Erik Svoboda 
Nejvíce vás lidé vnímali během pandemie a to na postu ministra zdravotnictví, kde jste vydržel 38 dní. Co jste si z této funkce odnesl?
Odsud si člověk odnese řadu věcí, které souvisí s politikou. Právě v politice mě nejvíce fascinovalo, že správná řešení nemusí být správná politicky. To je věc, kterou dělat úplně nechci. Já jsem byl vždy zvyklý ventilovat své názory veřejně tak, jak si myslím, že je to správně. To je důvod, proč se do politiky vracet nechci.
Takže nepřemýšlíte o tom, že by jste se někdy vrátil a byl jste lidem na očích, tak jako během pandemie?
Úplně ne, spíš jsem si říkal, proč jsem s komerční vědou nezačal dříve. Na druhou stranu ta viditelnost v řadě věcí pomáhá. Například když hledám kontakty, řeším sponzory a podobné záležitosti. Asi to tak přirozeně mělo být. Zároveň neříkám, že bych v budoucnu nemohl být v roli nějakého poradce, ale na postech jako je náměstek nebo ministr už působit nechci a můj návrat je téměř vyloučen.
Nějakou dobu jste byl hlavní postavou každých večerních zpráv. Někteří se báli, co jim sdělíte a někteří vás považovali za světlonoše. Měl jste nějaký daný způsob sdělování informací tak, abyste předešel případné masové hysterii?
Ne neměl. V takto hektickém čase není prostor na to se něco učit nebo nějakým dramatickým způsobem to řešit. Já jsem byl kdysi v pravěku, asi před 20 lety, na BBC mediálním tréninku, ale u nás v ČR už dlouho nic takového nebylo. Během covidové pandemie bylo logické, že zprávy, které přicházely dnes a denně, měnily polaritu. To, co je hrozně zajímavé a nikdy předtím jsem to nezažil, je, že vědecké informace se tak dramatickým způsobem měnily. Například řada různých polonesmyslných informací včetně toho, že šíření pomocí kontaminovaných povrchů je stejně nebezpečné, jako respirační šíření. V tomto případě se ukázalo, že je to nesmysl a pomocí povrchů se mnoho lidí nenakazilo. Takových polonesmyslů bylo mnohem více..
Zmínil jste šíření mylných informací. Právě během pandemie se doslova roztrhl pytel s dezinformátory a hodně lidí, převážně těch starších, mělo často strach, nalétávali na řetězové zprávy a podobné záležitosti. Myslíte si, že je Česká republika připravená na další pandemii z hlediska lepší komunikace směrem k veřejnosti?
Vůbec ne. Sám jsem se přesvědčil o tom, že strategie většiny masmédií a snaha udělat objektivní souboj dvou názorů nebyla dobrá a vedla právě k polarizaci společnosti. Uvedu příklad na pořadu, kde jsou dva lidé s odlišnými názory a hádají se. Na jedné straně máte většinový názor, který je vědecky podložený a vyznává ho 85 % populace a na druhé straně máte 15% nepodložený menšinový názor. Problém v této situaci spočívá v tom, že jeden z těchto lidí sice názorově reprezentuje 85 % populace, ale on nemá 85 % hlasů. Ve skutečnosti má jeden hlas, stejně jako ten druhý a po takovém pořadu stejně neprosadíte pravdu. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem některé lidi přesvědčil racionálním argumentem, tak potom řekli, že tomu nevěří a mají stejně pravdu. V tu chvíli končíte a nemůžete nic. Kromě toho byli lidé během pandemie i dost senzitivní a sám jsem to zažil na jedné přednášce v Mladé Boleslavi. Přednášel jsem o něčem, týkajícím se covidu a pokusil jsem se o trapný vtip: Vy tady nevyrábíte? Nedivte se, když jsme všechny čipy použily do vakcín. Ti lidé úplně ztuhli a já jsem věděl, že jsem to vůbec neměl říkat. Většina v tom sále tomu totiž věřila a musel jsem se rychle tématicky vrátit zpátky.
Přejdeme k tématu, o kterém jsem se chtěli bavit primárně, a tím jsou zdravotní problémy, týkající se lidí po prodělaném onemocnění covid-19. Postcovidový syndrom, neboli dlouhý covid není oficiální diagnózou v ČR a trpí jím zhruba jeden člověk z deseti, který akutní onemocnění prodělal. Víte proč k těmto problémům dochází?
To je otázka asi tak za milion korun, ale jsou různé hypotézy. Nejsou úplně konformní, ale dá se usuzovat, kam dnes výzkum v této oblasti směřuje. Je zde předpoklad, že asi 20 % populace má fenotyp, který je náchylný k takovýmto poruchám. V kombinaci s tím se také ukazuje, že lidé, kteří trpí dlouhým covidem, mají zároveň selektivní defekt v imunoglobulinech.
Je tu absence efektivní léčby postcovidových problémů. Spousta lidí absolvovala magnetickou rezonanci, lumbální punkci a spoustu dalších možností, ale nic se nezjistilo. Máte nějaké informace o tom, jestli se pacientům dá nějak pomoct?
Většina problémů časem vymizí, nicméně řada z nich opravdu přetrvávat může a není tady zatím žádná kauzální léčba. Nyní se tvrdí, že je to pravděpodobně dysbalance různých imunoglobulinů, a to by mohl být krůček k navození správné léčby. Například deprese spojené s covidem jsou otázkou mikrobiomu, který je možná výrazně důležitější, než si myslíme a ovlivňuje celou řadu záležitostí. Ukazuje se, že normalizace mikrobiomu v těle, vede k vymizení takových problémů, jako jsou chronické deprese nebo chronická únava. Připravují se také další preparáty, ale zatím opravdu neexistuje kauzální terapie, která by tento problém léčila.
