Natálie Vykoukalová 
U nás například startuje kampaň Česko svítí modře, která potrvá už tradičně celý měsíc. Dominantním symbolem je právě modrá, která je barvou komunikace a sebevyjádření. V těchto oblastech jedinci s autismem obvykle nejvíce strádají. Letošním mottem 10. ročníku kampaně je Poznání-pochopení-přijetí. Při příležitosti tohoto dne jsem vyzpovídala Michaelu, která už druhým rokem působí jako asistentka Vaška. Vašek je 6letý chlapec, kterému lékaři před dvěma roky potvrdili právě tuto diagnózu. „Při práci s autisty nejde jet podle nějakého manuálu. Je toho samozřejmě spousta napsáno, dá se hodně dočíst, ale nejsou dva stejní autisté“, vysvětluje asistentka.
Říkáte, že každý jedinec s autismem je individualita a něčím specifický. I přesto, dokázala byste vystihnout, co je podstatné k tomu, aby člověk pochopil jejich osobnost?
Určitě je důležité nic neuspěchat. Jít na všechno pomalu a na nic ze začátku netlačit. Spíš ho trošku pozorovat, jak reaguje na různé situace, pak jak reaguje na mě samotnou. Třeba Vašík mě taky dlouho nebral. Oční kontakt vůbec nebyl, moc mě neregistroval, nechtěl být ani vedle mě. Když jsem s ním potom byla častěji a častěji, tak jsem se k němu postupně začala přibližovat. Hledala jsem nějaké aktivity, které by ho mohly zaujmout, a takhle jsme si ten vztah našli. Nejdůležitější je intuitivní a individuální přístup. Na té intuici já stavím. Zkusíme něco, zadaří se nebo se nezadaří, a pojďme dál. Hlavní je trpělivost.
Jak jste se dostala k problematice autismu?
Já jsem dříve vedla tábory v psychiatrické léčebně ve Šternberku. To byly takové dětské terapeutické pobyty pro děti s poruchami chování, s autismem, z problémových rodin a podobně. Ještě s dalšími kolegy jsme pod vedením psychologů, kteří tam působí, vytvářeli program. Bývalo to vždy celé léto, celé ty dva měsíce. Měla jsem na starosti více dětí, ne žádné konkrétní. Jeden turnus bylo více autistů, potom třeba zase více dětí s ADHD. Tohle jsem dělala po dobu deseti let každé léto. Tehdy jsem poprvé přičichla k autismu, ale problémy tam byly různé.
Co vám přišlo nejzajímavější z těch problémů?
Zajímala jsem se o všechny, ale pro mě byli vždy nejzajímavější právě autisté. K nim si opravdu člověk musel zkusit vytvořit vztah a ne vždycky to šlo, protože někdy tomu dítěti dospělý nesedne a právě proto je to takové komplikovanější třeba oproti ADHD. U ADHD to bylo takové, pojďme si udělat nějaký režim, trošku to zklidníme, budeme pracovat tak a tak. Ale u toho autisty šlo o to dostat se pod tu slupku, proto mě to i víc zajímalo a bavilo. Bylo to pro mě uspokojivější, když se to povedlo.
Vašek je vaše první dítě s autismem, se kterým pracujete primárně pouze vy?
Jo, Vašík je první. Já jsem předtím pracovala ještě v družině. Tam jsem měla dítě s ADHD a s agresivitou, ale autista, kterému se věnuju jenom individuálně, je Vašek první.
Za jak dlouho vás Vašek přijal za osobu, které může věřit?
Přemýšlím, kdy se to začalo lámat. Mohl to být třeba tak měsíc nebo dva po tom, co jsme se seznámili. Dělali jsme ve školce takový barevný strom, obtiskávali jsme ruce a on nesnášel jakékoli ušpinění. To byl úplný hysterák. Barva, keramika, cokoli. A on si nechtěl tu ruku nabarvit, tak jsem to udělala já, a on tu mou ruku vzal, obtisknul a do toho mého obtisku dal svou ruku. Tímhle jsme to tak nějak prolomili, najednou mu to nevadilo. Viděl, že do toho jdu já, takže si řekl, že do toho půjde taky. Tohle byl pro mě, a asi i pro něj, takový zlomový okamžik. Od té chvíle se to začalo zlepšovat. Mohli jsme začít lépe spolupracovat.
Co považujete za neobtížnější při této práci?
Asi vydržet a být trpělivostá. Opravdu nám dlouho trvalo, než se některé činnosti naučil. Třeba oblékání. S jiným dítětem je to třeba pět minut, my jsme to měli klidně na dvacet. Takže opravdu si v sobě říct: ne, pojďme vydržet, máme tady na to ten prostor, jsem tady pro něj. Nevzdát to a nezačít mu pomáhat, pokud vím, že to sám zvládne. Teď je to ještě obtížnější, protože Vašek má opožděné období vzdoru. Vím ale, že nesmím ustupovat a trvat na některých věcech, že tak mají být. Věcech, co předtím dělal v pohodě a teď mě zkouší. Tady můžou být nepříjemné i ty záchvaty a další stavy rozhořčení. Umět s tím pracovat, hledat, jak to řešit, aniž bych mu musela ustupovat. Když už k tomu dítěti mám hodně blízký vztah, tak je to těžké. Ale myslím si, že se mi daří to zvládat, protože vím, že mu nechci dělat medvědí službu.
