Anežka Gavendová 
Jak probíhá první setkání s klientem?
My jsme sociální podnik, takže zaměstnáváme lidi po léčbě závislostí. A první kontakt probíhá přes p-centrum, kde probíhá doléčování po komunitách, psychiatrických nemocnicích a podobně. Doléčování probíhá tak, že navštěvují nějaký program, v jehož rámci si mají za úkol najít zaměstnání a bydlení. Prvotní kontakt tedy probíhá přes neziskovku, která provozuje tuto kavárnu. Část těch klientů, pak už tedy zaměstnanců neboli cílových skupin, potom zaměstnává. Prvotní kontakt je tedy přes úplně jinou službu.
Vybíráte si nějak zaměstnance?
Ne, kdokoli má zájem, může tu pracovat. Klienti do doléčovacího programu P-centra chodí průběžně, je jich asi čtyřicet ročně, do kavárny ale nikdy nenastupují najednou, takže to jde plynule. A navíc, každý sem nechce jít. Někdo chce jít radši třeba do skladu.
Jak funguje doléčování, které jste zmiňoval?
P-centrum poskytuje spoustu služeb a tohle je jedna z nich. Její cílovou skupinou jsou lidé, u kterých proběhla léčba buď v komunitách, nebo psychiatrických nemocnicích. Podmínkou přijetí do doléčovacího programu je předchozí minimálně tříměsíční léčba. Přichází bezprostředně po dokončení léčby. To znamená, že v pondělí ráno skončí a v poledne už je u nás. Může to být gambling, toxikomanie, alkoholismus ... Naopak třeba do poradny může přijít kdokoli z ulice, kdo například zjistí, že má problémy s alkoholem. Nechci to nazývat závislostí, protože málokdo přijde a řekne „já jsem závislý na alkoholu“. Většinou klienti přijdou a řeknou „piju moc, chci to omezit. Dotlačila mě sem manželka, zaměstnavatel, rodiče…“.
Chodí do poradny častěji sami klienti, nebo spíše lidé z jejich nejbližšího okolí?
Cílové skupiny jsou pro poradnu obě. Ale obecně bych řekl, že spíše chodí sami klienti.
Dotýkají se vás příběhy lidí z kavárny osobně, sledujete je dlouhodobě?
Určitě je sledujeme. My jsme s nimi v kontaktu. Většina bývalých zaměstnanců z této kavárny sem dochází, nebo je s námi v kontaktu přes doléčovací zařízení. Takže samozřejmě se nás to dotýká. A většina z nich je v pořádku.
Jak jste zaměstnávali klienty před otevřením kavárny?
P-centrum už zaměstnávalo klienty dříve, měli jsme chráněnou řezbářskou dílnu. Ta se ale musela v roce 2007 zavřít, protože podnikatelský záměr nebyl nastavený na naši cílovou skupinu. Důvod byl ten, že než se naučíte být uměleckým řezbářem, tak to zabere hodně času. Nejen že se učíte dané řemeslo, ale navíc musíte být manuálně zručný. Takže docházelo k tomu, že práci vykonával hlavně mistr. Proto jsme ji museli zavřít.
Proč jste si vybrali právě kavárnu?
V roce 2011 jsme začali opět přemýšlet nad tím, že chceme zaměstnávat klienty. Často se totiž stávalo, že nemohli najít práci. Když jsme přemýšleli nad novým konceptem, stanovili jsme si kritéria a jedním z nich bylo to, že si to na sebe musí vydělat a zároveň klienti musí přijít do práce a hned začít pracovat. Takže jsme přemýšleli o benzínce, ta má ale také svoje nevýhody. Další možností byl hostel, z toho ale nakonec také sešlo. Shodou okolností je ale v řídících orgánech P-centra pan inženýr Šterc, který v Ostružnické ulici provozuje Kafe Kodo. Ve spolupráci s ním jsme se rozhodli pro kavárnu. Tady může člověk přijít první den do práce a už může umývat nádobí. Pan Šterc nám jednak dodal know-how, to znamená, že nám dodal třeba i klíčové zaměstnance a my jsme v roce 2013 otvírali kavárnu.
Co se vám s kavárnou nejvíc povedlo?
Rozhodně to, že už tudy prošlo 35 lidí, kterým jsme pomohli do běžného života. Taky to, že jsme se udrželi na trhu a teď jsme jedna z nejlepších kaváren v Olomouci.
Setkali jste se za pět let provozu kavárny s nějakými problémy?
Problémy se můžou vyskytnout všude. V našem případě je například problém ten, že nezaměstnáváme tělesně postižené, a tím pádem nedostáváme žádnou jinou podporu od státu. Na naše zaměstnance nikdo nic nedává. My využíváme pouze dotačních titulů na sociální podnikání, a to je většinou na dva roky. Na Naše café projekt trval první rok a půl, kdy jsme měli zaplacené mzdy a od té doby jede kavárna bez dotací, protože si na sebe dokáže vydělat. A dalších problémů je spousta, stejně jako v případě snad každého podnikání. Jednou nás třeba i vytopili.
Jaký je právě poměr „běžných“ zaměstnanců a těch z cílové skupiny?
Původně to bylo zhruba 55 procent z cílové skupiny, ale teď je to jinak. Ti lidé se dokážou dostat do stádia, kdy už ani nejsou naší cílovou skupinou. Teď už je spíš rozdělujeme na nové a staré zaměstnance a každý z nich má jiné potřeby. Jednoho zaměstance tady máme už pět let, teď je z něj provozní. Prakticky je tu jeden člověk, který není z cílové skupiny. Ti pracovně mladší samozřejmě potřebují intenzivnější podporu než ti, kteří už jsou u nás dlouho a jak jsem říkal, už cílová skupina skoro nejsou.
Liší se Naše café i jinak než tím, koho zaměstnává?
Určitě kvalitní nabídkou kávy, dortů. Snažíme se pořád nabízet něco nového. Ale pokud se ptáte na to, jak se lišíme, tak my se vlastně nelišíme. A to je to dobré.
