Jan Kozák
Na úvod tě požádám, aby ses představil a sdělil o sobě nějaké základní informace.
T.D.: Je mi devatenáct let a bydlím v Nejdku, patnáct kilometrů severozápadně od Karlových Varů. V parkourové komunitě mě znají pod přezdívkou Tomcany a kromě parkouru také rád točím krátké filmy a programuji. V současnosti jsem v maturitním ročníku Prvního českého gymnázia v Karlových Varech a připravuji se na talentové zkoušky na FAMU.
Kolikátým rokem už se vlastně ve světě parkouru pohybuješ?
T.D.: Začal jsem někdy v lednu 2008, takže už to budou pomalu čtyři roky.
Kdo, nebo co tě k tomu tenkrát přivedlo? Respektive, jak ses o parkouru dozvěděl a kdy tě poprvé napadlo, že bys to chtěl dělat?
T.D.: Poprvé jsem se o parkouru dozvěděl z internetu a to ještě v podstatě náhodou. Stahoval jsem nějaké soubory a v "related" odkazech se objevilo jedno parkourové video z Cambridge, přesněji Cambridge Joy (k vidění zde: http://www.youtube.com/watch?v=rXQBnD-dGXI). Po jeho shlédnutí jsem měl jasno, že to je to, co chci dělat. Podařilo se mi pro to nadchnout i jednoho mého dlouholetého kamaráda, se kterým jsme začali chodit ven trénovat.
Jako úplný začátečník jsi určitě potřeboval nějaké "zaučení". Odkud, případně od koho, jsi v začátcích čerpal pokyny typu "co a jak"?
T.D.: Dobrá otázka. Naštěstí už v té době existoval internetový server www.parkour.cz. Tam jsem se podíval do sekce o technice a venku jsem se to snažil napodobovat. Nic jiného mě v tu dobu nezajímalo, šlo opravdu jen o čistě fyzickou stránku věci, o pouhé překonávání překážek všemožnými způsoby. Že existuje nějaká filozofie parkouru a parkourový způsob života, a že si musím dávat pozor na tělo a kondici více, než bych předtím čekal, to jsem se dočetl až o rok později, kdy jsem se začal o věc zajímat vážněji.
Kdesi jsem zaslechl pojem freerun, a to ve spojení právě s parkourem. Jaký je tedy rozdíl mezi freerunningem a parkourem?
T.D.: Rozdíl mezi parkourem a freerunningem? To je asi nejdiskutovanější otázka v komunitě těchto dvou disciplín.
Na počátku byla francouzská skupina trénující pohyb s názvem Yamakasi. Později, když své umění dotáhli k dokonalosti a začali ho šířit do světa, se několik z nich oddělilo z důvodů odlišnosti svých názorů. V roce 2004 byl natočen anglický dokument se Sebastianem Foucanem, kde bylo slovo parkour přeloženo jako freerunning. Později se ve světě ustálily právě tyto dva pojmy - parkour a freerunning.
Parkour je původní. Je to vznešená myšlenka člověka, který trénuje své tělo, aby byl užitečný. Zpravidla se příliš nevěnuje akrobatickým kouskům a parádičkám, zaměřuje se především na rychlý a účinný pohyb skrz městské prostředí.
Freerunning je myšlenka naprosté volnosti pohybu, kdy freerunner využívá své tělo k provádění všelijakých libovolných pohybů. Narozdíl od praktičtějšího parkouru se zaměřuje se na krásu a efekt, zahrnuje salta a různé druhy otoček. Většina traceurů nebo freerunnerů provozují jak parkour, tak freerun zároveň, ale najdou se i tací, kteří jsou vyhranění pouze pro jednu z těchto disciplín.
Já osobně nevěnuji tomuto rozdělení velkou pozornost. Když skáču, nepotřebuji vědět, zda dělám to či ono. Prostě skáču tak, jak chci. Podle mého by si každý traceur nebo freerunner měl vytvořit "vlastní sport" a vlastní styl. Zakladatelé parkouru to tak udělali, tak proč se neřídit jejich příkladem?
Zmínil jsi filozofii života. Pro laiky, kteří se s parkourem náhodou setkají, to může vypadat jen jako hopsání přes zábradlí a lezení na zdi bez hlubšího smyslu. O čem tedy parkour vlastně je?
T.D.: To se nedá dost dobře a přesně popsat. Parkour je mladá disciplína a lidé, kteří stáli u zrodu, nevytvořili žádná oficiální psaná pravidla, nic nepatentovali, ani nenapsali žádný manifest. Parkour se rozšířil ve světě velice rychle a informací o jeho zrodu bylo až donedávna pramálo, většinou z druhé ruky nebo přímo od zakladatelů. I jejich názory se ale občas rozcházejí. Z těchto důvodů tedy nelze nějak akademicky popsat, o čem filozofie parkouru je. Mohu ale nastínit několik myšlenek, o kterých jsem se přesvědčil, že fungují.
