Lukáš Jakubíček 
Máte kromě baseballu a práce čas i na jiné zájmy?
Volného času je málo. Mám dvě malé děti a přítelkyně má taky dvě malé děti. Takže máme čtyři děti, psa, dům, zahradu, k tomu baseball a hasiči, takže moc volného času nemám. Ale mám spoustu činností, které bych chtěl dělat.
Například?
Dříve jsem kreslil a hraju na kytaru. Můj dědeček byl malíř a tatínek je jazzový kytarista, takže to mám asi v genech a navíc mě to baví. Hrozně rád taky pracuju se dřevem. Mám malou dílnu, takže to je věc, které bych se chtěl věnovat, ale vůbec na to nemám čas. Teď se ve volném čase snažím odpočívat a regenerovat.
Kdo je vám v tom všem největší oporou?
Určitě přítelkyně, děti a celá rodina. Celou kariéru jsou to moji nejvěrnější fanoušci a bez nich by to nešlo. Nejenom tím, že mě povzbuzují a fandí mi, ale taky tím, že tolerují to, že na ně mám málo času, ale když ho mám, tak se ho snažím věnovat jim.
Jaké jsou ideální předpoklady pro baseball? Je to rychlost, silné ruce, nebo kombinace všeho?
Díky tomu je baseball tak krásný sport. V baseballu si najde místo každý. Není tam potřebný somatotyp. Fotbalisté musí být vytrvalí, sprinteři svalnatí, koulaři obrovští. Tohle v baseballu není. Je to tak rozmanitý sport, že aspektů, které můžete použít v zápase je tak moc, že si tam najde místo malý, rychlý, vysoký, hubený, pomalý, tlustý, silný,… Ale když se podíváte na profesionální ligu v Americe, tak je to byznys a obzvlášť v Americe existuje nějaký prototyp ideálního baseballisty. Všichni mají více než 180cm, mají silné ruce, nemají žádný podkožní tuk, ale i tam jsou výjimky, které ale mají těžší se dostat do nejvyšší ligy. Skauti mají svoje měřítka. Baseball je hra čísel, ve které si zapisují všechny statistiky a sledují stále to samé. Ti odlišní to mají složité, protože můžou dostat třeba méně peněz a musí si to vybojovat. Na rozdíl od člověka, který má „5 tools“- umí házet, pálit, pálit se silou, běhat a chytat.
Vy jste five tool player?
Já si myslím, že jsem něco mezi tři a čtyři. Nejsem klasický silový pálkař, přestože mám v kariéře hodně homerunů, ale nejsem prototyp silového pálkaře.
Co je nejnáročnější na baseballu?
Člověk, který to nezná, si může myslet, že je to statický sport, což je pravda, ale v tom je to právě náročné. Zápas trvá v průměru tři hodiny a vy můžete dvě a půl hodiny stát a nic nedělat, ale těsně před koncem zápasu na vás půjde nejdůležitější balón, který vám ten zápas může prohrát, a vy v té chvíli ze sebe musíte vydat absolutní maximum. Jdete z nuly na 120 % v jednom okamžiku.
A po fyzické stránce?
Je to sport, který zatěžuje celé tělo. Nohy i ruce. Já mám artrózu v ruce, a když v sobotu odehraju dva zápasy, tak potom nemůžu 3 dny zvednout ruku. Ty mechanické věci se dají natrénovat, pokud máte talent, ale mnohem náročnější je to psychicky. Baseball je z 80 až 90 % o hlavě. Jako jediný sport na světě je založený na neúspěchu. Pokud jste páklař a z 10 startů na pálce pouze třikrát dobře odpálíte, tak se považujete za nadprůměrného hráče. Takže celý život pracujete se 70% neúspěchem. Z toho může člověk, který není mentálně silný, být špatný a přenášet si to do dalších zápasů. Samozřejmě existují různé nástroje jak s tím pracovat.
Kolik nadhozů obvykle používáte?
Mám tři nejsilnější náhozy a dva, které moc nepoužívám, takže pět.
Jsou v české baseballové extralize nějaké limity pro nadhazovače jako na World Baseball Classic?
Ne. Limity jsou v mládežnických kategoriích kvůli počtu nadhozů a technice nadhozů. Technické nadhozy se můžou házet přibližně od 15 let, kvůli prevenci zranění. V mužském baseballu to není. To bylo ojedinělé a na tomto turnaji to bývá vždycky.
Byly ty limity přísné?