Jsou u nás nějaká specializovaná pracoviště pro řešení postcovidových problémů?
Ano, jsou tu minimálně dvě pracoviště, která se mu věnují a snaží se pacienty dlouhodobě léčit. Jedno pracoviště je plicní klinika v Hradci Králové, která je orientována dominantně na dospělé a to druhé se nachází v pražském Motole. Zde se věnují dětem ve smyslu různých zánětlivých procesů, ale i klasického long covidu.
Jak je to s očkováním u lidí, kteří trpí dlouhým covidem?
Ukazuje se, že když jsou lidé očkovaní předem, tak je u nich menší výskyt dlouhých covidů ve srovnání s těmi neočkovanými. Nedávno jsem dokonce viděl teorii, že poté, co se dlouhý covid vyskytne, není dobré člověka očkovat. Důvod je prostý. Dlouhý covid je v podstatě sycen neustálou přítomností S-antigenu, který může být v těle produkován i rok po vakcinaci, což by znamenalo riziko toho, že se dlouhý covid bude v těle nadále držet. Jsou to zatím první poznatky a nedá se říct, že by tato tvrzení byla zcela podložená nějakými velkými studiemi.
A co očkování u zdravých lidí?
V tomto případě bych očkování doporučil v rizikových skupinách. K tomu je třeba vážit, kdy epidemie bude probíhat, jelikož protekce proti covidu je poměrně krátkodobá a trvá kolem pěti šesti měsíců. To by znamenalo opakovaně se očkovat po šesti měsících, a to nepovažuji za vhodné. Je také důležité počkat na vakcíny, které umožní sterilní imunitu, protože pokud nelimitujeme šíření tohoto mikroorganismu, tak je význam očkování hodně omezen.
Často jsou zmiňovány v souvislosti s covidem deprese, setkal jste se s tímto tvrzením?
S depresemi je to poměrně složité, protože když budete mít nějakou chronickou nemoc a priori budete upadat do depresí, protože nebudete vědět, kam se ten zdravotní stav bude posouvat. Je tedy otázkou, jestli to je specifická věc konkrétního onemocnění, nebo je to víceméně deprese zaviněná nějakou poruchou zdraví. Obecně se deprese v souvislosti s covidem vyskytují a vím, že proběhla velká studie spojená s covidem, kde bylo asi 50 000 lidí. Závěrem bylo, že asi 33,7 % lidí má v souvislosti s covidem deprese, což není běžné procento depresí. V těchto dnech hovoří Světová zdravotnická organizace o 25 % případů depresí spojených s covidem. To znamená, že by se deprese týkaly každého čvrtého, jenž covid prodělal, a to je reálný problém. Samozřejmě to není zapříčiněno pouze covidem a souvisí s tím celá řada faktorů. Například to, že dnes populace žáků základních a středních škol je ve významné míře na antidepresivech, může být naprosto zásadní problém a nikdo to nemůže popřít. Jsem ale přesvědčený, že se začíná blýskat na lepší časy s tělocvikem, protože ten s tím úzce souvisí. Dnes se totiž mladá populace téměř nehýbe a nejhorší je, že v tomto ohledu mají podporu od rodičů. Jemu se prostě nechce cvičit ani dvě hodiny za týden, tak mu rodiče napíší omluvenku. Zkrátka to co si založíme v dětství, se s námi pak potáhne celý život.
Jaký je globální pohled na postcovidový syndrom?
V tomto směru je zajímavé, že hodnocení postcovidového syndromu, dlouhého covidu, je dost individuální a řada světových autorit jej zpochybňuje. Tito lidé tvrdí, že procento postinfekčních komplikací, například po chřipce, je téměř podobné a že únava z prodělaného onemocnění je rovněž podobná.
Myslíte si totéž?
Já si to úplně nemyslím, jelikož spektrum postcovidových příznaků je poměrně specifické. Na druhou stranu se ukazuje, že dlouhý covid postupně mizí a jsou asi 2 % případů, u nichž syndrom přetrvává dlouhou dobu a má závažné dopady.
Liší se nějak podle vás následky covidu oproti dopadům jiných respiračních onemocnění?
To, s čím jsem se u žádných jiných respiračních onemocnění nesetkal, jsou neurologické dopady. Když budu konkrétní, tak sem patří například takzvaná mozková mlha neboli schopnost špatně si vybavovat některé věci. Také jsem se setkal s poruchou spánku, která je poměrně výrazná a znám mnoho lidí, kteří spí velmi špatně, například jen dvě hodiny denně. Zásadním problémem může být i jakási porucha dechových center. Tito lidé mají zcela normální nález na plicích, a přesto jsou výrazně dušní a nevyjdou ani schody do prvního patra. Je to zřejmě zapříčiněno tím, že dechové centrum není schopno regulovat proces výměny plynů a zároveň zvyšovat dechovou frekvenci. Tohle všechno jsou věci, které nelze přehlížet, a jsou to objektivní problémy.
Je podle vás možné, že covid byl použit jako biologická zbraň?
Nemyslím si. Z toho, jak se covid chová, vyplývá, že je mnohem horším patogenem než například Ebola, se kterou bychom se vypořádali poměrně snadno. Zároveň jsou dnes dohledatelné stopy do minulosti ohledně toho, co se v laboratořích dělo.
Co se v nich dělo?
Probíhal zde výzkum, během kterého se snažili pasážovat koronavirus na lidských buňkách, a to se jim dlouhou dobu nedařilo. Existuje i článek z roku 2016 a je v něm popsán velmi podobný virus. Zajímavé je, že v momentě, kdy přišla covidová éra, se pod tím článkem objevila věta, že podobnost s realitou je čistě náhodná. Samozřejmě, že není.
