Diana Olšáková 
Mohla byste se představit a povědět čtenářům, jak jste se dostala k práci psychoterapeutky?
Jmenuji se Michala Rosinová a je mi 36 let. Pocházím z Uherského Hradiště a zhruba 10 let bydlím v Praze. Posledních 15 letech se věnuji marketingu marketingové komunikaci, strategiím značek a zákaznického zážitku. Vystudovala jsem marketingovou komunikaci ve Zlíně. Posledních 5 let jsem řešila, na jakou jinou dráhu se vydat, protože obor marketingu mě přestal uspokojovat a dávat smysl. Takže momentálně se věnuji koučinku a jsem v šestiletém psychoterapeutickém výcviku.
Pro generaci Alfa, generaci Z a velkou část mileniálů není téma duševního zdraví nic cizího a starají se o svoji duševní pohodu. Kdy se zbořila zeď tohoto tabu a začal se klást důraz na duševní zdraví?
Myslím, že to započalo někdy před 10-15 lety. Začaly se pomalu otevírat dvířka toho, že je v pořádku myslet na sebe. Věnovat se sobě a mít v pořádku tělo a mysl, protože nám potom mnohem líp v průběhu života slouží. Když to vztáhnu na náš český rybníček, tak jsme se hodně posunuli od socialistického úzu toho, že držím hubu a krok, zatnu zuby a prostě jedu. Posunuli jsme se do bodu, že je v pořádku vlastně být samostatná jednotka, která má nějaké svoje vlastní přání a tužby. Od toho se odráží i to, že se vlastně začnu mnohem více starat i sám o sebe, abychom nemuseli jenom přežívat, ale hezky si život užívat.
Proč se velké části starší generace příčí téma duševního zdraví?
Je zaprvé velmi nepříjemné poslouchat, že se předtím dělalo něco špatně. Troufám si tvrdit, že to je velký kámen úrazu. Rodiče nikdy nechtějí poslouchat, že něco třeba dělali špatně, i když to dělali se svým nejlepším vědomím a svědomím a s maximem informací, které byly dostupné třeba za dob socialismu. Naopak ten socialismus moc dobře věděl jak ty rodiče nabrífovat, aby děti vychovali způsobem ‘zapadnout do stáda a nevyčnívat‘. To je jedna věc. Druhá věc, která je mnohem zásadnější, je pohodlné fungování v zajetých vzorcích. Ono je to fajn, nemusíš dělat žádnou změnu. Nemusíš si procházet žádným bolestným uvědoměním si a nějakým velmi bolestným ozdravným procesem. Takže změnit to uvažování je hrozně náročné. A kolik lidí dneska na to zaprvé má čas, energii a samozřejmě i prostředky. Navíc ta osvěta kolem toho se nedostává dostatečně v rámci republiky. Z mého blízkého okolí mě nedávno překvapila jedna osoba, která dlouhou dobu žila v Brně a teď žije v Uherském Hradišti. Když jsem ji řekla, že jsem v psychoterapeutickém výcviku, tak se na mě koukala a odpověděla mi: „Aha a ty teď děláš ezo věci, jo?“. Holka stejně stará jako já. To mě hodně zaskočilo.
Existovalo za dob socialismu pro lidi rozlišení duševních nemocí nebo na to nahlíželi na jednu a tu samou věc? A když už se na to nějak nahlíželo, posílali rovnou na psychiatrii?
Nemám přesně tuhle problematiku nastudovanou. Podle mě to brali jako poruchu. Tehdy to bylo vnímané, že je člověk narušený a zrovna posílali na psychiatrii. Lidi se to snažili nevnímat. Prostě s tím žili a nedávali to najevo, protože by byli přece divní, že jo. Moje známá, která prochází silným syndromem vyhoření a má disociativní poruchu (oddělení těla a mysli pozn. red.) v rámci posttraumatického stresu radši šla na nějakou dobu do psychoterapeutického křídla v Kroměříži. Když jsem to říkala jednomu rodinnému příslušníkovi, že tam ta známá je a že jí to pomáhá tak se zeptal, jestli je narušená. Odpovídat, že opravdu není narušená, bylo nervy drásající. Vysvětlila jsem, že toho bylo na ní moc a ona byla natolik silná, že si to přiznala a něco s tím dělá, aby mohla žít příjemně a ne v nějakých hrůzách a na antidepresivech. Dokázala by v tom fungovat, ale jak? Jakým způsobem? To slovo JAK si myslím, je strašně identifikační pro ty starší generace. Zakously se a jely. Jak to ale vypadalo? Co si z toho odnesly, jak je to pokřivilo a jak to vypadá dneska?
