Tomáš Kolátor 
Pro olomoucké čtenáře možná budete neznámým člověkem. Kdo je to Jan Kodet?
Jsem sportovní novinář Českého rozhlasu a zároveň učitel češtiny a společenských věd na Gymnáziu v Jihlavě. Obě povolání vykonávám současně už 14 let. A když je to rozhovor pro olomoucké čtenáře, tak jen dodám, že každá regionální stanice Českého rozhlasu má svého reportéra. Takže když třeba fotbalisté Olomouce hrají v Jihlavě, tak reportér na Vysočině natočí reportáž a tu reportáž potom odvysílají i kolegové na Hané. Takže je možné, že mé jméno někdo zaslechl i v Olomouci.
Redakce jsou tedy propojené a spolupracují?
Ano je to tak, všechny redakce jsou propojené a každá má svého sportovního reportéra. Když se na Vysočině děje velká sportovní akce, tak ji reportér natočí a regionální stanice to poté odvysílá. Pokud je o událost veliký zájem, tak je možné, že samostatnou reportáž odvysílá i Radiožurnál.
Vy máte vystudovanou pedagogickou fakultu. Jak se z učitele stane sportovní reportér?
Mám vystudovanou Pedagogickou fakultu v Praze a zároveň k tomu ještě mám tehdy nově vzniklý obor v Hradci Králové, který se jmenuje mediální a komunikační studia. V Hradci jsem se neučil klasickou žurnalistiku, ale bylo to takové spíše vytříbení jazykového vkusu. Zajímavé bylo, že na ten obor chodila směs různých lidí – od starších knihovníků až po mladé novináře.
Oba obory jste studoval zvlášť, nebo zároveň?
Studoval jsem je oba naráz a bylo to hodně náročné. Dnes už bych do toho nešel, tehdy jsem byl asi trochu blázen. Od pondělí do čtvrtka jsem studoval v Praze a v pátek jsem pravidelně tři roky jezdil do Hradce. Byl to takový trojúhelník Jihlava-Praha-Hradec.
Mimo jiné vyučujete i na gymnáziu v Jihlavě, snažíte se práci novináře přiblížit studentům?
Ve čtvrtém ročníku máme volitelný seminář, který je poslední dobou velice navštěvovaný. Jmenuje se mediální výchova a je to v podstatě kombinace češtiny, společenských věd a toho, co jsem se v rádiu naučil. Jak jde ale technika dopředu, tak mnohdy studenti vyučují spíše mě. Seminář se snažím dělat co nejvíce praktický, aby se studenti nebáli mluvit a natáčet se.
Dá se dobře skloubit práce učitele a práce novináře?
Je to náročné, ale dá se to. Ráno v sedm jdu do školy, učím do tří hodin, pak jsem doma s dětma a večer jdu na hokejový zápas. Samotná sportovní akce, na kterou jedu pro mě náročná ani tak není. Ta mě spíše baví, ale za to zpracování je náročnější. Protože pak přijedu domů a dvě nebo tři hodiny trvá to, co není vidět. Což je na tom asi to nejúnavnější.
Co na to říkají manželka a děti? Nestěžují si, že na ně nemáte čas?
Manželka a děti jsou s tím srozumění, protože to takhle je už od začátku. Tím, že se většinou vše děje večer nebo o víkendu, tak si myslím, že jsem oproti jiným tatínkům doma docela často. Sportovní akce jsou večer a já je zpracovávám v noci, takže mám odpoledne spoustu času pro moji rodinu. Víkendy mám ale občas nabité, teď třeba budu muset na tři dny jet na světový pohár horských kol.
Kde vznikla myšlenka toho, že se stanete sportovním novinářem?
Už od malička mě to lákalo. Úplně nejdřív jsem četl zprávy a dělal v rádiu zprávaře. Postupně to ale vykrystalizovalo ve sport. Ten jsem vždycky miloval a baví mě. Když jsem byl malý a Dukla Jihlava ještě hrála extraligu, tak jsem měl ucho nalepené k rádiu a poslouchal jsem pořad S mikrofonem za hokejem. Hodně jsem si to přál vyzkoušet a tento chlapecký sen se mi i splnil.
Pamatujete si svůj první počin v rozhlase?
Jeden z prvních rozhovorů, který jsem dělal, byl s Barborou Špotákovou. Tehdy dělala ambasadorku jedné středoškolské sportovní akce. Na rozhovor měla dojít spousta novinářů z Jihlavských listů, z Mladé fronty a tak podobně, ale já jsem přišel jako první. Barbora je jednak krásná žena, ale je to také i oštěpařka a když jsem se vedle ní postavil, cítil jsem se jako menší chlap, než doopravdy jsem. Pamatuji si, že se mi tehdy ani moc hlas nechvěl, ale zato ruka s mikrofonem se mi z nervozity nakláněla ze strany na stranu. Velice silný zážitek dělat rozhovor s olympijskou vítězkou.
Jan Kodet jako mladý reportér v Novém Městě na Moravě
Jak vypadá váš běžný den?
