Natálie Jebavá 
Pocházíte z Jablonce nad Nisou, pro který je lyžování typické. Bylo lyžování i vaší jasnou volbou při výběru sportu, nebo za vás vybírali spíše rodiče?
Před domem jsme měli takový kopec, kde jsem si vždy hrál na Rašku, Höhnla nebo Hubače, což byli skokani na lyžích. Ale v Jablonci byl hlavně fotbal nebo běžecké lyžování a mě to zaválo na to lyžování. Tak jsem začal chodit do areálu Břízky. Tenkrát tady byla silná éra trenéra Zdeňka Cillera a závodnic jako byla Helena Šikolová. Takže pro mě bylo lyžování jasná volba, ale bylo to nějakou přirozenou cestou, ani nevím proč.
Vybavujete si své úplně první závody?
Mé první závody, to jsem ještě nechodil do lyžování. Bylo to někdy ve školce. Závodní kolečko mělo možná tak sto až dvě stě metrů.
Preferoval jste nějaký druh závodu?
Ze začátku mi bylo jedno, co jsem jezdil. Jestli se jelo patnáct, třicet nebo padesát kilometrů. Z padesáti kilometrů je všeobecně vždy takový strach, ale já jsem dojel v roce 1991 pátý na mistrovství světa a od té doby jsem měl padesátky radši než třeba patnáctky. Patnáctky pro mě později byly těžkým závodem, protože to byl sprint a já jsem žádný sprinter už asi nebyl. Také jsem měl rád štafety.
Spousta sportovců má při štafetách strach, že to ostatním pokazí. Neměl jste někdy takový pocit?
Je to kolektivní závod, kde to lyžař nechce pokazit ani sám sobě, ani své skupině. My jsme v podstatě lyžaři individualisté, ale tam člověk jede za čtyři. Samozřejmě tam ta sounáležitost a ta obava, abych to nepokazil ostatním, vždycky je. Oni vám neřeknou, že jste to pokazil, ale vy to víte, a oni si to pak taky řeknou, když tam nejste. Takže nikdy to nechce nikdo zkazit. To je jasné.
Na vaší první olympiádě v Sarajevu roku 1984 jste patřil mezi nejmladší účastníky. Dávali vám ostatní účastníci nějakým způsobem najevo, že jsou starší a zkušenější?
Já si myslím, že to v poli světových závodníků nehraje roli. Tam jeden ctí druhého. Samozřejmě jsou týmy, jako Norové, kteří jsou světoví, a tak jsou možná trošičku o level výš. Ale asi jsem nepociťoval, že by se vůči mně někdo povyšoval nebo že by bral v potaz jestli je někdo mladší nebo starší. Je to jedna skupina lidí, kteří závodí a mají k sobě vzájemnou úctu.
Co vám tato olympiáda dala do budoucna vaší kariéry?
Pro mě ta olympiáda v Sarajevu byla taková zvláštní. Jednak jsem tam jel teda poměrně mladý, ale měl jsem radost, že jsem si to vybojoval na našich nominačních závodech. Byli jsme za Československo jen dva muži, protože běžecké lyžování bylo na ústupu a naši čelní představitelé chtěli reprezentační družstva dokonce zrušit. Miloš Bečvář v závodu skončil asi dvacátý pátý, já třicátý čtvrtý. Což nebyly tak špatné výsledky, ale nebylo to ani nic úplně skvělého, protože naše ženská reprezentace měla medaile a byla velmi úspěšná.
Když jsem přijel domů, cítil jsem beznaděj, že to v běžeckém lyžování nemůžeme v životě dohnat. Že je svět hrozně daleko před námi. Ale shodou okolností nás potom převzal Bohuslav Rázl, kterého jsem bral za velmi dobrého trenéra. Říkal nám: „Vy jste úplně nejlepší na světě a dokážete i nemožné.“ To závodníci chtějí slyšet. To je ta psychologická hra. On v nás nastartoval to, že je možné být skvělý závodník, který se nesmí toho světa bát, a že to určitě jde.
Podruhé jste v Calgary roku 1988 dokonce získal bronzovou medaili ve štafetě. Považujete to za svůj největší kariérní úspěch?
