Vojtěch Pýcha 
Dosud temný pokoj, vonící prošlapanými kanadami a zpocenými tričky, oslní ostré bílé světlo. „Kluci vstávejte, za deset minut máme bejt venku!“ Čeká nás nástup na ranní rozcvičku. Oblékáme si nafasované modré teplákovky, někdo si kousne alespoň do jablka, někdo si dá alespoň sklenici vody a někdo jde tak, jak zrovna vstal. Na čištění zubů a další hygienu bude dost času po rozcvičce.
Přesně patnáct minut. Čtvrt hodina, kdy se šest lidí musí vystřídat v jedné koupelně se záchodem. Bereme si naše útočné pušky CZ 805 BREN, které musíme mít neustále u sebe. Přicházíme před ubikace a s ostatními vojíny z naší čety si přejeme dobré ráno. Všichni jsou rozespalí a bez energie. Naše četa měla na začátku dvacet šest vojínů a vojínek, ale teď už nás je o čtyři méně. Jedná se o ty, kteří během posledních dní utrpěli různá zranění. Nikdo z nás zbylých není bez puchýřů z těžkých a nepohodlných kanad.
Přichází rotný, který je jako hora svalů, z čehož není nikdo nadšený, protože rozcvičky s tímto výsadkářem jsou ty nejnáročnější. „Dobré ráno, vojáci!“ zahlásí rotný a od čety, která zařve jako jeden muž, se mu dostane stejného přání. Vybíhá se. Už víme, že poběžíme na Severku, na bránu na severní straně výcvikového areálu. Není nikdo, kdo by vyškovskou akademií prošel a Severku neznal. Vede k ní táhlý kopec.
Někteří jsou po pár minutách běhu v tempu vysílení, a tak je ostatní podpírají a tlačí nebo jim berou „Brena“ (útočnou pušku s prázdným zásobníkem), aby jim o 3 775 gramů ulehčili. Začíná se rozednívat, bude slunečno a horko a my jsme zpátky před ubikací. Rotný oznamuje, že jsme uběhli šest kilometrů a dáme si ještě krátké silové cvičení.
Teď se můžeme převléci, osprchovat se, sbalit si malý batoh označovaný jako malá polní, doplnit minimálně tři litry vody a oholit se dohladka. Vše se musí zvládnou během čtvrt hodiny. V koupelně je opět tlačenice a mezitím, co se jeden sprchuje, druhý se před zrcadlem holí a třetí vykonává na záchodě potřebu. Času je málo.
Nad ranní klobásou už si není co říct
A už opět stojíme v nástupu a probíhá kontrola oholení, ustrojení a sbalené malé polní, ve které musí mít voják vše, co na daný den potřebuje. Dnes to mimo jiné bude mapa, z čehož se dá odvodit, že je před námi hodina topografie. Přes rameno máme ještě tornu s pláštěnkou a plynovou maskou, čeká nás tedy výcvik na ochranu při chemickém útoku. Plán dne většinou dopředu neznáme, je to psychologická hra. Z věcí, které máme mít sbalené se, ale dá ale celkem dobře odhadnout, co bude na programu.
Stojíme před jídelnou a náš nasvalený rotný nám sděluje, že má osm stravenek na paprikovou klobásu a čtrnáct stravenek na vánočku. Ani o jedno není příliš velký zájem, a tak se rozdělíme vcelku náhodně. „Myslel jsem, že dneska chcípnu při běhu, co to bylo za tempo?“ „A co bys od rotnýho taky čekal jinýho, mně je zle, že ani nemám chuť k jídlu, ne že jindy po ránu bych na paprikovku chuť teda měl.“ Vojíni a vojínky s kruhy pod očima glosují dnešní ráno. Bavíme se víceméně už jenom o průběhu kurzu. Za prvních čtrnáct dní, kdy jsme spolu byli 24/7, o sobě víme téměř všechno a mnohdy si už není, s donedávna cizími lidmi, co říct. Vypršel čas a celá četa se zvedá, odnášíme tácy a opět nastupujeme do trojstupu. „Četo, na můj povel pozor! Směr přímý pochodem vchod! Raz, raz, raz, dva, raz!“ Celý útvar se dává do pohybu a podrážky kanad, které ve stejnou mikrosekundu dopadají na asfalt, vydávávají impozantní zvuk pochodu.
