Anežka Gavendová 
Novinka přichází s deseti skladbami. Hned ta úvodní, nesoucí stejný název jako celá deska, naznačuje, že Franz Ferdinand nejsou stejní, jako jsme je znali. Lousie Lane má v sobě kouzlo éry Alphaville, a to hlavně díky klávesám Juliana Corrieho, který se ke kapele přidal teprve nedávno. Tento hudebník, který si přezdívá Miaoux Miaoux, není v branži žádným nováčkem. Sám už vydal několik alb a našel se v synthpopu. Jeho vliv je v nové tvorbě rozhodně slyšet.
Textová stránka alba ale působí rozporuplně. Přeorientování kapely z rockových klubů na taneční parkety si částečně vybralo svou daň. Najdou se i dobré kousky s nápadem, namátkou osloví třeba The Academy Award, ve které frontman Kapranos udílí Oscary aktérům v jeho životě. Ale v dobré polovině písní se pod povrchem nic neskrývá, takže působí ploše a trochu nudně a rozhodně není potřeba zbytečné dumání. Slyšet totiž pětkrát za sebou „I’m a lazy boy, I’m a lazy boy“ prostě není bůhvíjak obohacující. I tak však může skladba patřit mezi nejlepší a aspirovat na hit. Jednoduchost zapůsobí, publikum si zazpívá a na hopsání to postačí.
Na druhou stranu se nedá upřít rozmanitost hudební. Dočkáme se rapového partu i nečekaného saxofonového sóla, které si střihl hostující Terry Edwards, mimo jiné spolupracovník třeba Davida Bowieho nebo Nicka Cavea. A všechno to končí zlehka Slow Don’t Kill Me Slow. Zpěvák najednou až neočekávaně zjemní hlas a touto baladou se loučí.
Franz Ferdinand přestali přešlapovat na místě v jistých vodách rocku a pustili se do svérázné kombinace elekroniky, synthpopu a klasické kytary. Ve výsledku se experiment vlastně vydařil. V porovnání s předešlými alby jde o promyšlenější hudbu, ale bohužel na úkor textů, které pokulhávají.
