Martin Javůrek 
Co vás na práci rozhodčího nejvíce bavilo?
Nejvíc mě bavilo to, že jsem ten fotbal mohl vidět z jiné perspektivy než jako hráč. Bavily mě zápasy jako takové. Byla to obrovská zkušenost nejen, co se fotbalu týče, ale i s ohledem na osobní život. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí. Bavila mě také vidina růstu a postupu do vyšších soutěží.
Jak probíhaly vaše začátky?
Jezdil jsem ze začátku nejčastěji jako asistent rozhodčího na zápasy okresního přeboru mužů. Občasně jsem i jezdil rozhodovat mládež jako hlavní rozhodčí. Začátky byly za mě až překvapivě v pohodě. Tím, že jsem měl rozhodčí docela nakoukané, tak jsem se ani moc nemusel učit gesta a pohyb. Ostatní zkušenější rozhodčí si mě vzali pod křídla a dost mi pomáhali. A musím říct, že většina hráčů byla v klidu.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se stal fotbalovým rozhodčím?
Připadalo mi to v tu dobu jako zajímává možnost i přivýdělek. Přivedl mě na to spolužák, který právě začínal pískat. Chtěl jsem si zkusit jaké to je. A byl jsem rozhodnutý, že pokud by mě to chytlo, tak bych u toho zůstal co nejdéle. A postupně se posouvat výš. Říkal jsem si také, že je potřeba, aby se, co nejvíce omladila listina rozhodčích.
Čeho jste chtěl jako rozhodčí dosáhnout?
Tak v té době jsem se chtěl dostat co nejvýše, klidně bych řekl, že do ligy. Měl jsem pocit, že na to mám.
Jak vnímáte současnou pozici rozhodčích v tuzemském fotbale?
V poslední době se jejich sestava masivně omladila, což velmi rád vidím. Když se podívám, jak jsou staří rozhodčí, kteří rozhodují největší zápasy v republice, tak mě to těší. Jedná se o kluky ve věku okolo osmadvaceti let. A je to nejen v lize, ale i v nižších soutěžích je spousta mladých a talentovaných rozhodčích, kteří se tlačí blíž a blíž k profesionálnímu fotbalu. Jinak celkově je jejich pozice stále velmi nevděčná, což se nejspíše nikdy nezmění. Hráči si k rozhodčím dovolí dost a bohužel to občas neskončí jen u vulgarit. Zase ale na druhou stranu je potřeba říci, že si tomu občas sudí jdou naproti, když rozhodují tendenčně. Když ale vynechám různé úplatkářské kauzy, které se v posledních letech ve fotbale objevovaly, tak si myslím, že pozice českých sudí není špatná.
Existují podle vás nějaké změny, které by pomohly zlepšit celkový pohled na naše rozhodčí?
Teď zrovna mě nic nenapadá.
Jaké byly vaše největší výzvy v kariéře rozhodčího?
Největší výzva byla vůbec do toho jít. Vědět, že to bude šíleně těžké a náročné, a i přesto si v patnácti letech ten dres obléct. Výzva byla zvládat nějakým způsobem ukočírovat hráče, kteří byli všichni o spoustu let starší než já. Také vypořádat se s kritikou a nadávkami nebylo nic snadného.
Jak jste se vyrovnával s tlakem?
Před utkáním jsem byl vždy poměrně dost nervózní, ale pořád jsem se snažil soustředit na svůj výkon a být sebevědomý. Jinak to podle mě ani nejde. Ten tlak se nedá nějak vzít a úplně vymazat. Je potřeba si ho uvědomit a brát ho jako součást činnosti. Dost mi ale také pomáhali ostatní zkušenější rozhodčí, se kterými jsem na zápasy jezdil.
Byl jste často slovně napadán hráči, trenéry, či fanoušky?
Je těžké říct, co to znamená často. Je to běžný jev, se kterým se potká každý. Každý zápas někdo s něčím nesouhlasil, a tak to projevil. Ale že by to bylo vyloženě za hranou, tak to opravdu málokdy. Také je to tým od týmu. Je několik týmů, o kterých ví každý, že je tam rozhodčí pod náporem od začátku do konce. Obecně bych ale řekl, že to nebylo nic neúnosného a pokud měl člověk správně nastavenou hlavu, tak to zvládl. Ale také nutno říci, že já osobně jsem nezažil nic tak vyhroceného, že bych se bál o svoje zdraví. To spousta rozhodčích bohužel tvrdit nemůže.
Jak velký vliv to mělo na váš výkon?
Vliv to určitě mělo, jinak to ani nejde. Člověk se pak musí více soustředit, více komunikovat s hráči a snažit se o sjednání respektu. To se bohužel ne vždy povedlo a pak jsem ten zápas nezvládl.
Z jakého důvodu jste skončil?
Začal jsem hrát fotbal v Praze a už mi na pískání nezbývalo tolik času. To byl primární důvod. Sekundární důvod byl ten, že už mě to pískání dost omrzelo.
Jaké jsou vaše nejlepší a nejhorší vzpomínky spojené s rozhodováním fotbalových zápasů?
Nejlepší byl asi pocit po dobře odřízeném zápase, když sudího chválili i samotní hráči. Nejhorší byl naopak pocit, že se mi utkání opravdu nepovedlo a že mě hráči a ostatní oprávněně kritizují. Také ale vzpomínám na zápasy, které byly po fotbalové stránce velmi kvalitní. To jsem si říkal, že jsem rád součástí toho konkrétního zápasu, protože se o něm bude ještě dlouho mluvit. Celkově vzato ty lepší vzpomínky určitě převládají nad těmi horšími.
Jaký máte názor na rozvoj mladých rozhodčích u nás?
Rozvoj mladých sudích je v mých očích stěžejní. Celkově se mi líbí, kam metodika spěje a celkově jak se s mladými rozhodčími pracuje. Já sám jsem byl vyslán na spoustu seminářů a soustředění, které mi daly hrozně moc. Obecně se mi líbí, že Fotbalová asociace České republiky (FAČR) vidí důležitost rozvoje mladých rozhodčích a taky se tak chová. Zkušenosti jim předávají čeští špičkový rozhodčí. To, že se praxe spojuje s teorií, je pro mě také obrovské pozitivum.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu. Příběh mladého talentovaného rozhodčího najdete zde.
