Šarlota Šínová 
Dramatizaci připravila Jana Pithartová, která vyšla z verze Ivana Tallera ze sedmdesátých let, ve spolupráci s režisérem Mariánem Peckem. Dvojice Petrů a Lucií tak hrají v inscenaci značně důležitou roli, kdy nynější Petr (Petr Kubes) a Lucie (Vladimíra Včelná) jsou nad příběhem povýšeni a zdálo by se, že přesně vědí, co se bude odehrávat. Citují pasáže přímo
z knihy do mikrofonů jemnými hlasy s podkreslující neurážlivou dramatizující hudbou a stávají se tak vypravěči. Prožívají těžkost díla spolu s diváky a vytváří tak společně chemii a melancholii války. Kdežto původní Petr (Marek Pešl) a Lucie (Daniela Klevetová) žijí v naivní nevědomosti a prožívají svou první lásku naplno. Zdvojené promluvy Petrů a Lucií umocňují naléhavost celého příběhu. Inscenace je však odlehčovaná drobnými vtípky a sexuálními narážkami a diváci se tak alespoň pousmívají, napětí z díla je tak chvílemi upozaděno. Na druhou stranu téma války, narukování na vojnu a patriarchální domácnost ve scéně u večeře působí neskutečně zdlouhavě. Nekonečný dialog mezi otcem (Jaroslav Krejčí) a synem Filipem je zdlouhavý (Roman Vencl). Filip má ideály, chtěl by prožívat lásku, ale tím, že je na frontě, musel rychle dospět. Poznal, co je to opravdová válka a ví, že v zákopech na něj a na všechny čeká pouze smrt. Tato část, ač je silná a těžká a má nespočet důležitých momentů, je přesto zbytečně dlouhá. Záměr je ale zřejmý, v knize je spousta popisů války a tuto atmosféru bylo třeba nějakým způsobem uchopit. Petra ztvárňuje Marek Pešl, jenž působí přesvědčivě jako z knižní předlohy. Naivní, světlovlasý mladík, který si díky Lucii uvědomuje, co je to válka a chudoba, protože pochází z bohaté rodiny, nikdy předtím si tuto skutečnost neuvědomil. Spolu s Lucií Daniely Klevetové vypadají jako opravdový prvoválečný pár, který prožívá lásku. Lucie tak zprvopočátku působí velmi silně, ale v postupném vývoji se z ní stává křehká duše, která chce milovat, chce žít a nemůže se smířit s válkou. Pocit lásky ale navozuje již počáteční výstup, kdy původní Petr sedí na zemi a nynější Petr za ním přijde a zapálí mu cigaretu. To původní Petr nevnímá. Tato pasáž tak jasně uvádí příběh lásky, která je všude kolem nás a celá inscenace na ní stojí.
Láska, naděje a vědomí nezvratnosti osudu diváka trýzní v situaci, kdy zpozoruje společný tanec obou párů a jindy chladných Petrových rodičů. Tuto scénu divák neočekává, jelikož v předloze není. V této scéně jako by se čas zastavil a pocit blaženosti vzrostl. Chladnost rodičů spočívá v jejich sociální roli, kde je otec byrokraticky založený patriarcha, který posílá své syny na vojnu, přestože ví, jaké následky může válka mít, a sice, že se Filip vrátí bez nohy. Matka (Ivana Plíhalová) má roli křesťanky, která raději mlčí, než aby vyřkla něco proti manželovi a válce, jen tiše a ztrápeně přihlíží na celou situaci. Celou dobovou válečnou atmosféru divák zpozoruje ve scénách, kdy Filip, bratr Petra, žertuje se svým válečným přítelem. Takovou pasáž v knize nenalezneme, ale umocňuje pocit přítomnosti válečného prostředí s přátelským nadhledem. Přesto je jazyk díla značně zachovalý a v samotné inscenaci se nejednou fráze „Stella Maris Amor - Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti" opakuje, stejně jako symbol červené barvy - baret, boty či rukavičky zasazují příběh do Paříže. Kostýmově vyřešené postavy korespondují s historickým kontextem. Nenásilné líčení, kabátek Lucie, baret a rukavičky, stejně jako Petr, jenž si obléká denním sakem, a oba jsou oděni v tlumené přírodní barvě. Alter ega jsou halena naopak do současného, moderního oblečení, ale Lucie má červené rukavičky, které spojují obě Lucie i symbol Paříže dohromady.
Intimnost příběhu vyřešil Pecko značně bravurně. Scénografické rozdělení velkého pódia do menších celků vyvolává dojem, že jsme tam jen my diváci a herci. Prostor je členěný do několika míst děje a zároveň spojuje minulost i přítomnost. Scénograf Pavel Andraško jako základní prvek využívá plexisklo, které dělí jednotlivé prostory a zároveň umožňuje viditelnost celé scény. Navíc východy metra do patra i pod pódium dodávají scéně nevídanou plastičnost a jsou lichotivé. A díky tomu, že byla scéna rozdělena do buněk pohyblivých, bylo možno s ní popojet do popředí, světla svítila jen na jednu buňku, ve které se odehrával děj. Oproti tomu scény, kdy milenci hledají bezpečí v katedrále, jsou nešikovně ilustrovány pomocí velkého plátna, na které je projekcí řešená fotografie chrámu. Plátno tak zakrývá celou scénu a v závěrečném momentě doslova padá na zem spolu s herci a bombardujícími zvuky. Tato skutečnost v závěru působí nevkusně a kýčovitě, ačkoliv myšlenka toho, jak křehké jsou životy a jak snadno je lze rozbít, byla dobrá. Jako ne zcela vydařené shledávám v závěrečném výstupu dvojitou smrt Petra a Lucie, každý pár smrt prožil sám. Možná více emotivní by byla smrt společná.
Olomoucká verze Petra a Lucie je nicméně příjemná. Tým si s inscenací pohrál a vytáhl z novely důležité a podstatné prvky. Poetika zůstává zachovaná díky doplnění druhého páru a intimnosti scénografie. Nehezky však působí plochost projekce katedrály, ve které zahynuli Petři a Lucie. Divácky však byla derniéra prožita velmi pozitivně a hercům se tak dostalo ovace ve stoje.
Moravské divadlo Olomouc
Dramatizace: Jana Pithartová
Režie: Marián Pecko
Obsazení:
Petr: Marek Pešl
Lucie: Daniela Klevetová
Petr, současnost: Petr Kubes
Lucie, současnost: Vladimíra Včelná
Pan Aubier, Petrův otec: Jaroslav Krejčí
Matka: Ivana Plíhalová
Filip, Petrův bratr: Roman Vencl
Pierre, Filipův kamarád: Tomáš Krejčí
