Tomáš Holešovský K této příležitosti jsem se dostal přes známé v pořadatelském oddíle Cyklosport Chropyně. Chlapci, chlapi, slečny i dámy z tohoto oddílu si zakládají na přátelské atmosféře v týmu a podoře závodníků (zvláště co se stravy a mentální podpory týče) na vysoké úrovni. S vedoucími organizátory jsme prodiskutovali, kde má naše skupinka stanoviště. Nakonec nás na místo dojelo devět dvěma auty-dodávkami. Měli jsme za úkol připravit první občerstvovací stanici alias bufet. Pro elitní jezdce přehlížené místo na trati, neboť ti si za jízdy maximálně vezmou bidon či kelímek s pitím. Není čas ztrácet čas. Každá sekunda a pozice se počítá. To ale předbíhám. Nejprve jsme postavili stan…abychom reprezentovali pořadatelský tým. Nakrájeli jsme pomeranče a banány, namazali chleby se sádlem. Dále se jezdci mohli posilnit sójovými tyčinkami, rozinkami v čokoládě, suchým pečivem, nebo si k rohlíku mohli zakousnout sýr a salám. No prostě, chápete to? Na startu 500 závodníků a tady takovéhle švédské stoly! Proto není divu, že nám toho dost zbylo. Já ještě namíchal iontový nápoj čili jonťák. Jedna třiadvacetilitrová nádoba namíchaná v poměru čtyři odměrky na litr vody v příchuti tropic a jedna třináctilitrová s příchutí citron. Ještě byla v zásobě příchuť pomelo, ale to já nerad, tak jsem upřednostnil dvě výše zmíněné příchutě. Má práce ale nespočívala v podávání poživatin projíždějícím či zastavujícím jezdcům. Ještě s jednou paní jsem měl za úkol jít na silnici.
Abyste pochopili. Trať závodu nevedla jen po vyježděných cestičkách lesem či polem, ale značná část cesty vedla po silnici. Kapacity pořadatelů a policie však nejsou na takové úrovni, aby bylo možné dané komunikace úplně zavřít. Proto se podél trati vyskytují právě pořadatelé jako my (jako já), kteří mají za úkol ochránit závodníky před auty a samozřejmě jim udávat na křižovatkách správný směr. Naše stanoviště se nacházelo v úseku, kde za sebou závodníci měli poměrně dlouhý a rychlý sjezd po silnici a odbočovali na lesní sypanou cestu k rekreačnímu středisku na konci geomorfologického celku Kudlovská dolina. Po této silnici projede denně asi, cirka, řekněme sto aut … dvě stě, ať nežeru. Proto bylo nutné přijíždějící vozidla minimálně pozastavit, dokud neprojede větší skupina závodníků. Zastavit dopravu v tomto úseku jsme si ale nemohli dovolit. Můžu říct, že je to super pocit takhle řídit dopravu, i když je to jedno auto za deset minut. Má kolegyně také řidiče instruovala, že si při cestě nahoru, proti směru jízdy cyklistů, musí dávat zvláště pozor, jet při kraji vozovky a snížit rychlost. Největší problém toto dodržet měl mladý pán v BMW typu SUV. Ten asi neměl ze svého místa pro řidiče dostatečný výhled, a proto jel prostředkem silnice a ohrožoval z vrchu přijíždějící borce a borkyně. Jezdci ale byli natolik prozíraví, že okamžitě, když zpozorovali naše reflexní vesty, začali brzdit a odbočovali k „občerstvovačce“, asi dvacet metrů támhletím směrem.
Pády jsme naštěstí nemuseli řešit, ale lékárnička byla samozřejmě připravena. Jen dva technické problémy měli jezdci u našeho stanoviště. Jeden ztratil brzdovou destičku a naivně se počal ji hledati v kupkách popadaného listí a škarpě, toliko plné rostoucích bylin. Ztratil naději na vítězství, dobré umístění i dobrý čas. Druhý nebožák dostal defekt. „Už jsem byl téměř na vrcholu stoupání za bufetem, když jsem uslyšel ucházet vzduch. Ohlídl jsem se a kluci, co jeli za mnou, se taky dívali po svých kolech. Bohužel jsem to byl já. Tak jsem se vrátil k vám na občerstvovačku.“ Vzhledem k tomu, že se dané místo nacházelo na dvacátém kilometru, tedy zhruba v půlce trati a navíc v nejvzdálenějším bodě od prostoru startu a cíle, měl ten jezdec štěstí, že jsme ho vzali do minivanu, kolo dali na střechu a zavezli jej až k jeho autu na parkovišti u startovní brány. „A to jsem se dneska zrovna cítil tak dobře! Jelo se mi skvěle,“ komentoval dále svou smůlu. „Ale zradila mě technika, nedá se nic dělat. Aspoň že je krásně,“ ještě dodal. To měl pravdu. Ten den se skutečně vydařil, svítilo slunce, jen mírný vítr a teploty cyklistice přející.
Po projetí „hlídky“, která uzavírala závodní pole, jsme bufet sbalili a jeli na bufet číslo 2, zeptat se, zda jim něco nechybí. Po zjištění, že jim zbude asi stejně jídla jako nám, jsme se rozhodli, že pojedeme na „základnu“. Dostali jsme stravenky, dali si oběd, já konkrétně těstoviny s boloňskou omáčkou, a postupně ještě pomáhali s odebíráním čipů těm, co dojeli, sundáváním reklamních banerů a úklidem.
Vítězem na padesátikilometrové, delší trati se v elitní kategorii mužů stává Marek Rauchfuss a mezi ženami je nejlepší Tereza Němcová, rozená Huříková, juniorská mistryně světa crosscountry horských kol a seniorská mistryně Evropy MTB maratonu. Dokonce tedy i hvězdu minimálně evropského formátu přitáhla tahle možnost rozjet se do nové sezony. Poslední pásku protíná Milan sekanina v čase 3:58:17 a se ztrátou dvě hodiny a patnáct minut na vítěze.
Díky této příležitosti jsem si mohl vyzkoušet již třetí úhel pohledu na cyklistický závod. Již jsem byl divákem, závodníkem a nyní i pořadatelem. Teď už chybí jen se svézt v pořadatelském autě na Tour de Frence a cyklus bude završen.
Fotogalerie: http://polida.rajce.idnes.cz/Chribska_50_2016/