Například?
T.D.: Například efekt parkouru na psychiku člověka. Tím, že skáču po městě, lezu na zdi, přeskakuji zábradlí a tak podobně, vlastně soustavně a plánovaně překonávám fyzické překážky. Po nějaké dobře tréninku si zvyknu na to, že vidím překážku a místo toho, abych jí obešel, pokusím se jí zdolat. Pokud se mi to povede, jdu k další překážce. Pokud to nedokážu, trénuji dál a vrátím se později, silnější a připravenější.
Po čase zjistím, že to, co mi připadalo v začátcích jako zhola nemožné, teď bez problému dokážu. Překonávání nových výzev je tak na denním pořádku.
Parkour tedy není jen o tom, udělat co nejlepší trik a být za toho příslovečného "největšího borce"? Někomu by to tak mohlo připadat.
T.D.: Určitě ne. Jde o sebezdokonalování, překonávání sama sebe a postupném zlepšování se, což mohu posléze aplikovat na všechny aspekty mého života. Když mě teď čeká v životě nějaká těžká zkouška, nebojím se jí, ba spíš naopak. Překážky mám vlastně rád, neboť nebýt nich, neměl bych na čem trénovat. Pokusím se překážku překonat jak nejlépe dovedu a když selžu, nejsem zdrcený, protože vím, že jsem do toho dal všechno a nemám důvod být zklamaný. Vím, že až mě ta výzva potká znovu, už budu připravenější a zkušenější a poradím si s ní daleko snáze, než předtím. To je podle mě největší poselství parkouru. Učí nás sebejistotě, sebedůvěře. Učí nás nebát se překážek, nehroutit se z neúspěchů a vždy umět zvednout hlavu a jít dál.
Překonávání překážek a strachu z nich...parkour tedy v podstatě vede k velké míře svobody, že? Ať už fyzicky při skákání přes překážky, tak i psychicky...
T.D.: Ano, pocit svobody je v parkouru silný, ale s ním jde ruku v ruce velká zodpovědnost. Při tréninku parkouru jsou často provozovány na první pohled nebezpečné kousky, při kterých by se mohli netrénovaní lidé těžce zranit, ne-li přímo zabít. My ale máme postupný trénink, známe své tělo a dokážeme odhadnout své možnosti. Proto můžeme bez obav dělat věci, které by byly pro laika jednoduše nemožné. Jak člověk trénuje a získává zkušenosti, může posléze relativně bezpečně skákat nejen u země, ale i ve větších výškách.
Často se navíc dostaneme do míst, kde se s běžným pohybem člověka nepočítá. Mám na mysli zdi, střechy, trubky a podobné. Tam není žádné zábradlí ani žádné jištění. Musíme se pak spolehnout jen sami na sebe. Teprve na takovýchto místech mívám opravdový pocit svobody. Pocit, že je to opravdové, že nejsem ničím omezován. Jsem jen já a prostředí okolo mě, nic mezi tím. Zodpovědnost za své kroky pak ke mě přichází v té nejsurovější formě. Pokud uděláš chybu, uklouzneš, spadneš a zraníš se.
Tam, kde se lidé pohybují běžně, je mnoho bezpečnostních opatření, která za ně přebírájí část jejich zodpovědnosti za sebe samé. Mám na mysli chodníky, stezky pro chodce, různé zábrany a zábradlí. Sice jsou pak ve větším bezpečí, ale svojí bezpečnost kupují výměnou za kus své osobní svobody. My jsme se části bezpečí vzdali a za to jsme naprosto volní, můžeme si zvolit jakoukoliv cestu chceme.
Nemáte kvůli tomu občas problémy s policií nebo s ostatními lidmi? Umím si představit, že ne každému se bude líbit, že parta kluků běhá po zábradlích a přelézá zdi.
T.D.: Samozřejmě se často najde někdo, kdo na nás ve městě zareaguje negativně. Jsou i tací, kterým se naše činnost natolik nezamlouvá, že na nás začnou křičet a vyhrožovat zavoláním policie. V takovém případě se snažím slušným pozdravem navázat s dotyčným hovor. Moje vstřícnost dotyčného většinou vyvede z míry a já se pak snažím klidným tónem a bez emocí sdělit, že mě ani ostatním nejde o ničení městského prostředí, ale o jeho využití k tréninku. Proto i mě jde o to, aby dané místo zůstalo čisté, v rámci možností bezpečné a v pořádku.
Pravdou ale je, že například tréninkem odrazů od zdi se zeď postupně ničí, takže pokud to někomu začne vadit, bez řečí jdu jinam. Když ale vím, že nic neničím a dotyčná osoba je až přehnaně agresivní, prostě daného člověka ignoruji. Já takové lidi nepřístupné slušnému jednání nemám rád. Oni pak sice zavolají policii, ale ta je mnohdy daleko přístupnější diskusi a nějaké moje hopsání zase tolik neřeší. Často nám dokonce policisté rozumí a chápou, nicméně mají svaté právo nás vykázat, a v tom případě nám pak nezbývá než uposlechnout. Vždy je lepší raději odejít jinam, než se pouštět do zbytečných hádek a sporů. Prostě se přesunu jinam a vrátím se někdy jindy.
