Šárka Hamplová Pod benefičními akcemi a sbírkami pro děti si lidé obvykle nepředstaví nic jako metalovou hudbu. Málokoho by asi napadlo spojit drsné metalové koncerty se sbírkou pro nemocné nebo postižené děti. Jak jsi k tomuto nápadu spojit metal s beneficí v roce 2013 přišel?
Úplně na začátku jsem chtěl, aby moje hudba - už v té době jsem měl dvě kapely - měla nějaký další, hlubší význam. Vedlo mě k tomu několik věcí. V mém životě se tehdy událo víc špatného než dobrého a říkal jsem si, že to jediné, co po nás zbude, je příběh a to, jak na ten příběh budou lidé koukat, co si z něho vezmou a jak si nás budou pamatovat. Tak jsem se spojil s dalšími lidmi, abychom přinesli něco dobrého. V podstatě jsem spojil to, co mě baví, s tím, čím můžu pomoci druhým.
Pro mě byl metal vždycky silná hudba, díky které se cítím silnější i já. A ti silní by měli pomáhat slabším. A u tohoto projektu to funguje.
A jak reagují lidé v tvém okolí na tvou iniciativu? Co tvoje rodina?
No, moje rodina... U nás doma metal nikdo neposlouchá, třeba moje mamka tenhle styl hudby vůbec nemůže pochopit. Na druhou stranu vidí, že dělám něco dobrého. Moji přátelé z toho třeba mají velkou radost a hlavně z toho, že se mohou podílet na Metal for Hope.
Kromě tvých kapel na koncertech hrají i jiné kapely. Bývá těžké je nadchnout pro myšlenku Metal for Hope?
Není to vůbec těžké. Ty kapely do toho jdou samy. Všechny kapely, které jsme zatím měli na koncertech, byly myšlenkou naprosto nadšené. Bylo vidět, že ta jejich hudba má smysl. Nebylo to jak doposud, že někam přijedeš, odehraješ koncert a odjedeš. Tady přijedeš, odehraješ a tím něco změníš. Dokonce jsme jednu kapelu měli domluvenou na cesťák, ale i tak nakonec řekli, že nic nechtějí. Dělají to prostě hlavně pro tu myšlenku a proto, aby pomohli.
První koncert se pořádal pro děti ze stacionáře Sluníčko v Trutnově. Jak vnímali lidé ze Sluníčka, že pro jejich stacionář chtějí pořádat benefici metalisté?
Lidé ze stacionáře už mě znali, už jsem tam nějakou dobu chodíval pomáhat. Co se týče benefice, tak to jen uvítali a byli nadšení z toho, že mladí lidi chtějí pomoct dětem. I sama ředitelka Sluníčka poslouchá tvrdší hudbu – ne úplně metal, ale rock jo – takže ta to pochopila.
Jednou se mi ale stala vtipná věc. Volal jsem do Slunce všem, což je zdejší denní centrum pro autisty. A tam jsem se setkal s tím, že když jsem tam volal a řekl jsem, že bychom pro ně rádi uspořádali metalový koncert, tak si paní na telefonu myslela, že si z ní dělám srandu. Ale nakonec z toho byli všichni úplně nadšení – ti lidi, ty učitelky, i když třeba metal zrovna nemusí.
To je vlastně další věc, kterou bychom rádi ukázali – že ti metaláci sice nějak vypadají, ale jejich nitro je empatické a ochotné pomáhat a bojovat za dobré věci.
Na prvním koncertě se vám pro stacionář podařilo vytěžit pět tisíc korun. Vnímali jste to jako velký úspěch?
I kdyby se vybraly jen čtyři tisíce, tak to vidím jako úspěch. Už jen to, že se něco jako náš projekt děje a že na koncerty přicházejí lidi, sáhnou do svých peněženek, aby přispěli, čím můžou - to je úspěch. Navíc, ten první koncert se konal skoro u lesa, v jedné hospodě za Starou Pakou. Ty lidi se sjížděli auty, aby se tam vůbec mohli dostat! Lidi se tam doslova vzájemně naváželi a to samo o sobě bylo obdivuhodné. Samozřejmě platí, že čím víc prostředků získáme, tím líp, to určitě. Ale za úspěch samotný považuji ty lidi, to, jak se angažují a chtějí pomoct.
Jak funguje celý proces chystání benefičního koncertu? Vy sami se rozhodnete, že někomu pomůžete, nebo se lidé - organizace obracejí na vás?
Zatím se nestalo, že by někdo zažádal o pomoc. To spíše my vždycky konkrétní osoby nebo organizace kontaktujeme. Ozýváme se tam, kde je potřeba. Ale v podstatě se dá říct, že příležitosti, kde pomoct, bohužel nehledáme – bohužel toho je ve světě tolik, že člověk vidí a musí něco dělat. Tedy, nemusí, ale... Na tom vlastně stojí celý Metal for Hope. Na začátku jsem to byl jen já s kamarádem Pavlem Prchlíkem, který si prošel rakovinou, ale dostal se z toho. No a teď se celý tým Metal for Hope rozrůstá. Přicházejí noví lidi, kteří si něčím prošli, anebo že se právě nemohou dívat na to, co se děje ve světě, a chtějí pomáhat.
Chodí na koncerty i lidé, kteří metal moc nemusí, jen aby prospěli dobré věci?
Chodí a jsou překvapeni! Lidi jsou obecně hodně zvědaví, co se týče Metal for Hope. A ta zvědavost jde vidět. Na koncertech tak vídáme i lidi, kteří metal vůbec neposlouchají. Když jsme třeba dělali benefiční akci na Troskách, tak tam přišel pár, dědeček s babičkou. Byli zvědaví, co to ti metalisté dělají. A byli překvapeni, jak ta akce proběhla spořádaně a bez bordelu.
Na úplně posledním koncertu byl zase malý kluk. Trsal tam s námi metálaky a v deset hodin se šel rozloučit na pódium přímo do našeho vystoupení. Byl tam s celou svojí rodinou. Poprosil maminku a tatínka, jestli by se tam mohl podívat, aby viděl, o co jde. A všichni byli nadšení!
Jak lze chápat slogan "Zlem proti zlu", kterým jste pojmenovali jeden z vašich benefičních koncertů?
Tenhle slogan mě už napadl dřív, ale až teď jsem ho použil a možná ho budeme používat i dál. Líbí se mi, že to je něco jiného a možná i trochu šokujícího. Publius Vergilius Maro zmiňuje v jednom ze svých děl zajímavé rčení, které mi bylo inspirací. „flectere si nequeo superos, Acheronta movebo“: „Pokud nemůžu změnit vůli Nebe, měl bych pohnout Peklem“. Jsme prostě metaláci co chodí v černé, poslouchají tu nejtvrdší hudbu… ale čím víc si toho menšího zla pustíme do uší, tím víc nás to očistuje a v nitru pěstuje dobré hodnoty. Tak to tedy alespoň funguje u mě a co se zatím setkávám s lidma, kteří se k nám hlásí, tak to funguje.
