Nikol Ratajová 
Je pátek 1. března, nebe je mírně zatažené a já vystupuji na zastávce Most Miloše Sýkory v centru Ostravy. Vydávám se na Výstaviště Černá louka, kde už jsem byla několikrát, ale Knižní festival v Ostravě navštěvuji poprvé. Stojím před vchodem a nervózně hledám svůj lístek v mobilu. Paní přede mnou hrdě vytahuje svou papírovou vstupenku a mě na chvíli polije pot. Co když mě dovnitř nepustí? Turniketem naštěstí procházím a začíná mé dvoudenní dobrodružství.
Program mám pečlivě prostudovaný. Vytahuji zápisník s časy besed, které bych ráda navštívila. V 11:00 mě čeká slavnostní zahájení celého festivalu, kdy Tereza Kostková povede rozhovor s knižní autorkou Ninou Špitálníkovou. Její knihu Svědectví o životě v KLDR mám přečtenou, takže si rozhovor rozhodně nesmím nechat ujít. Stoupám nahoru po schodech a vstupuji do místnosti plné lidí a knih. Obhlížím rychle stánky s knihami a hledám pódium, kde by měl za chvíli vypuknout program. Potkávám se s kamarádkou a společně se vydáváme hledat místo. Přední řady jsou již obsazeny, ale naštěstí nacházíme dvě místa v zadní řadě.
„Můžete si to pak pustit ze záznamu“
Během rozhovoru s Ninou Špitálníkovou nastávají menší komplikace. Velkou část provází problémy se zvukem. „Děkujeme za Vaši přízeň. Můžete si to pak alespoň pustit ze záznamu,“ omlouvá se přítomným Kostková. Špitálníková mluví o svých knihách, osobním životě nebo totalitě. Následuje autogramiáda, kterou s radostí vynechávám a jen zpovzdálí sleduji boj o podpis a fotku. Na mě čeká další beseda. Tentokrát s autory young adult literatury. Konkrétně s Adélou Rosípalovou, Alenou Štraubovou a Vojtou Záleským. Společně diskutují o čtenářské komunitě, přístupu mladých lidí ke čtení nebo lokálních výrazech.
Pomalu se blíží čas oběda. Abychom si na chvilku odpočinuly a nadechly se čerstvého vzduchu, vydáváme se pro mé oblíbené Faency Fries, které jsou jen pár minut od Výstaviště. Po obědě nesmí chybět dezert, a tak se konečně vrhám ke stánku s dezerty, kde si kupuju makrónku, na kterou se těším už od rána.
Vystoupení plné emocí
Na řadě je Jan Bendig se svou knihou Roma boy, kterou napsal společně s novinářkou Jitkou Štichauerovou. Od začátku z Bendiga něco vyzařuje, jeho energie je neuvěřitelná. Beseda je plná emocí. Bendig se vrací ke svému dětství a šikaně, kterou sám zažíval. V další chvíli už předstupuje před publikum a zpívá. Neuvěřitelný zážitek, zatím asi nejsilnější! Jeho knihu si dávám na seznam knih k přečtení.
Po konci besedy se vydávám k malému sálu, který nacházím během pár minut. Čeká na mě beseda s názvem Poezie není sprosté slovo. Ze stolu beru výtisk Deníku N a usedám do zadní řady. Dozvídám se o současných trendech v poezii jako je google poezie a také o možnosti zajít na Literární procházku, kterou Knihovna města Ostravy pořádá.
Prožíváme soumrak demokracie?