Takže je pro vás velkou výhodou to, že jste Vaška poznala už před tím jeho vzdorovitým obdobím a víte, co už předtím zvládal a co je naopak teď pouze projev vzdoru.
Přesně tak. On už dříve řvával. Než mě poznal, tak třeba jenom přišel později z logopedie a už z toho, že přišel v jiný čas, než byl zvyklý, dostal záchvat. Ale pak jsme měli velice pěkné období, po tom měsíci, dvou, co jsme se poznali, a prolomili jsme to. Ty vzdorovitější stavy začaly až teď koncem ledna. Přijde mi, že tím, že už se známe, tak rozeznám podle toho, jak se na mě koukne, že ho něco, co udělal, mrzí. V tu chvíli to ale neuměl ovládnout.
Co funguje jako váš hnací motor?
Mě těší sebemenší pokrok. Třeba když správně Vašek vysloví slovo. I když jsme to řekli tisíckrát špatně, nakonec se to podaří. Například místo yellow pořád říkal jene, to bylo opravdu třeba rok. Pořád jsme opakovali yellow, yellow, dělili jsme to a tak, a teď už to vyslovuje správně. Takže tyhle drobné pokroky. Pak taky to, že přijde a umí si už o pár věcí říct. A co mě nesmírně těší je to, jak je přijatý do kolektivu ve třídě. Nechci se chválit, ale s kolegyní jsme se snažily, řešily jsme, jak to udělat a povedlo se. Pro mě je úplně neskutečné, jak ho ty děti berou. To jenom sedím a koukám se, jak tam funguje, protože to je pro jeho život právě to důležité. Člověk tomu dá opravdu dost času, trpělivosti.
Jak Vašek začal svůj vztah s dětmi ve třídě?
Ze začátku se jich samozřejmě stranil, nechtěl moc komunikovat ani s učitelem ani se mnou. Snažila jsem se ho brát do komunitního kruhu, kde mi seděl na klíně, a pak jsem se snažila nalákat ty ostatní děti. Třeba pojďte si dát s Vaškem placáka. Takové banality, prostě začátky. Když byla volná hra, tak jsem Vášu vzala a stavěli jsme třeba s dětmi kostky. On postupem času sám zjistil, že to je fajn, že hrát si s někým asi není tak špatný a že ty děti mu nic nedělají. Nevím přesně, co se mu děje v té chvíli v hlavě. Už ale i reaguje, když na něj děti volají. Staví z kostek, běhají spolu, prohlíží si pokémony. Teď už mu neříkám, ať si jde hrát s dětmi. Jde sám.
Je něco, co na lidech s autismem obdivujete?
Budu mluvit spíš o Vašíkovi, každý autista je jiný, nenajdete dva stejné. Na Vaškovi obdivuju, že je neskutečně inteligentní dítě, byť je to v něm skryté a neumíme to ještě tolik odhalit. Má neuvěřitelnou paměť. Miluje vesmír, počítání a písmena. To je jeho. Umí vyjmenovat všechny planety. Ať mu ukážete jakékoli obrázky nebo nějaký model na počítači, všechny planety pozná. Zbožňuje i souhvězdí a rakety. Umí abecedu v angličtině i češtině. V tomhle je fakt expert. Vlastně v čemkoli. On má opravdu geniální paměť. Když slyší večer něco v televizi, druhý den si to celé přeříkává. Jsou to i dlouhé pasáže, klidně ve španělštině. Zvládá to i dokonale intonačně, je jako imitátor.
Napadá vás ještě něco?
Další věc je, že si myslím, že mě má rád, že jsme si ten vztah našli. To pro autistu není úplně typické, není pro něj lehké dát najevo city. Nemůžu říct, že by byl obětavý nebo empatický, to on nikdy nebude, to nejde. Něčeho takového si strašně cením obecně u dětí, ale u něho to není možné.
Jak se to projevuje?
Je na mě vázaný. Vidí, že někde nejsem, tak sleduje, kdy přijdu, pak se za mnou s radostí rozběhne, usměje se. Jsem ve školce takový jeho středobod. Cítím to z něho v různých věcech. Přijde se třeba přitulit, máme hodně oční kontakt. Teď, když se vztekal, tak zařval a zkusil na mě i něco rukou. Ne, že by mě přímo bouchnul, ale pak se na mě podíval a bylo mu vidět v očích, že ho to mrzí. To, že neumí ovládnout tu situaci, že je to silnější než to, že mě má rád a že to dělat nechce.
Berete svou práci jako poslání?
Je to klišé, ale jo. Předešlé práce jsem tak nebrala. Neříkám, že to budu dělat celý život, tuhle práci nemůže člověk dělat, když k tomu nemá vztah. Kdybych věděla, že jsem vyhořelá, tak doufám, že budu mít tu sebereflexi a půjdu od toho pryč. Zatím to ale určitě beru jako poslání a snažím se to dělat na maximum. Byť je to někdy náročné. Ale jsou právě i hezké momenty, které mě dobíjí a těch je určitě více. I tím, že jsme si teď s Vaškem prožili takové horší chvíle, tak nás to zase posunulo dále a máme mezi sebou zase pevnější pouto. Učitel to tak samozřejmě má taky, ale asistent za mě ještě dvojnásobně.