V tom hlavním turnaji určitě. V kvalifikaci byl maximální počet nadhozů o 20 vyšší. Proti Španělsku v kvalifikaci jsem mohl hodit 85 náhozů a tady jenom 65, což je opravdu málo. Pokud máte špatnou směnu, tak místo pěti směn hodíte tři, nebo dvě. Říká se, že ideální směna je na 12 náhozů, což je do páté směny, ale to se stane opravdu málokdy. Obzvlášť na této úrovni.
Reprezentační kariéru ukončil v roce 2021. Co vás vedlo k návratu do reprezentace na kvalifikaci o World Baseball Classic?
Zavolal mi reprezentační trenér, kterého znám 15 let z Brna a ptal se mě, jestli bych byl ochoten přijet, protože potřebuje kvalitního closera, který zavírá zápasy v těžkých situacích. Řekl jsem mu, že nad tím budu přemýšlet. Nevěděl jsem, jak to budu mít s prací a s dětma. Dal jsem si čas na rozmyšlenou a potom jsem si řekl, že by byla škoda to ještě nezkusit, protože jsem věřil, že tomu týmu ještě můžu něco dát. Já to tak mám nejen v reprezentaci, ale i v klubu. Potřebuju cítit, že týmu můžu nějakým způsobem pomoct. Pokud bych tam byl jenom proto, jaké jméno mám na zádech, nebo za zásluhy, tak bych určitě nepokračoval. Ale cítil jsem se dobře a věřil jsem, že týmu můžu pomoct, tak jsem nakonec souhlasil.
Kdy jste začal věřit tomu, že si Česko zahraje na World Baseball Classic?
Já jsem tomu věřil od začátku. Mám vítěznou mentalitu, a když jdu do zápasu, tak věřím, že ho vyhrajeme. I přes to, co se stalo v tom prvním zápase kvalifikace proti Španělsku, jsem říkal, že to je jen první zápas. Teď třikrát vyhrajeme a pojedeme na World Baseball Classic.
Co se vám honilo hlavou po vyoutování Australana Kenellyho za stavu 0:1? Prožíval jste to nějak speciálně?
Asi nic. Pro mě osobně je jedno, jestli budu házet proti Prostějovu, který ani nehraje baseball (smích), nebo na Japonce. Co se týče hlavy, tak hasiči jdou ruku v ruce s baseballem. Neustále jste pod nějakým tlakem, pod kterým musíte pracovat, ale na druhou stranu musíte i věřit svým schopnostem a schopnostem svých spoluhráčů nebo kolegů. Musíte vědět, že se na ně můžete spolehnout. Já se ani nedívám na skauting reporty pálkařů, kteří proti mně budou stát. Nechci to vědět, nezajímá mě to. On tam přijde, je z masa a kostí, má pálku jako každý jiný. Já tam mám svého catchera, se kterým hraju svojí hru a je mi jedno, jestli soupeř bere 40 milionů dolarů, nebo hraje zadarmo.
A po tom, co vám po střídání tleskal celý stadion? To už jste prožíval nějak speciálně?
Já to vnímám tak, že když jsem ve hře, tak je to pro mě další zápas, který se snažím zvládnout co nejlépe. Moje povaha je bohužel taková, že se sebou nikdy nejsem spokojený, takže kdybych odházel celý zápas s Austrálií a nedostal ani jeden bod, tak stejně nebudu spokojený. Budu spokojený za tým, že jsme vyhráli, ale sám se sebou spokojený nikdy nebudu. S tím se pojí i popularita, nebo že mě někdo obdivuje. Nemám to moc rád. Samozřejmě je to příjemné, když o vás lidi ví a mluví, ale já si to úplně neužívám. Jsem spíše introvert a pojí se to i s tím věčným podhodnocováním se, takže si říkám „proč mi gratulují, když vím, že to mohlo být lepší?“ Ale bylo to hezké, když jsem odcházel a lidi mi tleskali.
S odstupem času jste spokojený s výkonem Českého týmu na World Baseball Classic?
Jedním z našich cílů bylo kvalifikovat se na World Baseball Classic za tři roky, což se nám povedlo. S výkonem týmu jsem určitě spokojený, protože jsme hráli výborně. Předvedli jsme dobrý baseball, nedostali jsme od nikoho naloženo, získali jsme si obdiv a fanoušky po celém světě, což mě taky těší. Ale s konečným výsledkem spokojený nejsem, protože vím, že jsme měli na to dostat se do čtvrtfinále. Neříkám, že je to pro mě zklamání, ale po posledním zápase jsem nebyl rád, protože jsme na to měli, bylo to blízko a je to škoda.
