Jan Hegr 
Jaký máte názor na seriózní soukromá média typu Seznam zprávy, DVTV a jim podobná, mohou nějak konkurovat veřejnoprávním mediím?
Bezesporu. Já si myslím, že mohou přispívat a být, v dobrém slova smyslu, hnacími motory ve zlepšování práce ČT. Ale že by ji nahradili, to si myslím, ve vší úctě k Seznamu i DTVT, není možné.
Od roku 2004 máte pořad Otázky Václava Moravce. Četl jsem rozhovor s vaší kolegyní Michaelou Jílkovou, která měla pořad Kotel na konkurenční televizi. Ona se vyjadřovala o tom, že politika je personálně vyprahlá, že nejsou osobnosti jako dřív, vidíte to stejně?
Musím říct, že nebudu hodnotit politiky, ale myslím si, že ten její názor je příkrý v tom, že my politiky hodnotíme i v určitém dobovém kontextu a ta transformační fáze, a politici v transformační fázi, měli před sebou úkoly, které byly daleko důležitější a těžší. Vstup do NATO, EU. Proto se ti politici mohou jevit jako výraznější. Podíváme-li se na Václava Klause nebo Miloše Zemana, tak si dovolím tvrdit, že vlastně oba byli hodně konformističtí a u Václava Klause je ten oportunismus zjevný.
Co říkáte na tlak, který je vyvíjen na ČT a obecně na média a jak se tento tlak, ze strany veřejnosti a politiků, promítá do vaší práce?
Opravdu vnímejme tlak veřejné služby jako tlak kontinuální. Dnes jsme opět v jedné z těch vzestupných fází těch tlaků. Proč tady byla tzv. „vánoční krize v ČT?“ No, protože tam byl ten tlak, politický tlak, a snahy ovládnout médium veřejné služby tou problematickou volbou generálního ředitele Jiřího Hodače a pak novela zákona o České televizi, tak na takové věci po těch dvaceti letech zapomínáme. A dnes jsme v takové situaci, že ta politická většina v poslanecké sněmovně to opět zkouší. Týká se to lidí, osobností, které jsou voleny do Rady České tiskové kanceláře, a na tohle se podle mého názoru zapomíná. Ta největší pozornost je vždycky upřená na ČT, ale zapomíná se na to, co politici dělají s ČTK a s Českým rozhlasem a s Radou Českého rozhlasu. A je důležité, aby tomu tlaku nepodléhal vnitřek těch veřejných medií a je to obtížné. Je to obtížné, protože nikdo nemůže podezírat mě, Marka Wollnera nebo Noru Fridrichovou z konformismu nebo z nějaké autocenzury, ale je otázkou, jestli většina lidí v ČT chce dělat kritickou žurnalistiku anebo chce být tou vládní buňkou, kterou si představoval v 90. letech Václav Klaus. Mně je líto, že ten tlak na ty média veřejné služby se stává celoevropským fenoménem a podíváme-li se na poslední skandály BBC, kupříkladu, že neodvysílali záběry Borise Johnsona, který v lehce podroušeném stavu kladl věnce u nějakého památníku nebo, že má Rusko nějaký údajný vliv na britskou politiku, co se týče brexitu. Kdybyste se mě zeptala před deseti lety, tak řeknu, že tohle se ve Velké Británii nemůže vůbec stát.
Máte nějaká pravidla, v rámci Etického kodexu, jak pracovat s dětmi?
Pravidla pro práce s dětmi jsou v Kodexu ČT, který je velmi dobře napsaný, protože byly překlopeny redakční a editoriální směrnice BBC, v roce 2003/4, kdy se dnes platný Kodex ČT formuloval a schvaloval. Pravdou ale je, že existují občasná selhaní a mezi ně patří ta „kuřimská kauza“. Ta střídmost a střízlivost, když jsou k dispozici záběry týraných chlapců je, protože je máme k dispozici taky vysílat. Proto jsem tu „kuřimskou kauzu“ také uváděl jako selhání různých seriózních médií.
Kdybyste chtěl vést rozpravu s nějakým politikem, který už nežije, kdo by to byl a proč?