Dokáže si aspoň část z dospělých (generace před mileniály) přiznat, že je něco natolik poznamenalo, že jim to pochroumalo psychiku?
Stoprocentně. Důkazem toho jsou třeba moji kolegové z výcviku, kteří jsou starší než já. I naše lektorky jsou starší. Ale myslím si, že na to, jak daleko jsme se jako společnost dostali a posunuli, tak bych jich ráda viděla ještě více.
Jak moc můžou rodiče poznamenat dítě svými traumaty z mládí a dětství? K čemu to může vést?
Když si vezmeme prototyp rodičů, kteří jsou snaživí a chtějí vždy pro své dítě to nejlepší, tak to dělají se svým nejlepším vědomím a svědomím toho, co znají. Jenomže pokud si tam jeden z rodičů nezpracoval některá témata, která tam jsou z dětství a má to jako zarytý vzorec v mozku, tak to často nedělá dobrotu. Nevychází to z jejich osobnosti. Někdo je to naučil, fungují v tom a přenáší ty vzorce na své dítě. Můžou to být i obyčejné věci jako například neustálá kritika. Nebo se mohou přidat i požadavky, aby dítě dělalo přesně, co chce rodič. To je naprosté pokřivení osobnosti toho dítěte. Kde má vzít svoji vlastní integritu, když mu není dovoleno objevit, kdo vlastně ono samo je? Když se musí napasovat do nějaké škatulky toho, s kým zrovna je a kdo ho vychovává. Například napasování do škatulky úplně obyčejné hodné holky. To je za mě jedno z největších zvěrstvech klasické výchovy.
Jak říct nebo naznačit rodičům, že se necítím psychicky, dobře?
Je to hodně individuální na příběhu té rodiny a toho, jaký systém u nich panuje. Dítě, které je zvyklé na to, že rodič k němu má respekt, tak pro něj nebude problém říct tak složitou věc. V té druhé situaci je víc pravděpodobné, že s tím vůbec nepřijde a bude si to řešit po vlastní ose. Třeba až do nějakého patologického jevu, sebepoškozování atd. To dítě ještě samo se sebou neumí zacházet a nemusí poznat, že má nějaký psychický problém a nemusí to umět pojmenovat. Když si vezmeme dítě třeba 8–10 let. U dětí, které jsou zvyklé, že je s nimi zacházeno jako s věcí a není v nich vybudované, že ti dospělí vůči nim mají respekt a chybí vnitřní integrita, tak je to velmi složité se někomu otevřít. Tam už je potřeba, aby se obrátili třeba na školního psychologa.
Řeší se dostatečně téma duševní zdraví na základních a středních školách? Jestli mají nějaké hodiny nebo přednášky?
Téma vůbec školních osnov je strašně ožehavé spoustu let. Osnovy, z mého úhlu pohledu, pořád odpovídají době socialismu. Strašně jsme zaspali dobu, aby ty děti dokázaly zvládat sociální sítě a to množství informací, které se k nim valí ze všech stran. Chybí umění zacházet s kritickým myšlením a vůbec s nějakou sebereflexí, která právě vede i k tomu psychickému zdraví. Téma psychického zdraví jako takové se probírá na pár osvícených školách, které jsou samozřejmě soukromé. Myslím, že na klasických základních a středních školách se toto téma probírá minimálně. Přitom je to dneska základ toho, aby se v tom člověk zvládal orientovat a minimálně pochopil sebe. Celkem zajímavá idea je existence nějakých kroužků, které by se právě tomu věnovali nějakou hravou formou, aby to děti bavilo a zároveň se něco dozvěděli.
Je opravdu mladší generace tak slabá, jak často můžeme slyšet od rodinných příslušníků a dospělých převážně?
Lidé vychováni hodnotící autoritářskou výchovou považují náznak nebo oznámení, že se necítíme dobře, za slabošství. Víš co, vždycky každá generace plive na tu mladší a je to normální. Hodně to může pramenit z toho, co vidím teď často kolem sebe. Oni totiž mají pocit, že když aplikuješ respektující výchovu, tak výsledky uvidí okamžitě. Stejně jako u autoritářské výchovy. Respektující výchova není o okamžitých výsledcích, ale o dlouhodobé investici do toho, aby dítě respektovalo a důvěřovalo rodiči a aby v dospělosti to dítě mělo zdravé sebevědomí a hranice, kdy si nenechá všechno líbit. Mít sebevědomí je pro tu starší generaci extrémně sprosté slovo. Někteří rodiče v tom vidí hrozné slabošství, protože to dítě neposlouchá. O to ve výsledku v respektující výchově vůbec nejde Dítě s dobře nastavenými hranicemi a respektem k rodiči ví, co je správné a co ne, a pokud se blíží auto / nebezpečí a rodič na něj zavolá tak samozřejmě poslechne.
