín. Právě proto je mnohými nazývána jako česká Anne Frank, jejíž osud byl velmi podobný.
Po krátkém úvodu Jany Poncarové začíná příběh krátce před druhou světovou válkou a autorka tak seznamuje čtenáře s dobou i s rodinou Kohnových. Děj se pozvolna rozvíjí a místy je narušen krátkými oddíly, které navazují na události v příběhu a doplňují tak fakta například o tom, jaká byla atmosféra v roce 1938 v českých zemích nebo jaký byl osud Velké synagogy v Plzni. Od nástupu Věrky a její nejlepší přítelkyně, sestřenice Edity, do školy v roce 1935, se příběh postupně přelívá do válečných let. Menší část příběhu je nahrazena přesným zněním Věrčina deníku. Čtenář se tak seznamuje se skutečnou Věrkou Kohnovou, dočte se o jejích pocitech, o prvních láskách i o dětské nevinné duši, kterou Věrka bezpochyby měla. Příběh, který se bohužel odehrál u tisíců dalších dívek, je tak díky autentickým zápisům o něco hmatatelnější.
Věrčin náhled na svět, její dětská bezbrannost, bezstarostnost a snad i naivita je něco, co zvládla Jana Poncarová skvěle zpracovat. Od dospělých, kteří na rozdíl od Věrky tuší, k čemu se schyluje, se jí vysvětlení na její otázky nedostává. A i když by odpovědi ráda věděla, všímá si naprosto jiných věcí a přikládá důležitost zdaleka jiným situacím, než by kladl dospělý. Člověk má téměř nutkání hlavní hrdince pomoct, říct jí, jak se věci doopravdy mají. I když čtenář prakticky od začátku ví, jaký bude závěr, napětí se přirozeně stupňuje a nutí ho přes všechna jeho očekávání dočíst knihu do posledního písmene.
Stejně jako sama autorka v rozhovoru pro Deník N přiznala, že byla tato kniha emočně velmi náročná, také mě jako čtenářku mnohé pasáže velmi zasáhly. Neustálé konfrontace se skutečnými fotografiemi, plakáty či úryvky z dobových novin navíc drtivou atmosféru ještě podtrhovaly. I když je vyznění celého příběh smutné, je důležité se s takovými a podobnými příběhy alespoň jednou setkat. Myslím si, že Jana Poncarová spolu s Jiřím Sankotem zvládli toto téma kombinací faktů s fikcí vypracovat ve velice vydařenou knihu.