Jak jste vnímal příchod Amerických hráčů s Českým původem, kteří se k týmu připojili až těsně před turnajem?
Je to dvojsečné… České pojetí baseballu je jiné než v Americe. Neříkám, že jsme byli úplně proti tomu, ale bylo pro nás důležité, aby základna týmu byli lidi, kteří se narodili v Česku a vyrostli tady v naší „malé baseballové rodince“, což jsme dodrželi. Na druhou stranu na takové velké turnaje potřebujete nadstandartní hráče. Potřebujete někoho, kdo vám pomůže naplnit cíle, které máte. Určitě bylo důležité, že bychom nevzali každého. Na to jsme si dávali pozor. Už na turnaji v Mexiku jsme měli tři Američany. Teď jsme měli čtyři, ale Jake (Rabinowitz) už tady 10 let žije, Jeff (Barto) tady taky žije dlouho, mají tady rodiny. Vyloženě noví hráči byli Willie Escala a Eric Sogard.
Jak tito hráči zapadli do kabiny?
Manažer týmu Pavel Chadim extrémně dbá na to, aby to byli nejen kvalitní hráči, ale i kvalitní lidi. Hráčů v hledáčku bylo mnohem více, ale vybrali se tito čtyři. Pavel to zhodnotil tak, že do týmu zapadnou a nenaruší tím týmovou chemii. A to se povedlo. Vím, že nikdo z hráčů na střídačce nebyl naštvaný, že jim někdo vzal jejich místo.
Spolu se Sogardem jste byli nejstaršími hráči týmu. Vzal jste na sebe roli zkušeného lídra, nebo jste spíše tichým hráčem?
Záleží na situaci. Nejsem vyloženě typ lídra, který běhá po lavičce, řve, motivuje nebo dělá motivační proslovy před zápasem. To dělám jen v krajní nouzi, kdy opravdu cítím, že je to potřeba. To se ale stane maximálně jednou za sezónu. Z hlediska zkušeností se asi můžu považovat za lídra, nebo tahouna týmu, ale já se tak necítím a neprojevuju. Snažím se být lídr tím, jak vystupuju na hřišti, jak se chovám, jak respektuju soupeře a hru samotnou, jak tvrdě pracuju. Chci jít radši příkladem v tomto směru, než říkat nějaké plané motivační řeči. Když za mnou někdo přijde a na něco se zeptá, nebo potřebuje s čímkoliv poradit, tak mu samozřejmě rád pomůžu, ale spíše se snažím jít příkladem svým vystupováním, jednáním a přístupem ke hře.
Už jste se rozhodl, jestli budete pokračovat ve své reprezentační kariéře i na podzimním Mistrovství Evropy?
Nejsem ještě 100% rozhodnutý. Pro mě je důležitý faktor, že se to hraje v Česku. Kdyby to bylo někde jinde, tak už nad tím asi nepřemýšlím, ale ME v Česku je lákavé a chtěl bych to ještě jednou zažít. Druhá věc je, jestli mě trenér bude chtít a další věc, jak se já sám budu cítit. Pokud budu vědět, že nemám formu a necítím se fyzicky, nebo mentálně dobře, tak i kdyby mě trenér chtěl, tak mu řeknu, že nepojedu, protože bych nebyl pro tým přínosem. Těch faktorů je víc, takže teď to na 100 % říct nemůžu… Ale spíš ano. Pokud se nic nepokazí, tak pojedu.
Co je pro českého baseballistu nejvíc, čeho může v kariéře dosáhnout?
Nejen pro českého, ale pro každého je nejvíc dostat se do Major League Baseball, nejvyšší Americké soutěže. Troufám si tvrdit, že to je sen každého mladého baseballisty, nebo alespoň si myslím, že by měl být. Byl to i můj sen, ale postupem času se ten vrchol, kam bych chtěl vystoupat, snižoval. Šel jsem postupně. První cíl byl zahrát si Extraligu, potom jí vyhrát, vyhrát ji znova, dostat se do reprezentace, s tou vyhrát medaili – to se zatím nepovedlo, dostat se na World Baseball Classic, zahrát si v zahraničí profesionálně – to se mi podařilo v Austrálii. To že jsem si zahrál na World Baseball Classic je pro mě druhá největší meta, na kterou jsem chtěl dosáhnout a kterou jsem si ve svém věku už ani nedokázal představit. Takže svůj baseballový sen jsem si z části naplnil a jsem spokojený.