Já přece nevychovávám psa, aby poslouchala na slovo. Já vychovávám lidskou bytost, které já dělám průvodce, a ne abych ji vlastnila. A to je těžký v tom jednosměrným uvažováním, ve kterém naši rodiče byli vychováváni. Vůbec lidé obecně mají hrozný problém s tím dlouhodobým efektem a investicí do něj. Když to vztáhneme na práci, ve které pracujeme to taky musí být rychle výsledky. Ten krátkodobý efekt. Na dlouhodobé efekty pamatuje málokdo a málo firem na to myslí. Zrovna u té výchovy ten krátkodobý efekt vidíš jen v těch praktických věcech, co ho naučíš. Třeba zavázat si boty nebo samo se najíst. A ještě každé dítě je úplně jiné. Je to náročné. Ne nadarmo se říká, že nejtěžší věc na světě je vychovávat dítě.
Je dostatečně tohle téma probírané ve společnosti? A v médiích?
Nevím, jestli dokážu objektivně odpovědět. Zaprvé v Praze je toto téma určitě větší, takže já jsem k tomu blíž. Zadruhé moje směřování je takové, že se obklopuji jenom těmito informacemi. Asi odpovím ano a doufám, že bude probírané i čím dál víc. Abych nemusela v budoucnu potkávat v Uherském Hradišti spolužačky, které jsou stejně staré a nemyslely si, že jsem voodoo kněžka, když jsem v šestiletém psychoterapeutickém výcviku a zajímám se o psychické zdraví.
Takže jde poznat třeba člověka z Prahy, který se k těm informacím dostane, dejme tomu denně a člověkem z menších měst?
Určitě ano. Sice nemám ráda rozdělování a porovnání město-vesnice, protože i v tom městě jsou lidé, kteří nemají ani šajnu. Jde spíše o to pokrytí. To je v těch malých městech nedostatečné.
Je rozdíl mezi přístupností psychologické péče pro lidi na vesnici a lidi z města?
Dlouhé čekačky na psychologickou pomoc jsou velkým problémem, zejména u dětí a dospívajících. Sama nemám přímou zkušenost s regionálními psychologickými službami, ale podle informací, které mi sdělila známá z Moravské Třebové, tam našla pomoc celkem rychle. Co se týče situace v Praze, informace, které ke mně přišly, naznačují, že je tam mnoho psychologů a terapeutů, ale zároveň se musí čekat na termíny. Online platformy vytvořené během pandemie paradoxně umožnily snadnější přístup k terapiím. Ty pomohly nejen v té vzdálenosti, že člověk z malého města si mohl vybrat někoho z celé republiky, ale zároveň to i velmi pomohlo v tom bourání té bariéry. Přece jenom ta obrazovka toho snese víc a líp se za ní ten člověk „schová “, když se na začátku necítí pevný v kramflecích. Tyto online sezení navíc mohou být levnější než tradiční „face to face“ sezení. Nicméně někteří lidé mohou mít pochybnosti ohledně efektivity online terapie. Dalším problémem je cena psychologických a terapeutických služeb, které mohou být pro mnohé lidi nedostupné. Jeden z mnoha faktorů je velká finanční investice nutná pro získání kvalifikace psychoterapeuta, kdy se jedná o statisíce. Je důležité, aby se pacienti s potřebou psychologické pomoci nemuseli kvůli vysokým cenám vzdát potřebné pomoci, a proto je dobře, že se pojišťovny při pandemii rozhodly podpořit občany poskytnutím finančních příspěvků na psychologickou pomoc.
Jaká je tedy cesta psychoterapeuta? Kdo se může jím stát?
Psychoterapeut projde pětiletým psychologickým studiem nebo výcvikem, který trvá 5-6 let. Někteří školní psychologové mohou mít pouze vystudovanou psychologii, ale na výcviku se učí, jak efektivně komunikovat s klienty, protože za dobu studia s člověkem pořádně nemluvily a nemají nástroj na vedení rozhovoru. Takže tam je čeká dalších 5-6 let ve výcviku. Sociální pracovníci mohou také absolvovat výcvik, aby se naučili, jak pracovat s lidmi. Potom jsou to lidi, jako jsem já. Zajímají se o obor a plánují si doplnit vzdělání. Jelikož nemám vystudovanou VŠ zaměřenou na psychologii, momentálně absolvuji ten nejdelší výcvik. Pokus si člověk přeje stát se psychoterapeutem, musí absolvovat jeden z mnoha typů výcviků.
