Aneta Luksová 
Letos kapela slaví své 25. narozeniny. Jaký je to pocit?
Je to skvělé, akorát netušíme, kdy to oslavíme.
Takže oslava naplánovaná zatím není?
Doba je bohužel taková, že nevíme, co bude za týden. Měli jsme v plánu udělat šňůru větších akcí s profesionálním zvukem a pódiem a celé to mělo být právě odrazem těch 25. narozenin. Vše již bylo domluvené se sponzory, ale bohužel do toho vstoupila pandemie koronaviru a vše je úplně jinak, tudíž naši oslavu přesouváme na příští rok.
Jaké byly začátky pro Scarlet Rose?
Začátky byly krásné, ale samozřejmě náročné. Když to srovnám s dnešní dobou, tak jsme si vlastně museli všechno vyšlapat bez médií, sociálních sítí a možnosti nějaké prezentace v rádiích. Takže i když jsme skládali vlastní písničky, museli jsme objíždět jednotlivé regiony, aby o nás lidi vůbec věděli. A to bylo samozřejmě těžké, protože ze začátku nás nikdo neznal a všichni tehdy chodili už na zajeté kapely. Nějak jsme si tu cestu ale našli a postupně se dostali do povědomí. Pamatuju si, že tehdy nebyla ani taková shovívavost novinářů a prakticky se s námi nechtěl nikdo bavit, protože nás nikdo neznal a nebyli jsme pro ně zajímaví. Navíc jsme první dva roky neměli nahrané ani žádné album, takže až po prvním CD jsme teprve dostali šanci a začali nás hrát na rádiu Zlín. Bylo to náročné, ale pilnou prací jsme se vypracovali tam, kde jsme teď.
Hlavním textařem v kapele jste vy. Kde berete inspiraci na texty?
Ze života. Jak člověk stárne, tak získává určité životní zkušenosti a nadhled. Dříve jsem psal pořád jen o lásce a o holkách, ale teď po té pauze, kdy jsme se s kluky neviděli, jsem se zase posunul dál a jde to na těch textech vidět. Nedávno jsme natočili novou písničku, která zanedlouho bude vypuštěna ven. A ta je právě o tom, jak lidstvo dělá pořád dokola ty samé chyby, které se cyklicky opakují už od dob starověkého Říma až do teď. Člověk si myslí, že může všechno a nikdy se nepoučí.
Vy sám jste zároveň starostou obce Pašovice a baskytaristou Scarletů. Jak se vám daří tyhle dvě funkce kombinovat?
Jsou to dvě úplně odlišné věci. Při starostování musím samozřejmě vypnout a zapomenout na to, že jsem muzikant a bohém, jelikož mám na starost spoustu důležitých a závažných věcí. Snažím se práci pro obec dělat opravdu na plno. Lehce však dokážu přepnout a užít si i ten svůj koníček a pobavit se, ale pak hned být zase starostou na plný úvazek. Při takové pozici to ani nejde brát na lehkou váhu.
V kapele mimo jiné hrajete i se svým bratrem Michalem. Vycházíte spolu dobře, nebo spíše panuje bratrská rivalita?
Náhodou teď je to super, jelikož jsme předtím spolu 9 let nehráli, protože byl v kapele Street69 a tím pádem se pořádně ani neviděli. Takže jsme došli do životní fáze, kdy se na sebe normálně i těšíme a žádná ponorka není. Jsme rádi, že se jednou za čas vidíme, zahrajeme si, pokecáme a strašně nás to baví. Přiznávám, že dříve ponorka byla, když nám bylo 25 a hrávali jsme každý týden - pátek, sobota, neděle, tak to si lezl na nervy už každý s každým, ale teď je to fajn. A co se týče fanynek a holek obecně, tak to můžu říct naprosto upřímně, že já s bráchou jsme měli odjakživa naprosto odlišný vkus, takže v tomhle rivalita opravdu nikdy nehrozila.