To je dobrá otázka. Asi s Josefem Luxem, se kterým jsem měl také střet zájmů, protože tím, jak pocházím z Letohradu, 60 km od Olomouce, tak s Josefem Luxem jsme se vlastně pozorovali. Já jsem vyrůstal z okresního redaktora v místních novinách a on se vlastně stal místopředsedou vlády Václava Klause a tím, že já jsem vůči němu měl střet zájmů. S Josefem Luxem jsme vedli velice intimní rozhovor, asi týden před tím, než odletěl do Seattlu na tu transplantaci. Já jsem si ho velice vážil, protože on dokázal, na mé gusto, udělat odvážný krok. Doufám, že mě Bůh nevystaví té zkoušce, když vám lékaři oznámí, že jsou dvě varianty. Postupné umírání nebo dárce. A já nevím, jestli bych si zvolil postupné umírání, protože bych si myslel, že ten risk nevyjde. A obdivoval jsem ho, protože on se mě na to zeptal, co bych zvolil. A také se mě ptal, jako novináře, jestli to, když vezme léčbu v Seattlu, jestli to nebude vypadat, jakože pohrdá tuzemskou lékařskou péčí. On to byl vlastně velice zajímavý člověk, který dovedl být věcným oponentem Václavu Klausovi, a ve chvíli kdy se vám objevil na vrcholu politické kariéry, tak mu řekli diagnózu: „Máte rakovinu, máte leukémii, opusťte politiku." Mě by zajímalo, kdyby žil, jestli by dokázal vedle ODS a ČSSD, vybudovat ten třetí proud po vzoru CDU/CSU v Německu. Další věc je, že by mě zajímal jeho pohled na současnou politiku, kde ty tradiční politické strany nejsou schopny čelit Andreji Babišovi tím, že by dokázali zmátořit a narušit ten názor, který je v české společnosti přijímán, že ty staré strany, to haraburdí, vyhoďme a volme ty nové strany. A tohle by mě zajímalo s Josefem Luxem probírat, protože si myslím, že to byl výborný a zajímavý politik.
Nechcete kandidovat na prezidenta?
Já na anonymní dotazy neodpovídám (smích). Ale ne, myslím, že švec se má držet svého kopyta a teď budu zlý k české žurnalistice, podívejte se jaké kádry dodala česká žurnalistika do české politiky. Radka Johna, Janu Bobošíkovou, Martina Komárka. Proč politice dodávat dalšího žurnalistu?
Jaké to je mít své fanoušky? Jak se s tím vyrovnáváte? Je to součást toho, že jste hvězda ČT nebo ne?
Já nevím, jestli to je nebo není nějaká provokace nebo něco podobného. Chvilku trvá, než se osmělím. Třeba odpovídám na otázku, zda jsem to já, že je to arogantnější bratr. Já jen vidím, jak mě někdo pozoruje, třeba v MHD v Praze. Tam pozoruju ty lidi, hlavně to starší publikum, jak přijdou ke mně, a řeknou mi, že děkují a jak to tam s těmi politiky vůbec dokážu vydržet. Tak se zase zastávám politiků, že je to vlastně jejich řemeslo. My jsme si tady v Česku, a možná k tomu žurnalistika přispěla, a tady bych chtěl částečně politiky rehabilitovat. Protože podívejte se, jak se k sobě chováme v tramvaji, na dálnici, v obchodech. Tak říkám, že kdyby si to ti lidé z tramvaje, z obchodu zkusili v Poslanecké sněmovně tak se chovají úplně stejně. A myslím si, že kdyby každý dostal tu kartičku poslance, tak bude mít pocit, že snědl Šalamounovo jídlo. Já bych si přál, jak jste se ptal na tu Michaelu Jílkovou a politiky, aby v politice bylo více vyzrálejších osobností typu Otakara Motejla, těch lidí, co s nimi nezamává to, že dostanou poslaneckou kartičku a auto s majákem a chovají se normálně. Mně chybí normalita v politice.
Co se týče fake news, co byste poradil lidem, ať už mladším nebo starším, jak se vyrovnat s tímto typem manipulací, dezinformací? A případně co si myslíte o názoru, že svoboda je spojena s právem na lež?
Myslím, že tuhle větu nesmíme připouštět. Myslím, že existuje nějaká míra, kdy nepřipustíme relativizaci. Pakliže chceme hájit výdobytky osvícenství, nějaké racionality, tak nemůžeme tuhle tezi připustit. Já bojuji proti pseudovyváženosti. Vyváženost toho, že žvást, kterému jsme se před érou síťových digitálních medií vysmívali, a řekli bychom tomu člověku, že je ožralej, a že jsou to hospodský kecy, tak dnes se to stává součástí veřejné sféry. Aby pan Jiří Grygar obhajoval na Českém rozhlasu, že Země je kulatá mi přijde úplně absurdní. Ale to prostoupí celou tou společností, a pak budeme těžko hledat shodu, protože všechno můžete hájit tím, že každý má právo na svoji pravdu. My jsme země Masaryka, každý má plnou pusu Masaryka, ale ten přece hlásal humanitní ideály. Tak ať si ho neberou do úst nebo ať si nastudují jeho dílo.
