Kateřina Odehnalová 
Děj se odehrává v Budapešti roku 2123, kde lidstvo přežívá jen díky ochranné kupoli nad městem a přísnému kompromisu. Každý občan má na svůj život 50 let, poté jeho tělo patří státu a musí posloužit jako zdroj obživy pro ostatní. Každého čeká zákrok, který zahrnuje implantaci semene do srdce, čímž se z člověka stává hybrid pomalu měnící se ve strom. Nelze tomu uniknout a kdokoliv by dal cokoliv za to, aby měl více času. To ale neplatí pro Noru. Ta se nedokáže vyrovnat se ztrátou svého syna, a proto se ve svých 32 letech rozhodne podstoupit zákrok zcela dobrovolně. Když se o tom dozví její milující manžel, rozhodne se obětovat všechno pro to, aby ji zachránil.
Úspěšné režisérsko-scénáristické duo Tibora Bánóczki a Sarolty Szabó sklidilo s White Plastic Sky nominaci na Nejlepší evropský animovaný snímek roku 2023. Jeho unikátnost spočívá především v technice rotoskopie, která umožňuje vznik animace na základě překreslování scén s reálnými herci. Na výsledný vizuál je radost pohledět. Dystopický svět nás děsí vyprahlou zemí s pouhými ruinami měst, ale zároveň nás ohromuje záběry divokých bouřek nebo západů slunce.
Ačkoliv se jedná o sci-fi, silnou stránkou filmu je také romantika. Sleduje manželskou dvojici, jejíž láska sice schytala těžké rány, ale navzdory tomu stále kvete. Stefan je odhodlaný dokázat nemožné a svoji ženu zachránit. Osvobodí ji z plantáže stromových hybridů a vydá se s ní za Profesorem, který prý dokáže proměnu zvrátit. Po cestě se hádají a udobřují, smějí se a pláčou, a my s nimi. Dokonce to vypadá, jako by se do sebe zamilovali úplně znovu a s větší intenzitou. V některých scénách spolu flirtují jako puberťáci na prvním rande, což za daných okolností působí neskutečně dojemně.
Film rozhodně obsahuje spoustu skvělých dialogů, ale stejně tak i některé méně povedené. Občas bylo skutečně těžké věřit tomu, že je Stefan terapeut. Nedokázal u své ženy rozeznat sebevražedné sklony a znaky deprese, ke kterým patřila i zdánlivě lepší nálada plynoucí z faktu, že Nora už všechno vzdala. Místo toho se divil, že jeho žena přeci chodila na procházky a působila v pořádku, tak proč by šla na zákrok dobrovolně. Stefanovo nepochopení bylo sice důležité pro zápletku, ale i tak zcela nelogické. Snažil se svoji ženu udržet naživu, i když ona zcela očividně nechtěla. Stále sahala po vodě a chodila na slunce, což její proměnu urychlovalo. Kéž by jí Stefan raději povzbudil, aby žila pro sebe a svůj potenciál namísto ustavičných proseb, aby zůstala naživu pro něho. Zní to sice hrozně romanticky, ale člověku s depresí to moc nepomůže.
Na konci Stefan pochopí, že Nořin názor už změnit nelze. Dokonce se rozhodne, že zákrok také podstoupí, aby mohli zemřít společně. Závěr v shakespearovském stylu je srdcervoucí, ale zároveň jaksi nedostačující. Tvůrci jako by tak trochu zapomněli, že se pořád ještě jedná o sci-fi a je tu svět, který potřebuje zachránit, anebo to byl účel? Stefan měl totiž ještě jeden úkol kromě záchrany své manželky. Měl Profesorovi donést výzkum doktorky Madu, která položila svůj život za to, aby Stefana a Noru dostala z Plantáží. Doufala, že díky jejímu dílu bude možné žít déle než do 50 let. Chtěla vyřešit největší problém jejich společnosti a měla k tomu dost slibně namířeno. Nicméně Profesor se na to koukl jedním okem a řekl, že na to lidstvo ještě není připravené. Pádný důvod, proč tomu tak je, nezmínil. Dozvídáme se jen to, že lidstvo je sobecké a nedokáže spolupracovat. Představa, že by se při výběru obětí došlo k nějaké shodě, nepřipadá v úvahu. S možností doktorčiných polohybridů by se ale nikdo nemusel tak úplně obětovat. Sama doktorka totiž žila jako polohybrid zcela bez problémů. Takto byly všechny naše naděje, které jsme si v průběhu filmu budovali, vmžiku roztříštěny na kusy.
White Plastic Sky je jednou velkou kritikou společnosti. Celý film se nesl v ponurém duchu a konec se od zbytku vůbec nelišil. Ačkoliv chápu, že to byl zřejmě umělecký záměr, myslím si, že alespoň malá špetka naděje by nikomu neublížila. Závěrečné rozuzlení v nás budí dojem, že byly všechny oběti úplně zbytečné. Funguje to velmi dobře jako zdvižený prst, ale pro diváka je to silně frustrující. Některé dějové linky působí nedotaženě. Postavy se v průběhu děje neustále odkazují na jakousi minulost, která nám ale nikdy není dost dobře objasněna. Kdyby byla, možná bychom lépe pochopili, proč společnost dvaadvacátého století není na výzkum doktorky Madu připravena. S diváckým očekáváním se zkrátka musí pracovat v rukavičkách a pokud má být narušeno, tak to chce alespoň adekvátní odůvodnění.
Musím ale uznat, že do programu Ekologických dní tento snímek skvěle zapadl. Rozhodně nastoluje důležité téma k přemýšlení – jak předejít ekologické krizi a jak poznáme, že už je příliš pozdě? Pokud vám životní prostředí není lhostejné a toužíte po zpestření stále se prodlužujících dní, neváhejte a dorazte na některou z akcí v rámci festivalu, který trvá až do soboty 27. dubna.
Zdroje: ČSFD.cz, whiteplasticsky.com