Vojíne, jste vy vůbec normální?
Je půl osmé ráno a už sedíme na učebně. Začínáme hodinou topografie, přesně jak jsem předpokládal. Velitel čety zadává na tabuli souřadnice a každý vojín se pomocí buzoly a nitě, která ukazuje směr, musí dostat do určeného bodu. Ve třídě je slyšet lehký šepot těch, kteří si stále nevědí rady. Velitel je drsný, ukřičený a má respekt. Když je však někdo v nesnázích, jako by přepnul do jiné role a ochotně s pochopením dokáže poradit a povzbudit. Často si s ostatními vojíny opakujeme, že i velitelé jsou obyčejní lidé a že v podstatě jsou hodní. Jen si to připomeneme a už se po učebně nese křik. „Jste vy, vojíne, vůbec normální? Vždyť vy jste vyšel úplně mimo mapu!“ Jeden z vojínů ani po několika hodinách topografie a teorie práce s buzolou nedokáže najít cíl. Je červený a od pohledu mu není příjemné veřejné pranýřování. Nakonec jsou pověřeni dva jeho spolubydlící z pokoje, aby ho v době večerního samostudia naučili pracovat se souřadnicemi. „Já si vás, vojíne, přijdu na pokoj proklepnout, to se nebojte. Protože kdybychom chodili v terénu podle vás, tak dojdeme leda tam, kde ani slunce nesvítí.“ Je teplo a všichni se v zeleném stejnokroji potí. Nebylo nám dovoleno si sundat naše maskované blůzy vzoru 95.
Po skončení výuky se přesouváme před budovu, načež následuje pořadová příprava. Na place, na kterém se odehrávají slavnostní přísahy nových vojáků, dostaneme deset minut na občerstvení. To znamená napít se z čutory a odskočit si na záchod. Nikdo si nedovolí se zpozdit. V minulých dnech se to pár jedincům nevyplatilo a pykala za to celá četa. Kolektivní tresty jsou tu na denním pořádku. Většinou má trest podobu prodlouženého samostudia, takže váš spánek pak nečiní sedm, ale třeba jen šest hodin. A to je na tak náročné celodenní programy málo.
Pořadová příprava, která nás čeká, je dril. Pochodování, vystupování z tvaru nebo zahlašování se nadřízenému. Začínáme s pochodem. Je 10 hodin dopoledne a mně se zdá, jako by už bylo alespoň po obědě. Dny jsou tady mnohem delší, člověk málo spí a neprokrastinuje ani vteřinu. „Raz, raz, raz dva raz!“ Pochodujeme do zblbnutí. Vojín Pavel nedokáže zkoordinovat pohyb rukou a nohou, je to vidět na první pohled. „Vojíne, Brena držíte jak prase kost a šlapete to jak zelí!“ zakřičí pozorující velitel čety a odplivne si. „Nejde to dohromady,“ odpovídá vojín Pavel. Shodou okolností je to ten samý, který nedokázal najít vyznačený bod na mapě. Tenhle člověk se pro armádu vyloženě narodil, říkám si v duchu. Při pohledu na jeho čím dál nervóznější a soustředěnější kroky musím zadržovat smích.
