Jak byste se popsali jako rozhodčí? Snažíte se být se střelci kamarády, nebo si naopak raději držíte odstup?
Petr: Jsem kamarádský, ale i přísný. Pokud je to možné, snažím se být neústupný, protože odpouštění chybiček se rozhodčím většinou nevyplácí. Střelci si mezi sebou hned vše vykecají, to bych pak u všech ztratil autoritu, kterou jsem si vybudoval.
Věra: Podle dcery jsem spravedlivá. Asi působím na spoustu závodníků přísně, ale to je tím, že pracuji, kde pracuji, jsem naučená dodržovat pravidla, a to všude. Takže i během závodu. S tím souvisí i to, že nikomu nic neodpouštím. Na závodech levelu 1 střelce upozorňuji na chyby, které udělali a na které si mají příště dát pozor. Na vyšších levelech už vyhodnocuji vše, jak má být podle pravidel. V IPSC je nejdůležitější bezpečnost, která také vymezuje hranice pro případné diskvalifikace. Po těch letech, co rozhoduji, jsem ale i přátelská. Už vím, že s úsměvem jde všechno lépe, i ta špatná hodnocení. Díky mnoha zkušenostem si poradím s každou střeleckou situací, a zároveň si ji umím dobře ošéfovat. Vždy se snažím svou práci odvést co nejrychleji a precizně.
Petře, jaká je z vašeho pohledu Věra jako rozhodčí? Podle toho, co jsem měla možnost odpozorovat na závodech, je ona za toho přísnějšího. Je to tak?
Petr: Věrka je z nás dvou v každém případě daleko přísnější. Tak je to ale nejen na střelnici, ale i doma. Jinak se o ní ale mezi střelci všeobecně ví, že je velmi dobrá rozhodčí.
Petr patří momentálně mezi osm Čechů, kteří mají rozhodcovský titul IROA. Vám se, Věro, ani na počtvrté nepodařilo získat statut CRO. Nedávno jste říkala, že už nemáte sílu žádat o něj znovu. Přece jen se ale zeptám. Toužíte po něm stále? Zkusíte to ještě?
Věra: Rozdíl mezi RO, což jsem teď, a CRO pro střelce není žádný. Mám stejný národní rozhodcovský dres, dávám stejné povely, kontroluji stejnou bezpečnost, dělám celkově stejnou práci. Jako CRO můžu být tím nejvyšším na situaci nebo na více situacích v závodě. A protože mám už za sebou hodně zkušeností a jezdím i do zahraničí, chtěla jsem mít tento status. Přihlášku zkusím podat opět tento týden na závodě, protože tam bude přítomný náš prezident ČNROI (Czech Republic National Range Officers Institute, pozn. red.), který je národní rozhodčí. Snad mi to ještě před odjezdem do Ruska schválí.
Tímto se dostáváme k vašim střeleckým cestám, které stále častěji míří za hranice naší republiky, poslední dobou hlavně do Ruska. Jsou nějaké rozdíly ve vnímání rozhodčích u nás a v Rusku?
Petr: No jistě. V Rusku tě berou jako váženou osobu, tam je oslovení „vážený pane rozhodčí“, jinak ti neřeknou. A je jedno, jakou máš úroveň, uznávají prostě majestát rozhodčího. V Česku je ten respekt úplně někde jinde. Na druhou stranu je to ale třeba brát tak, že se tam IPSC, ač velmi rychle, stále vyvíjí, takže nás zatím berou jako své učitele, kteří jim ukazují, jak vše funguje.
Věra: Dá se říct, že je to otázka času než si vychovají dostatečné množství vlastních rozhodčích a dalších lidí, kteří budou schopni organizovat závody.
Kde se vzal nápad, vydat se na závody do Ruska?
Věra: Vzniklo to kvůli tomu, že v Rusku se v poslední době stal z IPSC velký boom, jen tam není moc zkušených lidí, kteří by dokázali praktickou střelbu rozvíjet a propagovat. V Rusku jsou ale mezi střelci bohatí lidé, kteří nemají problém si zkušenosti koupit z venku, a tak okruh lidí, kteří u nás organizují Extreme, dostal nabídku uspořádat takový závod i v Rusku. No a vzhledem k tomu, že s těmi organizátory spolupracujeme i my, dostali jsme možnost se na tom podílet. Což byla obrovská příležitost, kterou nešlo odmítnout.
Petr: Zároveň jsme ale vůbec nevěděli, do čeho jdeme.
Teď už ale víte, do čeho jste šli. Vy jste tam, Věrko, byla zatím jednou, Petr už čtyřikrát. Z Ruska v posledních letech velmi rychle vyrůstá IPSC velmoc. Na jaké úrovni tam dnes praktická střelba je?
Petr: Rusi v následujících letech zamíchají IPSC neskutečným způsobem. Nebo spíše už teď začínají míchat. Z Ruska se stane IPSC majestát, oni pro to udělají všechno, protože na to mají. Podle toho, co jsem viděl, jsou Rusi už dnes na stejné úrovni, ne-li vyšší, jako například Kanaďané a další velmoci. Mají něco mezi osmdesáti až devadesáti kluby, které mají sto až dvě stě členů. V Rusku dnes existují televize věnující se výhradně IPSC, jde tam na tento sport neskutečné množství peněz, závody vypadají jak Las Vegas. Ministr sportu je navíc IPSC nadšenec, takže mezi jeho plány je udělat z IPSC olympijský sport, snaží se mimo jiné i o to, aby mohli mít sportovci běžně zbraně doma, jako to funguje v Evropě. Je ale také důležité, že tam závodníky podporují nejen finančně, ale i psychicky, chválí je, motivují a váží si jich.
