Martin Michálek Jistě si každý fotbalový fanoušek vybaví stříbrné tažení v devadesátém šestém nebo bronzovou kanonádu Milana Baroše v Portugalsku 2004. A přesně tihle hráči udivovali nejen v reprezentačním výběru, ale i ve svých zahraničních angažmá. Jen tak náhodně: Karel Poborský – Manchester United, Pavel Nedvěd – Juventus Turín, Milan Baroš a Vladimír Šmicer – Liverpool, Marek Jankulovski – AC Milán. Nejenže tito borci byli součástí takových velkoklubů, oni za ně i pravidelně nastupovali.
Střih do současnosti. Petr Čech se stabilně drží mezi nejlepšími brankáři na světě, nyní obléká dres londýnského Arsenalu. Ve stejném klubu působí modla současného českého fotbalu Tomáš Rosický. Ale opravdu tam aktivně působí, nebo má poslední léta luxusně placenou nemocenskou? A dál? Bohužel výčet top klubů spojených s českými fotbalisty končí. Další krajánky nalezneme pouze v průměrných či podprůměrných týmech tamější nejvyšší soutěže.
Asi nejvíce jsou českému fanouškovi na očích Češi v německé Bundeslize. Pavel Kadeřábek, tahoun nároďáku v kvalifikaci na Mistrovství Evropy, poslední ligový zápas odseděl na tribuně. Kdysi nejnadějnější český útočník Václav Kadlec je rád, když si jednou za měsíc zahraje posledních pět minut už rozhodnutého zápasu. Adam Hloušek a Jan Kliment kvalitně zahřívají lavičku náhradníků ve Stuttgartu. Jedině Vladimír Darida s Theodorem Gebre Selassiem pravidelně za své kluby nastupují. A to je s ohledem na minulost opravdu málo. Kde jsou v Německu časy Miroslava Kadlece, Jiřího Němce nebo již zmíněného Tomáše Rosického.
Problém podle mého názoru spočívá v Sametové revoluci, která neměla na tuzemský fotbal blahodárný účinek. Do roku 1989 byla po Československu rozprostřená síť tréninkových středisek mládeže. Tato střediska sdružovala mladé talenty a poskytovala jim nejen kvalitní tréninkovou průpravu, ale i zázemí v podobě ubytování a stravy. Na tyto hráče dennodenně dohlíželi kvalifikovaní trenéři a pro mladé fotbalisty existovala pouze škola a sport.
Střediska se po revoluci zrušila jako přežitek dob minulých a celá budovaná koncepce se zhroutila. Proto má právě nastupující generace hráčů narozených v letech 1988-1995 problémy uchytit se v zahraničí. Fotbalové vedení si tento nedostatek uvědomilo a začalo v posledních pěti letech budovat fotbalové akademie. Jsou to vlastně tréninková střediska mládeže, jen s jiným lakem a názvem.
Český fotbalový fanoušek se musí pouze modlit, aby se objevilo více talentů, jako je Václav Černý, který z proslulé akademie Ajaxu Amsterdam pomalu nakukuje do prvního týmu. Opisovat může vedení českého fotbalu od systému, který belgický svaz zavedl už v devadesátých letech. Nyní Belgičané sklízí plody této práce v podobně skvělých hráčů a vysoce postavené reprezentace v mezinárodním měřítku. Věřím, že za pět let bude mít i Česká republika svého Hazarda, Kompanyho a další hráče světové třídy.