Posledním bodem na mém dnešním programu je přednáška Deníku N s názvem Prožíváme soumrak demokracie? Těšila jsem se na Andreu Procházkovou, která bohužel nedorazila. Místo ní přijel Martin Milan Šimečka ze slovenského Denníku N. Řada se tak dostala i na slovenskou politiku. Diskuze se nese v lehce depresivním tónu. Celkově právě Šimečka vždy atmosféru odlehčuje svým optimistickým pohledem. Společně debatují o autokracii, nástupu totalitních režimů nebo o boji s dezinformacemi. Zatímco já přemýšlím nad budoucností České republiky a nad bojem o demokracii, má kamarádka svádí boj ve frontě na podpis od Josefa Maršálka. Já naštěstí poslední řadu StarDance vynechala, takže se tomuto boji vyhýbám. Pokus získat podpis se tentokrát nepovedl, jelikož fronta je opravdu nekonečná a Maršálek po chvíli odchází. Vycházíme ven, kde mírně mrholí a já mířím domů sbírat síly na další den.
Vytrvalý déšť a davy návštěvníků
Sobotní program pro mě začíná ve 12:30. Venku mě vítá vytrvalý déšť a já nechala doma deštník. Začíná to opravdu fantasticky! U vstupu se hromadí davy lidí. Zdá se, že sobota bude opravdu vytíženější. Svižným tempem mířím k pódiu, kde už se chystá živé vysílání Minuty N s Filipem Titlbachem a Vítkem Svobodou. S velkou mírou štěstí a náhody nacházím jedno z posledních míst hned ve druhé řadě. Zbytek míst je již plně obsazeno a lidí v místnosti stále přibývá. Hostem rozhovoru je dnes soudkyně Evropského soudu pro lidská práva Kateřina Šimáčková. U stánku již stojí Filip Titlbach a podepisuje svou knihu Byli jsme tu vždycky. Dokonce to jde i bez fronty!
„Já bych ráda řekla to, co říkají popové hvězdy. Moc zdravím Ostravu,“ uvádí rozhovor Šimáčková. Z energie lidí v sále se opravdu lehce cítím jako na koncertě. Společně se baví o spravedlnosti, rovnosti nebo svobodě. Řada přichází i na hlasování lidu v sále. První otázka zní „Věříte soudům?“ Hlásí se třetina přítomných, což dle slov Šimáčkové odpovídá průzkumům. Druhá otázka je už více zarážející. „Zvedněte ruku, pokud si myslíte, že nežijete v naprosto svobodné zemi?,“ ptá se přítomných Filip Titlbach. Ruku zvedá téměř polovina publika.
Sehnat dárky není problém
Ještě jsem neměla možnost obejít stánky. Jdu tedy na to. Knížky si prohlížím, ale slíbila jsem si, že utrácet nebudu. Kupuji alespoň komiks pro mého bratra. U stánků si taky poberu řadu záložek, kterých pro knihomola není nikdy dost. Dále si všímám stánku Národního divadla moravskoslezského, kde je možnost zakoupit dva lístky do divadla za cenu jednoho. Chvíli přemýšlím a říkám si, že bych tuto možnost využít měla a kupuji dva lístky na muzikál Rebecca. Už mám dárek i pro mamku.
Přednáška nebo autogram?
Za chvíli začíná diskuze s Alenou Mornštajnovou a hned poté následuje autogramiáda. Myslela jsem, že si raději stoupnu do fronty rovnou, ale zatím nikdo ve frontě nestojí, takže se odebírám k pódiu, kde má za pár minut Mornštajnová vystoupit. Stoupám si z boku, abych mohla případně, co nejrychleji utéct. Diskuze začíná včas a Mornštajnová přichází na scénu. Jde z ní cítit pozitivní energie a vstřícnost. Mornštajnová hovoří o svých začátcích, rodině nebo o povolání spisovatelky. Po asi dvaceti minutách se u fotostěny začíná tvořit fronta. Neváhám a běžím na místo. Mám štěstí, jsem v řadě hned na pátém místě a po celém dni se mi konečně lehce ulevilo. Do ruky beru knihu Hana a v lehkém šumu a napětí čekám. Přednáška končí včas. Morštajnová usedá na své místo a bere do ruky propisku. Fronta už sahá do nedohledna. Rychle se na mě dostává řada a já získávám svůj vysněný podpis. Stálo to za to! Mám podpis i spoustu zážitků a věřím, že se sem příští rok znova ráda podívám.