Vybavujete si nějaký váš koncert, který byl tak dobrý, že vám utkvěl v paměti?
Těch bylo samozřejmě za ty roky spousta. Každopádně nejlepší koncert za poslední dobu se nám podařil zahrát ještě minulý rok v Uherském Brodě na gastro festivalu. To byl vlastně úplně poslední koncert, co jsme stihli. Přišel nám strašně fajn jak technicky, myslím, že jsme to odehráli výborně, tak především vynikající atmosférou.
Jaká je vysněná akce, na které byste si jednou chtěli zahrát?
Mým snem je tady u nás v Pašovicích u rybníku postavit obrovskou stage a zahrát pro dva tisíce, možná tři tisíce lidí. Pro mě jako pašovického patriota by to znamenalo opravdu hodně.
Já čekala Rock For People nebo něco podobného.
Ne, to vůbec. Každý máme nějaké svoje sny a tím, že jsme hráli na různých místech v České republice, tak už nás vlastně ani nějak neláká vyprodávat O2 arény. My spíše chceme pokračovat v hraní tím stylem, že budeme hrát občas, s radostí a nehodláme řešit, jestli na nás dojde sto, nebo tisíc lidí. To už máme myslím dávno za sebou. Jsou akce, kde nás lidi znají a kde na nás chodili a chodí znovu a tam chceme hrát. Takže O2 arénu neplánujeme. Stačí nám vyprodaný rybník tady v Pašovicích.
Minulý rok v březnu na začátku pandemie vyšla písnička „Modlitba“ jako poděkování lidem v první linii. Pokračujete ve skládání a tvorbě i v současném stavu pandemie?
Právě písnička „Modlitba“ vznikala docela zajímavým stylem. S kluky jsme se v podstatě ani neviděli, každý jsme natáčeli úryvky doma na počítači, a poté se to jelo do studia nahrávat. Ale bylo to docela složité, jelikož v tom březnu měl ještě každý strach a obavy a nebyly ani testy na koronavirus. Takže jsme se pak nějakou dobu neviděli, ale od léta jsme nějak začali znovu zkoušet a zkoušíme do teď. Při každém setkání si děláme antigenní testy, abychom nikoho neohrozili. Nejsme žádní sabotéři ani punkeři, kteří by chtěli dělat vše navzdory systému, proto jsou určitá opatření samozřejmostí.
Ovlivnila vás pandemie hodně jako kapelu?
Nás to ani vlastně moc neovlivnilo, jelikož každý z kluků má své stabilní zaměstnání a nikdo nepřišel o příjem, takže v podstatě jen čekáme, až se bude moct hrát a nějak to neřešíme. Ale je opravdu hrozné, jak to odnášejí profesionální muzikanti, pro které je hudba a vystupování jediným zdrojem financí. Ti se právě snaží to řešit alespoň těmi streamy a online koncerty.
Přemýšleli jste také nad uspořádáním online koncertu?
Napadlo nás to, ale zjistili jsme, že to není ono. Při živých koncertech milujeme a potřebujeme cítit tu energii a propojení, které je mezi námi a lidmi, a to nám žádný stream ani online koncert nedá. Takže ano, přemýšleli jsme nad tím, ale nakonec jsme to zavrhli.
Je něco, na co se mohou příznivci Scarlet Rose v letošním roce ještě těšit?
Máme rozdělaných asi šest věcí a chceme se zaměřit právě na singly s klipy, které postupně hodláme propagovat přes sociální sítě. Jsme toho názoru, že se nám už dnes jako kapele moc ani nevyplatí vyrábět celé CD, protože nikdy není zaručená jistota, kolik se toho nakonec prodá. Tudíž jsme se rozhodli jít právě touhle cestou za minimální náklady. Tím, že dnes už je na sociálních sítích každý a naši fanoušci také, tak je mnohem snazší naši tvorbu dostat mezi lidi tímto způsobem. Děláme to hlavně pro ně a víme, že se nám to jednou vrátí na koncertech, ať už v emocích nebo finančně.