Mohou nám pomoci aplikace, jako Nepanikař VOS na rychlou psychologickou pomoc a kdy už je potřeba vyhledat odborníka?
Podle mě bychom měli využít cokoliv, co nám pomůže cítit se lépe, ale pokud se budeme motat v kruhu, musíme být sebereflexivní a poznat, kdy už sami nestačíme. Požádat o pomoc je pro mě důkazem silné vůle a sebeuvědomění. Protože on se na to může dívat jen z jednoho vlastního úhlu pohledu a nedokáže si ho pootočit. Přes stromy ten les nevidí. Ono kolikrát stačí 2–3 sezení, nemusí to být na roky. Když se rozhodneme jít na psychoterapii, nemusíme se spokojit s prvním terapeutem, protože to nemusí chemicky fungovat a je to v pořádku. To je normální sociální interakce. Nemusí také sednout ten psychoterapeutický směr. Podám to na svém příkladu. Když jsem šla poprvé na psychoterapii, hned mi sedla ta první terapeutka. Měla hodně rázný racionální přístup a já jsem tehdy byla hodně uzavřená, zasekaná a fungovala jsem ve vysokém businessu. Takže mi zafungovala na tom začátku. Dnes bych už k ní nešla, protože už by to na mě bylo moc ostré a hrozně na ego. Momentálně bych spíš volila někoho, kdo je třeba víc přes tělo. Gestalt terapie body therapy biosyntéza... Tyhle typy jsou fajn, které umí krásně v našich racionálně zasekaných hlavách spojovat mysl a tělo dohromady.
Může být dlouhé čekání na odbornou pomoc pro lidi trpící duševními nemocemi nebezpečné?
Nebudu zacházet až do patologický jevů kam to, až může dojít. V té oblasti se necítím silná v kramflecích přece jenom nejsem klinický psycholog psychiatr. Čekání na řešení psychických problémů může vést k používání nevhodných prostředků a závislosti. Například alkohol může způsobit dlouhodobou frustraci a zhoršit stav. Proto je důležité řešit jak fyzické, tak psychické problémy co nejdříve, aby se předešlo komplikacím. Fyzické a mentální zdraví jsou na stejné úrovní, což popíšu na příkladu, kdybych si zlomila ruku. Zaprvé to bolí. A potřebuji to ošetření z toho důvodu, aby mi to srostlo dobře a netrpěla dalších několik let tím, že mi to srostlo špatně a při každé bouřce nebo při určitém pohybu bych cítila bolest. To samé na psychické rovině. V tom vidím naprostou paralelu.
Jak zabránit syndromu vyhoření?
Je důležité věnovat mentální kapacitu činnostem, které nás naplňují. Pokud musíme pracovat v práci, která nás nenaplňuje, je důležité si to vynahradit ve volném čase., Neodkládat jídlo, koníčky a vyvarovat se toxických lidí, kteří nám žerou energii. Ať už je to vlastní rodina. Já mám tezi, které se držím a několikrát se potvrdila. Rodinu nedělá krev. Rodina pro mě znamená, že se obklopím lidmi, kteří se navzájem posilují a pomáhají si. Je důležité se posilovat v průběhu dne s lidmi, se zvířátky a s čímkoliv, co nám dokáže vlít energii do žil. A co nás neposiluje tak co nejvíc omezit. I přes to, že to je třeba přítel, kterého známe dlouhé roky a mluvili jsme si na svatbách. Zjistíme, že každý je úplně jinde a vysává z tebe život. Proč by měl v tom životě figurovat? Z nějaké nostalgie? Ne. Pokud nás vysává a neposiluje, nemusí tu být.
Co můžeme dělat každý den pro naši psychickou pohodu?
Být v prostředí, které je nám příjemné a už se do něho probudit. Pokud to jenom trošku jde uspořádat si to kolem sebe tak, aby mi to bylo příjemné pro mě nebo celkový systém rodiny. I to prostředí hodně ovlivňuje, jak se vlastně cítíme. Velmi fajn je probuzení a jít do práce, která nás naplňuje a baví. Pokud nás to jenom sžírá zaživa, tak nás to jednoho hezkého dne doběhne. Umět se věnovat sobě umět si vyčlenit čas jak pro sebe, tak pro rodinu přátele a trávit ten čas tak, aby byl nám ku prospěchu.