A jak vnímáš ty parkouristy, kteří neváhají vstoupit na soukromý pozemek? Jistě existují místa, která jsou pro vás velmi lákavá, ale která mají ceduli "Soukromý pozemek - vstup zakázán."
T.D.: Někdy holt odolat nejde...Několikrát jsem taky byl na soukromých pozemcích. Jednalo ale se o staré opuštěné objekty. Já osobně bych nikdy neskákal někomu na zahradě, nebo na střeše. Vždy je třeba se pohybovat s respektem, a když už na soukromém pozemku, tak počítat s možnými následky.
A stalo se ti už, že tě někdo na soukromém pozemku chytil?
T.D.: Ano, stalo se to v létě, když jsme byli s partou v Londýně. Objevili jsme úžasný střešní komplex nedaleko našeho hotelu a vylezli jsme tam. Asi po hodině skákání ale nad námi začal kroužit vrtulník a z ulice na nás křičel jeden policista, abychom okamžitě slezli dolů. Snažili jsme se někudy vyklouznout ven a vyhnout se nepříjemnému setkání s policií, ale ta všechna místa, kudy se dalo eventuelně zmizet, pečlivě střežila a tím nás v podstatě neprodyšně obklíčila. Nakonec to naštěstí skončilo jen domluvou, policisté si vzali naše jména a adresy a pak nás pustili. Byl to hodně nepříjemný a stresující zážitek, tenhle druh adrenalinu opravdu nemám rád.
To zní nebezpečně. Bojí se o tebe rodiče?
T.D.: Když jsem jim poprvé řekl, co dělám, nadšení z toho nebyli. Později pochopili podstatu parkouru a už jim to nevadilo. Myslím, že jsou dnes rádi za to co dělám, i když se o mě občas bojí.
Kdyby někdo chtěl po přečtení tohoto rozhovoru s parkourem začít, co bys mu do začátku poradil? Mám na mysli požadavky na fyzičku, kde hledat rady a tipy, na koho se případně obrátit atd.
T.D.: Poradil bych mu nejdříve se porozhlédnout ve svém okolí, zda netrénuje v jeho blízkosti nějaký zkušený traceur. K tomu skvěle poslouží toto fórum ( http://parkour.cz/forum/viewforum.php?f=6&sid=456b30d81710e0604bdbced69b9db8cd ). Pokud Pokud chce začít sám, doporučuji opatrnost. Neskákat z výšek, nepouštět se do nebezpečných triků. Pěkně pomalu, pozvolna v tempu, které mu bude vyhovovat. Ze začátku je dobré naučit se základní techniky ( http://www.parkour.cz/?where=techniky ). Také bych určitě doporučil shlédnout alespoň tato dvě videa ( http://www.youtube.com/watch?v=OQPLV4-rLac a http://vimeo.com/5037001 ). První z nich je krátká česká reportáž z Brna a druhé amatérský dokument z místa vzniku parkouru - Lisses. Pokud bude mít jakékoliv problémy nebo dotazy, radím prohledat fórum www.parkour.cz/forum. Je velmi pravděpodobné, že daný problém měl už někdo před ním a byl zodpovězen.
Nejdůležitější ale na tom všem je, aby to člověka bavilo a užíval si pohyb.
Právě jsi zmínil pojem traceur. Kdo to přesně je?
T.D.: Traceur je člověk provozující parkour. Tak se tento termín alespoň zažil. Někteří považují označení traceur za člověka, který dokonale splývá s filozofií parkouru - silný člověk, který pomáhá druhým a využívá tak svou sílu (jak fyzickou, tak mentální) získanou tréninkem parkouru k ušlechtilým účelům. Myslím, že v překladu to znamená něco jako "člověk, který jde svou cestou".
Poslední otázka: Chtěl bys začátečníkům, kterým se zatím moc nedaří, kteří spíše padají, než skáčou a vážně přemýšlejí, že toho nechají, něco vzkázat?
T.D.: Taky jsem padal a nic neuměl, občas se mi ostatní smáli. Mě to ale bavilo, tak jsem pokračoval. Baví mě to stále víc a díky parkouru jsem poznal spoustu skvělých lidí. Takže těm, co jsou na rozcestí a nejsou si jistí, zda pokračovat, bych vzkázal: Pokud vás něco baví a naplňuje, nenechte se odradit neúspěchy a názory ostatních a dělejte to, i když vám to z počátku nejde. Pokud vás to nebaví, najděte si něco, co vás bavit bude. To platí pro život obecně. Parkour může dělat každý, ale parkour není pro každého.
Foto: http://t2.gstatic.com