Jaký máte názor na Milion chvilek pro demokracii a jejich požadavky?
U Milionu chvilek je zajímavá ta věc, že umějí mobilizovat veřejnost a osobně jako novinář i jako občan jsem myslel, že na tu jejich demonstraci 16. listopadu nepřijde takové množství lidí. Takže ukazují, že tady je jistý mobilizační potenciál ve společnosti. Dokud nepovstaneme a nevyházíme Babiše a Zemana z okna. Ale někteří jsou těžší, někteří by se těžko vyhazovali z toho okna (smích). Ale demokracie je diskuze, pojďme je z oken nevyhazovat, protože je to nekultivované jednání, které navíc pak nahrává těm jejich zastáncům. Já vezmu-li si to pokřikování po Václavu Klausovi mladším, tak daleko víc by nás mělo zajímat, že právním expertem Václava Klause mladšího je autor amnestie Václava Klause staršího, a to jsou zásadní témata k diskuzi a o tom se má vést řeč. Že tam byl Zdeněk Koudelka, autor amnestie, která byla vědomě právním aktem, který tady porušuje právní stát a která osvobodila ty lumpy v té privatizační době. A tím se máme zabývat, že právním expertem Trikolóry je Zdeněk Koudelka. A to jsou věci, které jsou důležité. Ale abych se vrátil, tak ta mobilizace Milionu chvilek je zajímavá tím, že neměla pokrytí v žádném médiu, že to šlo pouze přes internetové sítě a ukazuje sílu mobilizační síly pomocí sociálních sítí. A to souvisí i s tím, jestli hnutí Milion chvilek pro demokracii nebude muset založit politickou stranu a na to se jako novinář, jako pozorovatel velice těším.
Přišel k vám do pořadu někdo pod vlivem nějaké omamné látky či alkoholu?
Já jim dýchnout nedávám, pokud to z nich táhne, tak to necítím. Ale stalo se, že jsem jednou jedinkrát, protože jsem takřka abstinent, že jsem byl v Senátu na nějaké recepci a měli tam jeden z mála alkoholických nápojů, které piji, když nechám stranou slivovici při angíně, portské víno. A já jsem si dal dvě číše portského a se mnou jako s abstinentem to tak zamávalo, to bylo ještě v české redakci BBC, a to už nevím koho jsem měl za hosta. To bylo živě a já jsem velice obratně artikuloval, protože jsem cítil, že mám vymeteno, tenhle stav jsem zažil poprvé a naposled.
Já bych se ráda zeptal, jestli jste pro zveřejnění platů novinářů a platů zaměstnanců ČT.
Podívejte, já na to odpovím nejdřív příběhem, který je podle mého názoru varující a týká se všech zveřejněných platů na vrchním státním zastupitelství. Platy se stávají tématem politického boje, respektive negativní stigmatizace celé české společnosti. Například u jedné mateřské školky na Zlínsku, kde si mezi sebou lidé vyřizovali účty a na základě stošestky (Zákon č. 106/1999 Sb. – Zákon o svobodném přístupu k informacím) se dovolávali spravedlnosti. Já tady tuhle otázku na svůj plat dostávám poměrně dlouho. Ale přijde mi vždycky nespravedlivé, že se chce jen plat Moravce a Fridrichové. A že se nechtějí platy všech zaměstnanců i managementu. Pavel Zeman, jako nejvyšší státní zástupce, poslal tabulkové platy, takže vy si můžete udělat představu kolik bere moderátor Otázek nebo Událostí. Já mám řadový plat poslance a určitě neberu půl milionu. A to pokaždé, když přijde do studia Jaroslav Faltýnek, tak se mě snaží rozhodit tím, že se mě ptá, kolik beru a kolik stojí pronájem věže (Žižkovský vysílač) a další věci. A když to udělal podruhé, tak jsem do pořadu přinesl výplatní pásku a on se strašně divil, že to není půl milionu. To mi nabízel Andrej Babiš asi dvakrát více peněz, než mám v ČT, když jsem ještě měl pořad v rádiu Impuls předtím, než ho koupil. Tak buď vám jde o princip, že zveřejníte všechny platy, managementu a všech lidí, co jsou v zákulisí ČT, ale já nemůžu za to, že Otázky Václava Moravce jsou nejsledovanější politický pořad. Takže buď nám opravdu jde o autentické hodnoty a prožívání anebo jsme účeloví a hrajeme účelové hry. A na to já nepřistupuju a myslím si, že nás to doběhne všechny. A nebojte, tu výplatnici příště dovezu i sem, vám (smích).
(jh)