Ty olympijské medaile se asi vždy berou jako největší zážitek a nejcennější medaile. Takže asi ano. Ale také rok předtím jsme byli v Oberstdorfu na mistrovství světa ve štafetě už čtvrtí a to byl náš velký skok. Firmy a okolní svět nás začaly řadit mezi tu světovou špičku. Takže toho si hrozně cením, protože to byl nesmírně těžký závod. Dřív jsme jezdili osmí, desátí, dvanáctí a najednou jsme byli čtvrtí, tedy kousek od medaile, což bylo super.
Na olympiádě jste byl celkem čtyřikrát, z toho dvakrát vlajkonošem. To musela být nesmírná pocta.
Vůbec jsem nečekal, že bych vlajku někdy mohl nést, takže samozřejmě to bylo příjemné překvapení. Pak má z toho člověk trochu i obavy, protože je vybraný z těch všech sportovců a najednou jde do toho stadionu, kde je “kotel” lidí. Tenkrát se to neomezovalo jako dnes tím covidem. Uvědomíte si, že tam jdete za tu dřív Československou a pak už Českou republiku. Přirovnal bych to k zisku medaile. Ten pocit je k nezaplacení.
Bylo to podruhé jednodušší?
To bych ani neřekl. Byl jsem o něco starší, takže i zodpovědnější, ale bylo to asi na stejné úrovni. To první oslovení bylo pro mě nejkrásnější. Přišla paní Věra Čáslavská a řekla: “Tak jsme vás vybrali, že byste nesl vlajku.” Zůstal jsem paf. Byl to trochu šok. Podruhé jsem to sice také nečekal, ale už jsem bral, že je to možné.
Máte nějaký mimosportovní zážitek například z olympijské vesnice nebo z cestování?
Sport je krásný v tom, že přináší spoustu zážitků, které člověk normálně nezažije. Je to velká dřina, ale pak taky máte nějaké volno, kdy se dělají různé “bejkárny” nebo naschvály, všechno možné. Ani nevím, co mám z toho vytáhnout a co by vůbec bylo publikovatelné. Zážitků z cestování má člověk hodně. Nedokážu vybrat.
Se závoděním jste skončil roku 1997. Věnujete se běžkování i po skončení kariéry, nebo preferujete jiný sport?
Po skončení jsem asi chvílí nelyžoval. Ale pak jsem se vždy udržoval, chodil jsem na běžky nebo si zaběhal. Teď už na běžky moc nechodím. Letos jsem byl jen třikrát, což je málo, ale ještě pět let zpátky jsem jezdil Jizerskou padesátku. Nejezdil jsem, abych ji vyhrál, ale abych ji objel. Na to jsem se musel samozřejmě vždy připravit, takže jsem lyžoval víc. Teď chodím plavat dvakrát, třikrát do týdne. Snažím se udržovat, chodím na procházky se psem nebo si hraju s vnoučaty.
Nyní jste ředitelem Armádního sportovního centra Dukla, kterému sám také vděčíte za svůj tehdejší kariérní postup. Vnímáte nějaké rozdíly v dnešním a tehdejším sportu?
Já jsem zažil starý i nový režim. Dřív měl sport trochu jiné postavení, možná byl více preferovaný. Dnes to vidím tak, že je spíše na okraji společnosti. Že je zájem, když je sportovec dobrý. To ho obchodní představitelé opěvují. Ale uplyne čas a jde to do ztracena. Ono to i dřív šlo do ztracena, ale ten sport byl výše postavený. Peníze nebyly nikdy. Když jste byli dobří, tak to jeden rok fungovalo, ale pak vám ty peníze zase vzali. Teď je všeobecně málo, teď je ta doba malinko jiná.
Děti mají daleko širší možnosti než sportovat, tak mají vyžití jiné. Také motiv sportovců je úplně jiný, než byl tehdy. Ani trenéři už nemají tak skvělé postavení ve společnosti jako dřív. Nejsou tak placení, jako byli v minulosti, takže celé je to odlišné.
Sport si pořád své jméno na výsluní společnosti buduje, ale vše určují politikové. Tam je to nahoru, dolů. Sport tam nemá základní postavení. Dřív měl nějaký řád a systém, který fungoval ve společnosti, a dnes to tak není.
Jaká je současná situace na Dukle?
Na Dukle máme tři resortní sportovní centra. To je vysokoškolské centrum Viktoria, pak je to OLYMP centrum sportu ministerstva vnitra a samotná Dukla. My jako Dukla se snažíme, abychom nějaký ten systém měli a udržovali ho. Staráme se už jenom o reprezentaci, nemáme systém sportu u dětí.