Klobása podruhé
Na obědě sedíme s vojínem Pavlem vedle sebe. Ptám se ho, co ho vedlo k tomu, aby se přihlásil do armády. Je to prodavač v supermarketu, má dvě děti, manželku a žije, zdá se, spokojený život na vesnici. Proč? Proč má takový člověk potřebu podstupovat stres ve vojenské akademii? „Chtěl jsem do záloh už dlouho, jenže jsem musel počkat, až budou děcka větší. Chci bejt připravenej na všechno, a hlavně na Rusa. V dnešním světě prostě nevíš, co bude zejtra a tak je lepší bejt připravenej, než pak překvapenej,“ rozpovídá se Pavel a u toho přikusuje už druhou dnešní klobásu, ovšem tentokrát s čočkou. „A když do pekla, tak na pořádným koni,“ doplní ho další z vojínů, Tomáš, který už je na kurzu základní přípravy potřetí, protože se v minulých kurzech dvakrát zranil. Obědváme s břichy staženými pásky, ověšení čutorou, zásobníky a útočným nožem. Není to dvakrát příjemné, ale zvládnout se to dá. Na oběd (klobása s čočkou, polévka, pečivo a kus ovoce) včetně vystání fronty u výdejního okénka dostáváme patnáct minut. Někteří ještě ani nedojí a už se jídelnou nese: „Vztyk!“
Plyn-postřik! Máte deset deset vteřin, potom je konec!
Poklusem se přesouváme na travnatou plochu, která je krytá stínem. Běh s plným žaludkem, navíc staženým bojovým opaskem vzoru 2018, mi nedělá dobře. Nad tím ale není čas přemýšlet. Naše milenky, jak svalovec rotný přezdívá útočné pušky, máme samozřejmě stále v rukou. Čeká nás praktická hodina OPZHN, tedy odborná příprava zbraní hromadného ničení. Přes rameno každému z nás visí kožená brašna, která v sobě skrývá pláštěnku proti chemickému postřiku, plynovou masku s filtrem proti plynným látkám, gumové rukavice, a také nohavice. Už víme, že se za chvíli ozve: „Plyn!“ Případně velitel vytasí signalizační barevné praporky, které značí druh útoku. Neděláme to poprvé, i když tuším, že za chvíli to bude vypadat tak, jako bychom to poprvé dělali. „Plyn-postřik!“ zakřičí rotný a začne odpočítávat čas. Máme minutu na to, abychom ze sebe udělali živé fóliáky. „Čas vám běží, vojáci. A asi se nechcete zadusit nebo bejt rozleptaný, že ne?“ povzbuzuje nás rotný, přičemž se klidně prochází mezi všemi těmi šustícími pláštěnkami.
Odložit si Brena pod nohy, z brašny vytáhnout celou výbavu, sejmout helmu a jako první si navléct plynovou masku a opět nasadit helmu. Když by šlo pouze o pokyn „plyn“, máte hotovo. Jenomže na nás se ještě řítí fiktivní jedovatý postřik, a tak se dostáváme do druhé a nepříjemnější fáze. Pláštěnka, rukavice a nohavice. Přes helmu tento igelit tak tak přetáhnete a v masce, která vám umožňuje dívat se na svět jenom zamlženými průzory toho moc nevidíte. Když se ukryjete do tohoto fóliáku, začne výheň, ve stínu je přes 30 stupňů. Opravdu nadprůměrně teplé září, pomyslím si pokaždé, když se ocitám v tomto oděvu. „Máte deset vteřin vojáci, potom je konec, hotovo, finíto, kaput!“ Vím, že to nestihnu. Slyším jen svoje funění pod maskou a cítím, jak mi stéká pot po celém těle. Teď poslepu nahmatat nohavice, které jsou někde mezi mýma nohama pod pláštěnkou. Spíš, než nohavice jsou to takové punčochy, které si přivážete k opasku. Což už je ale jedno, protože deset vteřin uplynulo, a kdyby šlo o skutečný útok, už bych pravděpodobně svoji reportáž nedopsal. Dívám se přes sklíčka plynové masky kolem sebe. Nejsem na tom hůř než ostatní. „Špatně, vojáci! Špatně! Prostě špatně! Sbalit do tašky a znova!“ Takhle se to opakuje ještě několikrát. Nakonec se mi podaří obléci se v limitu. Je to dril. „Vojáci, je to jenom dril!“
Po hodině vypiju celý obsah čutory, tedy celých sedm set mililitrů. Někdo si dává energetickou tyčinku nebo kousek ovoce. Slunce už tolik nepálí. Všichni jsou unavení a nikdo nemluví. Snažíme se v těch několika volných minutách nabrat trochu energie.