Každý den je jiný. Ráno jsem pan učitel a večer působím jako externí reportér. Sport má naštěstí tu výhodu, že se koná většinou večer. Obě povolání se dají skloubit, ale je to velice náročné. Mojí hlavní úlohou je hlídat si největší sportovní akce na Vysočině a zároveň si ale vybírat i okrajová a zajímavá témata.
Jako reportér v rádiu nahráváte jenom zvuk nebo i natáčíte obraz?
Hlavní úloha je samozřejmě natáčet zvukové reportáže, ale poslední dobou se u novinářů funkce slučují. Občas po nás chtějí udělat i fotku, ale video většinou ne.
Říkal jste, že si hlídáte všechny větší akce na Vysočině. Jaký je váš systém, aby vám žádná neutekla?
Samozřejmě všechno uhlídat nejde. Za ty roky už má ale člověk určitou databázi nebo si pamatuje, co je důležité a co moc ne. To znamená, že nejdůležitější je hlídat v první řadě fotbal, hokej a nejvyšší soutěže. Každý kraj má něco speciálního a u nás na Vysočině je to třeba Vysočina aréna,. Takže když tam jsou biatlonové závody, světový pohár, mistrovství světa anebo světový pohár horských kol, tak jsou to takové akce, které ti prostě neutečou, protože víš, že se konat budou. V Havlíčkově Brodě se teďka například chystá finále extraligy ve stolním tenisu, v Třebíči extraliga baseballu a v Pelhřimově se zase konají pěkné beachvolejbalové akce. Někdy ti ty informace i chodí samy, protože tiskoví mluvčí na tebe mají kontakt.
S prací regionálního reportéra je spojeno i cestování napříč krajem. Jednou jste v Třebíči, po druhé v Polné a jindy zase děláte svoji práci v Jihlavě. Není to náročné a unavující?
Každý den se nedějí velké akce, ale určitě jsou kolegové, kteří musí jezdit každý den. Například na Ostravsku je teď aktuálně hodně prvoligových týmů. Tím, že se toho na Vysočině momentálně mnoho neděje, dělám výjezd z Jihlavy asi tak jednou za týden. Ve většině případů jezdím k akcím sám.
Takže je důležité mít řidičák.
Pro tuto práci je důležité mít řidičák, bez něj by to šlo hodně těžko. Být rozhlasový reportér bez řidičáku opravdu nejde. Představa, že se něco stane na dálnici D1 a reportér nebude mít jakoukoliv možnost se tam dostat není lichotivá.
Změnily se během doby, kdy pracujete v rádiu, některé postupy a technologie?
Mění se to pořád. Já zrovna nejsem technický typ, ale když jsem začínal nahrávat, tak jsem nahrával zvuky na mini disk, protože dřív to na telefon prostě nešlo. Je to taková malá krabička s mikrofonem, do které se nahrál zvuk. Velkým problémem ale bylo, že ten mini disk vše přehrával v reálném čase. Takže jsem někdy musel i hodinu u počítače čekat, než se mi ten nahraný zvuk přehraje. Dnes už je to minulost, ale tehdy to doslova byla hodina zabitého času.
Chystá se teď v rádiu něco zajímavého?
Nejzajímavější věc v Českém rozhlase, která se chystá, je sportovní rádio, které bude vysílat od šesti od rána do půlnoci. Bude to něco jako ČT Sport. Rádio to bude celoplošné a digitální ve vysílání DAB. Nepůjde to tedy naladit na klasickém rádiu, ale půjde to naladit na internetu anebo v autě, pokud máš digitální rádio. Tento projekt se chystal dlouho a 21. května se vše má rozjet. Je to historicky první sportovní rádio v Česku potažmo v Československu.
Stal se vám v rádiu už nějaký pořádný trapas?
Sousta trapasů, hlavně při živém vysílání. Občas se to prostě stane. Nedokázal jsem jednou vyslovit anesteziologové a při několikátém pokusu jsem je raději vyměnil za doktory. Pro fajnšmekry z literatury tady mám taky jeden trapas. Při pořadu Zelená vlna jsem měl říct, že je nehoda v ulici Karla Havlíčka Borovského a omylem jsem řekl, že je nehoda v ulici Karla Hynka. A pak už jsem věděl, že to je v Prčicích a že to jako vzdělaný češtinář nemohu doříct. Nic sprostého jsem ale z úst nevypustil. Za to by možná hrozila i nějaká pokuta.
Sportovní redaktor Jan Kodet
Mimo jiné i komentujete sportovní utkání. Je to pro vás těžké?
Pro Radiožurnál v krátkých vstupech komentuji občas fotbal a hokej. Moc velkou zkušenost s komentováním celých zápasů ale nemám, protože se to v rádiu moc nedělá. Když už se něco komentuje celé, tak to jsou zápasy na mezinárodní úrovni. Jinak si myslím, že to je hodně o zkušenosti a talentu. Dá se to ale asi trošku i naučit. Konkrétně já tam cítím rezervy. Kdybych měl možnost alespoň jednou za týden něco komentovat, byl bych určitě jistější.
Co se vám nejlépe komentuje?
