Teresa Henselová 
V současnosti jste jednou z neoblíbenějších českých spisovatelek, přála jste si v koutku duše na začátku své kariéry stát se známou a oblíbenou spisovatelkou?
To je pěkná otázka. Musím říct, že jsem do spisovatelského světa vcházela nepoznamenaná tím, co to vlastně znamená. Chtěla jsem napsat dobrou knížku a co bude dál, nad tím jsem nepřemýšlela. Je pravda, že když jsem byla malá, chtěla jsem být paní spisovatelka a měla jsem naivní představu, že každý, kdo napíše knížku, se bude psaním živit a že je to všechno lehké a průzračné. V době, kdy jsem vydávala svou první knížku, jsem si toto už nemyslela. Svou první knihu jsem ale psala spíše pro sebe, abych si dokázala, že si své celoživotní přání napsat knihu, dokážu splnit.
Takže už jako malá jste si přála být spisovatelkou.
Ano. Jako malá jsem knížky milovala, knížky byly můj svět. Chtěla jsem si knížky celé vyrábět. Vydávat je, ilustrovat je. Svůj cíl jsem nikdy neopustila, i když byla cesta k němu delší, než jsem si jako malá představovala.
Berete spisovatelskou dráhu pořád ještě jako svůj koníček, nebo je to už spíše vaše zaměstnání?
Kdyby mě to nebavilo, asi bych to nedělala. Skutečnost se od představy dost liší. Jednak jsem si myslela, že budu mít na psaní víc času a také jsem si myslela, že to bude jednoduché. Sednete si, a to, co máte v hlavě, jen ťukáte do klávesnice. Skutečnost je ale zcela jiná. Není to jen psaní. Už jen příprava na knížku znamená spousta načítání, rešeršování a zjišťování informací. Než vyplodím smysluplnou větu, než napíšu jednu kapitolu, dlouho mi to trvá. Pak to ještě přepisuju, upravuju. Většinou bývám z psaní dost unavená. Navíc k tomu patří i propagace knih a besedy.
Nejvíce jste se proslavila knihou Hana. Myslela jste si, že bude právě Hana natolik úspěšná?
Hana měla připravenou půdu pro to, aby byla úspěšná. Měla jsem už své čtenáře. Někteří třeba už i čekali na další knížku. Myslím si, že kdyby Hana byla úplně první a naopak Slepá mapa třetí, možná by se o Slepé mapě mluvilo více. Myslím si, že to byl přirozený vývoj.
Bylo těžké po takovém úspěchu psát další knihy? Nebála jste se, že své čtenáře další knihou zklamete?
Snažím se, aby každá moje knížka byla jiná, snažím se je tematicky odlišovat, i když samozřejmě v každé knize budu já. Hana zahrnuje historické období a více se opírá o to, co se děje ve světě než v rodině. Když jsem psala další knihu, to byly Tiché roky, moc jsem si to ještě nepřipouštěla. Chtěla jsem, aby to bylo spíše intimní rodinné povídání o mezilidských vztazích, jak je důležité komunikovat. Bylo mi jasné, že když napíšu Listopád, což je vlastně alternativní historie, že se ode mě toto nečeká, že někteří mí čtenáři nebudou nadšení, možná budou dokonce zklamaní, ale já jsem tuto knihu napsat chtěla. Osvědčilo se mi psát knihy o tom, co mě baví a co mě zajímá. Zakázala jsem si myslet na to, jak mou knihu přijmou čtenáři.
Nenecháváte se tedy zastrašovat recenzemi čtenářů?
Čtenářů ani recenzentů. Zjistila jsem, že každý posuzuje knihu podle svého očekávání. A každý má to očekávání jiné. I kdybych se rozkrájela na milion kousků, očekávání všech splnit nemůžu.
Vaše příběhy se odehrávají v reálném světě. Knihy jsou založeny na tom, že by se události v nich mohly skutečně dít. Je to pro vás jednodušší takto psát, nebo to má nějaký záměr?
Ono to tak úplně není. Příběhy jsou fiktivní, ale snažím se, aby byly pravdivé kulisy, ve kterých se příběhy odehrávají. Snažím se být pravdivá v tom, jak se lidé chovají, jak by vypadaly jejich vztahy. Nechci vytvářet superhrdiny, ale chci, aby mé postavy byly skuteční lidé, kteří jsou svým životem pravdiví. Fantazii mohu popustit v knihách pro děti. Což taky dělám, a proto je píšu. V nich se může odehrát cokoliv.
Vaše nejnovější kniha pro děti – Kapka Ája – má, tuším, vyjít na jaře tohoto roku.
Ano, to je jedna. Druhá vyšla v lednu. To je knížka Teribear, tajemství modré krabice. Ten vzešel z požadavku nadace Terezy Maxové, která má tohoto červeného medvídka jako svého maskota. Požádali mě, jestli bych o jejich medvídku nenapsala knihu. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, protože knížek o medvídkovi je hodně, potom jsem si ale řekla, že je to knížka pro dobrou věc. Nadace hledá dětem domov, aby nemusely vyrůstat v ústavech a stejně tak svůj domov hledá medvídek Teribear. Knížka je na pultech od poloviny ledna a mám na ni pěkné ohlasy. Knížka o kapce Áje je o tom, jak Ája putuje a co všechno může jako kapka zažít. Snažila jsem se, aby víc než poučná byla tato knížka humorná. Ilustrace Galiny Miklínové navíc posunuly knihu na skvělou úroveň.
Je pro vás psaní knížek pro mladší čtenáře v něčem jednodušší?
Samozřejmě. Svět fantazie je svobodnější a nemusím se tolik držet skutečnosti. Příběhy jsou kratší. Je to radostnější psaní. I tak nad tím strávím čas, protože chci, aby ta kniha byla kvalitní, aby obsahovala dobrý příběh a zápletku, aby tam skutečně byly vtípky. Také se snažím, aby tyto knihy bavily i rodiče.
Jak dlouho se vám rodí námět pro novou knihu? Je to něco dlouhodobého nebo vás takzvaně zčistajasna něco napadne a začnete o tom psát?
Pár nápadů nosím v hlavě už dlouho a některé odkládám, protože vím, že příběh, který mám v hlavě, je sice zajímavý, ale uvědomuju si, že by to bylo hodně studia a rešeršování. Odkládám, ale nevzdávám! Teď píšu knihu, která je intimnějším příběhem a není třeba tolik rešeršování. Ale zároveň načítám literaturu, kterou bych ráda uplatnila někdy ve své knize, kterou třeba začnu psát až za pět let. U některých námětů čekám, až na ně přijde ta správná doba. Během psaní si nikdy nepíšu osnovu, mám v hlavě představu, jaká by měla být zápletka, jak by měla kniha dopadnout, ale formu tomu dávám až během psaní.
Napadlo vás, že byste nějakou formou zpracovala pandemii covidu?
Ne, nenapadlo, i když se tomu nebráním. Ale doba se nám teď komplikuje, svět se mění a pandemie ještě není u konce. Chtěla bych napsat pokračování knihy Listopád, která skončila rokem 2019, těsně před pandemií.
Kdybyste si měla vybrat jednu ze svých knih a označit ji za svou nejoblíbenější, která by to byla?
To nemůžu, protože když píšete knížku, stane se součástí vašeho života. Okolo vás se dějí věci, které si pamatujete tak: to se stalo, když jsem psala Slepou mapu, to se stalo, když jsem psala Hanu. Všechny mé knížky patří do mého života a nedokážu o žádné říct, že k ní mám hlubší vztah.