Takže přepokládám, že i ceny pro vítěze jsou tam někde jinde. Není to láhev vína a film na DVD, jako na některých menších českých závodech…
Petr: Samozřejmě. Obrovské poháry, iPhony, peníze… Je to někde jinde.
Věra: Samotné vyhlášení výsledků vypadá také úplně jinak. Je tam moderátor, houslisté, je připravena show, přijede státní televize. I Robin Šebo, který jezdí po světových závodech, nám říkal, že už toho viděl hodně, ale to, co je tam, se nedá s ničím srovnávat.
Poslední roky trávíte dovolené na závodech. Máte v plánu i nějakou „normální“ rodinnou dovolenou mimo střelnici?
Petr: To je zcela jednoduché. Ne. Dříve jsem se doma ptával, kam chtějí jet, ale vždy jsem dostal odpověď, že na závody. Dnes se již zbytečně nevyptávám.
Věra: Vloni jsme byli na prodloužený víkend ve Velkých Losinách, to ale jen proto, že odpadl jeden závod. Letos na dovolenou opět čas nezůstane. Dvakrát poletíme do Ruska, do Jekatěrinburgu a do Moskvy. Do Jekatěrinburgu pojedeme celá rodina, takže to bude taková naše dovolená. Přes Velikonoce jsme ale byli v Praze, takže pokud se to počítá jako normální dovolená… Tím naše ne-IPSC pro letošní rok skončilo. Možná někdy jindy.
Vy jste v České republice známí jako střelecká rodina. Jak se dostaly ke střílení vaše děti, byla to jejích vlastní iniciativa?
Věra: Jako rodina jsme vždy vše dělali společně, a tak naše odrostlé děti s námi i dobrovolně jezdili na závody, do ničeho jsme je nutit nemuseli. Syn navíc střílel z naší rodiny jako první, jelikož dělal airsoft, takže se k nám hned přidal. Jednou na jaře udělal bezpečnostní zkoušku a do půl roku ji měla i dcera.
A co vaše cesta ke střelbě?
Petr: Začalo to tím, že jsem s jedním kamarádem, motorkářem, začal chodit střílet. To mě bavilo, a tak jsem jednoho dne přišel domů s tím, že si udělám zbrojní průkaz. A Věrka mi řekla: „A proč ne i já?“
Věra: Ne, řekla jsem: „Tak já taky.“ Na střední škole jsem střílela z malorážky, takže mi v tu chvíli vůbec nepřišlo divné, že si chci jako žena udělat zbroják. Navíc je to pro nás i taková pojistka, kdyby se, nedej bože, někomu z nás něco stalo. Zbraně nám tak zůstanou v rodině a nemusí se odevzdávat.
Jste hlavními organizátory Memoriálu Jaroslava Špačka. Další ročník se bude konat v září. Kolik času vám zabere příprava tohoto závodu?
Petr: Těžko povědět, ze začátku se o tom bavíme, plánujeme střelecké situace, probíráme ceny do tomboly a s blížícím se termínem je to intenzivnější a napjatější. Ve finále to vypadá tak, že se plánuje každý detail, a to od rána do večera. Celý proces může trvat až půl roku.
Věra: Já už jsem s přípravou začala letos v lednu na naší klubové schůzi. Rozdala jsem členům papíry na nakreslení situací. V tuto chvíli vím, kolik bude pistolových, kolik brokových stagí. Musí se připravit registrace pro závodníky a harmonogram. Piluje se tombola a ceny pro vítěze. Největší fofr nastává asi měsíc před závodem. Největší nápor je při stavění situací. A největší nervozita při zahájení závodu. No a pak je najednou konec a přemýšlíš nad dalším ročníkem.
Máte při přípravě pevně rozdělené, kdo co dělá?
Věra: Petr je přes média a já přes organizaci. Petr je na telefonu a já se zaměřuji na osobní jednání a shromažďování údajů.
Jak to vidíte se střelbou do budoucna. Plánujete střílet a celkově se, v takové míře jako doposud, věnovat IPSC „do posledního dechu“, tak jako to dělal Jaroslav Špaček? Nebo máte nějakou mez, kdy byste si dokázali říct, už toho bylo dost.
Věra: Tak to nevím. Až jednou přijde konec, tak bude.
Petr: Mez stanovenou nemám. Až někoho naštvu, tak mě vyhodí. A pokud někdo hodně naštve mě, tak pak bych to asi zapíchl taky.
Na závěr se podívejme do budoucnosti. Máte nějaký sen spojený s IPSC, který byste si chtěli splnit?
Petr: To ani ne. Velké přání je, ať nás nikdo nezastřelí, mám na mysli hlavně na závodech levelu 1. Pak si přeji, aby náš sport nikdo nezakázal, tím mířím hlavně na Brusel.
Věra: Nejvyšším oceněním na stupních vítězů při mezinárodních závodech je prezidentská medaile, tu se mi už jednou podařilo získat. Musím být sama k sobě také upřímná, vím, že při svém netréninku na lepší výkony nemám. Velmi bych si ale přála, aby se v naší republice konalo mistrovství Evropy nebo světa v pistoli, a pokud by se to podařilo, rozhodně bych u toho nechtěla chybět.