Opláchnutím v umyvadle proti únavě
Před večeří nás čeká ještě střelecká příprava. Naštěstí jenom teoretická. Nastupuje rotmistr, který je vzhledem nápadně podobný irskému herci Cillianu Murphymu. Přebírá si nás na zbytek dne. Rotmistr Murphy, jak mu všichni říkají, má za sebou několik zahraničních misí, má náš respekt a čiší z něj charisma. Dvě hodiny teď budeme poslouchat výklad o zbraních. Dnes je to pravděpodobně poslední výuka, pak už jenom večeře, večerní nástup a samostudium. Máme dovoleno si sundat blůzy. Všem se zavírají oči. Není nikdo, komu by se na světle zeleném tričku nedělala mapa kreslená potem.
„Jak už víme, útočná puška CZ 805 Bren ráže 5,56 milimetru s kapacitou zásobníku třicet nábojů 5,56 x 45 SS NATO...“ Pak vypnu. Oči mám otevřené, ale nevnímám nic. Snad by se dalo říct, že spím s otevřenýma očima. Dnešní den nebyl tak fyzicky náročný jako některé jiné dny, ale únava a nedostatek spánku se za čtrnáct dní nepřetržitého zápřahu projevuje. „Vy si ze mě děláte srandu, vojáku! Spát se má v noci, a ne že mi tady budete chrápat na učebně!“ Zpozorním a všichni v učebně také. Zřejmě má každý pocit, že křik míří na něj. Dotyčný spáč je vyzván k opláchnutí se studenou vodou v umyvadle. Po dobu výuky se obdobný scénář opakuje s několika vojáky ještě párkrát. Nenápadně žvýkám hroznový cukr, abych doplnil chybějící energii. Společně překonáváme únavu a konečně pochodujeme na večeři.
V jídelně se po sobě dívá na dvě stě unavených tváří. Někteří jsou zelení, to jsou ti, co měli výuku maskování. Sem tam někdo utrousí slovo, ale většinou je každý rád, že prostě jenom je. „Hoši, říkal starej, že prej zejtra bude volno.“ „Už by to chtělo, dyť tohle není normální. Stejně tak jako není normální tohleto jídlo.“ K večeři máme, stejně jako tři předešlé dny, hnědou omáčku s knedlíkem.
Čištění milenek a pak už relax
A teď už směr ubikace a večerní nástup. „Vojáci, teď budeme čistit zbraně, a dokud nebudou dokonale vyčištený, nepůjdeme spát. Kdo bude mít hotovo, bude provádět samostudium, ale myslím, že na to se ani nedostane.“ Rozebíráme zbraně, sedíme na podlaze a různými hadry, vatou a vatovými tyčinkami čistíme naše milenky ve všech možných skrytých záhybech. Sem tam někdo požádá o kontrolu čistoty, ale zpravidla je slyšet: „Vojíne, to si děláte srandu? Vždyť je to zasraný jak jetel! Pokračujte v čištění!“ Velitelé vědí, kam sáhnout, a když budou chtít, vždycky špínu objeví.
Je deset hodin večer a rotmistr Murphy naši práci zastavuje se slovy, že to s námi stejně nemá cenu. Nastupujeme do dvojřadu a čekáme další pokyny. „Vojáci, jak někteří už víte, zítra vás čeká volný den. Já vám k tomu řeknu jedno jediné, a to je relax.“
Reportáž vznikala v době autorovy účasti na výcvikovém kurzu na podzim roku 2023.
