Pokud totiž pohlédnete do tváře některých z nich, spatříte v jejich očích strach z toho, jak je to jejich neposlušné auto ovládá a oni nejsou s to, zkrotit jej. Na klidu Vám taky nepřidá, když na několikátém kilometru dálnice vedoucí do Brna zjistíte, že ten nepříjemný pocit ve Vašich nohou, kdy máte pocit, jako by Vám začínali dřevěnět, nezpůsobuje nic jiného, než že již nějakou dobu Vám nohy drncají o podlahu s železnou pravidelností co pul sekundy. Auta s hrozícími se řidiči směle poskakují vedle Vás a Vy se stejně, jakou každou jinou cestu, která Vás zavádí do Prahy či jinam, kam vede nejrychlejší trasa přes hlavní tah dálnice D1, rozčílíte, jak je možné, že někdo postavil a schválil něco tak hrozného, co místo dálnice připomíná tankodrom.
Při této mé poslední cestě mě napadlo, zda byl někdy proveden průzkum, který by odpovídal na otázku: „O kolik menší životnost mají automobily, které se pohybují na českých silnicích oproti těm v cizině?“. Pokud jste někdo někdy takový průzkum viděl, snažně Vás prosím, ukažte mi ho…. Typuju, že česká auta mají životnost minimálně o pět let kratší, než ty „cizosilniční“ automobily. Možná ze mě mluví vztek z toho, že můj žaludek mi drncal až v krku, možná ze mě mluví jen potřeba vykřičet do světa to, co si každý myslí, každý to ví, někteří o tom i nahlas mluví, ale správa silnic stále a vytrvale dělá, jako by se nic nedělo a ostuda, která se táhne v podobě dálnice D1 z Prahy až do Brna a dále prostě neexistuje. Proto prosím, Silničáři všech zemí, spojte se a něco s tím udělejte. Stačí, když se každý víkend bojím o své fyzické zdraví, o to psychické, o které mám strach pokaždé, když tohle drncání začne a já mám strach, že už se z toho prostě zblázním, se bát nechci.