Když porovnám hokej a fotbal, tak jednoznačně hokej. Je to tím, že ve fotbale není taková akce jako v hokeji. Paradoxně je tedy pro mě snazší komentovat něco dynamického. Je to ale těžká disciplína. Je zde požadavek na to, aby to bylo vše spisovné a aby to mělo šmrnc. Také je zde ale veliký rozdíl mezi komentováním pro rádio a komentováním pro televizi.
Co je tím největším oříškem na komentování?
Teď jsem naposledy komentoval hokejový zápas mezi Jihlavou a Kladnem a jednoho z hráčů Kladna zranili a on ležel na zemi asi 5 minut a já měl zrovna živý vstup. Musel jsem tedy celou dobu komentovat a okecávat to. Nebo když měl Ondřej Moravec rozlučku. Všichni už byli v cíli, ale on byl stále někde v lese a já jsem stál na tribuně a nic jsem neviděl. Byl to opět takový pětiminutový komentář toho, jak je náš reprezentant stále v lese.
Co se vám povedlo a na co jste nejvíce pyšný?
Vždycky mám velkou radost, když se má práce někomu líbí. Občas za mnou někdo přijde a řekne, že mou reportáž slyšel. To mě vždy hodně potěší. Ale i ve škole se snažím odevzdat maximum, a když mi žáci dají skvělou zpětnou vazbu, tak jsem také hodně rád.
Vaše motto, kterého se držíte je dělám věci tak, abych se za ně nemusel stydět. Je něco, za co se stydíte?
Myslím si, že jsem vyloženě ve svém řemesle něco, za co bych se měl stydět, asi neudělal. Občas mi tam ulítne samozřejmě nějaký překlep, nebo někomu změním omylem jméno, ale že bych vědomě udělal botu, to asi ne. Já si na tyto věci dávám veliký pozor. Myslím si, že jsem nikomu svojí prací neublížil a jestli ano, tak se hluboce omlouvám.
S vaší prací jsou spojeny i rozhovory s různými osobnostmi, byl jste někdy z rozhovoru opravdu nervózní?
Čas od času je člověk nervózní v živých vstupech, ale je to většinou jen ze začátku. Člověk na to prostě není zvyklý. O osobnosti nebo o velké sportovní akci to není. Je to spíše o tom, že to je jiný druh práce s hlasem. Ze začátku se mi samozřejmě hlas klepal.
A teď už ne?
Je to lepší, než to bylo. Jsou ale chvíle, kdy jsem prostě přirozeně nervózní. Když mám něco do živého vstupu připraveno a najednou se něco změní, tak to příjemné není.
Jan Kodet v rozhovoru s Martinem Dejdarem
Jaká je vaše nejoblíbenější disciplína v rádiu?
Kromě uklízečky jsem si už vyzkoušel spoustu věcí. Četl jsem zprávy, moderoval jsem klasické vysílání a zároveň dělám i redaktora. Nejvíce mě ale asi baví ten sport a konkrétně ten živý komentář.
Teď taková Sofiina volba. Kdybyste si měl vybrat – učitel, nebo sportovní reportér?
Během 14 let už jsem se několikrát rozhodoval, jestli to, nebo to a vždy jsem si v tom jednom povolání ubral a v druhém přidal. Nikdy jsem ale nedokázal jedno pro druhé opustit. Byla by to pro mě opravdu těžká volba. Pokud bych se ale musel rozhodnout a jedno opustit, tak si troufám tvrdit, že by mi to druhé dost chybělo, protože ta kombinace je opravdu skvělá.
Vaší vášní je tedy sport, máte nějaký oblíbený? A sportujete aktivně?
Baví mě hrát stolní tenis. Hrál jsem ho jako malý a teď posledních 8 let ho opět hraji na okresní úrovni. Malinko i běhám díky akci Běh pro paměť národa. Mám z toho radost, protože za každý uběhnutý kilometr dává sponzor do tohoto projektu korunu. Dříve jsem ještě hrával volejbal, ale raději se na něj koukám – hlavně na ten ženský a speciálně beach. Jestli se za sport považují i šachy, tak ty také hraji velice rád.
Jaké sporty moc nemusíte?
Mám rád všechny sporty, ale mimo mě jdou ty automobilové. Rád udělám s některým jezdcem rozhovor, ale tím to pro mě končí. Dalším sportem, který moc nemusím, jsou dostihy a parkur.
Máte nějaký plán do budoucna? Co si přejete anebo chcete uskutečnit?
Jednou bych chtěl být součástí i větší sportovní akce. Lákalo by mě mistrovství světa anebo mistrovství Evropy ve fotbale. Olympiádu bych také někdy chtěl zažít. Vím, že je to dřina a že to není úplně sranda, ale kdyby mě tam jednou šéfové poslali, rozhodně bych se nezlobil.
Když by někdo chtěl začít pracovat v rádiu, co byste mu doporučil?
Co se týče sportu, tak je teď poměrně veliká šance, protože se rozjíždí to sportovní rádio. Určitě stále hledáme šikovné lidi a pokud se ti lidé osvědčí, tak je nabereme jako externisty. Díky nové stanici mám nyní spoustu nových kolegů a moc se s nimi těším na spolupráci.
