Většina střelců předtím než se dá na IPSC, začíná s mířenou střelbou. Jaroslav Špaček v tom byl výjimkou, jeho první střelecké kroky vedly hned k praktické střelbě, které se podle vzpomínek jeho přátel začal věnovat na přelomu roku 1999 a 2000. Takzvaná mířenka jej však ani tak neminula. „Jarda se nudil, a tak se nakonec dal i na tuto disciplínu. Pamatuji si, když jeli s Péťou Šebem na jedny závody a způsobili tam tehdy celkem poprask, protože samozřejmě dorazili se svými openy, které dělají obrovské rány v porovnání se zbraněmi ostatních mířenkářů,“ vypráví střelec Petr Švrček a jeho manželka hned vysvětluje rozdíl mezi IPSC a mířenou střelbou. „Závodníci tam mají na střelbu dost času, takže se opravdu soustředí na nádech i výdech a pak střílí. Když se takto připravoval na střelbu elitní mířenkář Standa Lichorobiec, který na terči v podstatě zasahoval pouze čísla devět a deset, přišli na scénu Špaček a Péťa Šebo s faktorem dvě stě,“ popisuje Věra Švrčková. „A najednou šup ho tam, ze stropu spadli všichni pavouci a Standa střelil trojku. Hned zvolal: „Kurňa, já vás rozbijem.“, pak se soustředil na další střelu, najednou další bomba a Standa střelil šestku,“ vzpomíná Petr Švrček, který se předhání se svou ženou o to, kdo historku dopoví.
Bratři Petr a Robin Šebovi patří mezi ty, které Jaroslav Špaček k IPSC přivedl. „Jarda si mě všiml na závodech, tehdy jsem ještě dělal mířenku a zaujalo ho, jak střílím, a tak mi nabídl, abych zkusil IPSC. Bylo mi ale šestnáct, neměl jsem řidičák, tak mě vzal na podzim roku 2007 na první závody,“ vzpomíná, dnes elitní střelec, Robin Šebo na své první kroky v IPSC. S Jaroslavem Špačkem jezdili společně na závody ještě několik let a ve volném čase chodili trénovat na střelnici ve Staré Bělé. „Jarda Robina zbožňoval. Viděl se v něm. Říkal o něm, to je můj junior. Bral jej trošku jako svého syna,“ přibližuje jejich vztah Robinův starší bratr Petr.
Jaroslav Špaček byl otcem tří dětí, měl dvě dcery a jednoho syna, jeho druhou rodinou ale byli lidé, kteří s ním sdíleli lásku k IPSC. Manželku vždy držel od svého koníčku dál a z obav z nepochopení před ní také tajil, kolik jeho záliba stojí. „Kladl nám na srdce, že manželce nesmíme přiznat, kolik stojí startovné, náboj a další věci. Vždy říkal, že náboj stojí maximálně padesát haléřů, ne pět korun, startovné je za sto korun, ne za stovky korun. No a jeho manželka v tom přesvědčení žila,“ říká další Špačkův přítel Věkoslav Kebo s tím, že jednou jej přistihla ve sklepě s obrovským množstvím nábojů a vyděsila, že tohle všechno vystřílí. „Jarda hned namítl, že ne, že to připravuje a pak to prodává ostatním střelcům, a tak si vydělává na startovné, aby šetřil rodinný rozpočet,“ doplňuje Petr Švrček a dodává, že skutečné náklady střeleckého koníčku se mu celý život dařilo tajit. V tu chvíli si se smíchem vybaví další vzpomínku ze Špačkova soukromého života.
„Jarda jednou v noci ležel vedle své manželky a nemohl spát. Nevěděl, co má dělat, televizi nechtěl pouštět, aby ženu nevzbudil, tak ho nenapadlo nic jiného, než sáhnout pod postel, kde měl pistoli. Vytáhl ji a na sucho trénoval, mířil na různé strany, poskakoval po posteli a ve finále v zápalu vyskočil nad manželku a namířil na ni. Ona se v tom okamžiku probudila a na čele jí svítila tečka z openu,“ vypráví Petr Švrček, který se se všemi shoduje, že s Jardou byla prostě sranda.
Peníze za IPSC ale neutrácel jen na běžné výdaje střelce, byl také velkým sponzorem různých závodů. „Měl svou firmu zaměřenou na tepelné izolace. Jeho vášní bylo ale střílení, a tak pro něj bylo hlavní, aby mu podnik vydělával, a on se tak mohl plně věnovat střílení,“ říká Petr Šebo, kterého jeho bratr Robin doplňuje s tím, že Jardovi jeho zaměstnání dávalo dostatečnou svobodu a volnou pracovní dobu, která mu umožňovala organizovat si práci podle závodů, na kterých trávil v podstatě všechen volný čas. „Pro něj nebyl problém, jet v sobotu na závody do Prostějova, po jejich skončení sednul do auta a jel do Čech do Žalan, kde přespal a v neděli střílel Žalany. Večer se vrátil domů a v pondělí šel do práce,“ popisuje typický víkend Jaroslava Špačka jeho dlouholetý přítel Karel Mučka, který s ním začínal střílet a který dnes jde v jeho sponzorských stopách.
Na to ale Petr Švrček reaguje další vzpomínkou. „On byl dokonce takový blázen, že skončil v Prostějově a zeptal se nás, jestli si nezajedeme do Bulharska, že je tam taková pěkná level jednička. A on to myslel vážně,“ vypráví dnešní předseda klubu IPSC Ostrava s tím, že jednou se mu opravdu podařilo s jedním střelcem domluvit a do Bulharska odjeli.
Kromě evropských států se Jaroslav Špaček kvůli IPSC vydal i na jiný kontinent. „Nejdál byl asi na mistrovství světa v Ekvádoru, kde si svou účast kompletně zaplatil,“ říká Karel Mučka. Jak dále vysvětluje, nebyl to střelec, který by měl tak dobré výsledky na to, aby byl nominován a aby přivezl slušné umístění, ale vždy toužil se toho zúčastnit, a tak využil druhé možnosti, jak se na mistrovství dostat. Jeho konečné umístění nakonec byla 228. pozice z 290. střelců v divizi Open. Jak se ale všichni, kdo ho znali, shodují, nestřílel proto, aby vyhrával, ale proto, že IPSC miloval, bavilo ho to a dělalo mu to radost.
Velkým a nesplněným snem Jardy Špačka byla přestavba Starobělské střelnice, která leží v části Ostravy, v níž bydlel. „Měl s ní velké plány. Přál si, aby byla přestavěna tak, aby se tam daly pořádat závody IPSC. Chtěl pomoci jejím majitelům a byl připraven do toho zainvestovat, bohužel se společně nedokázali dohodnout, a tak k tomu nedošlo,“ prozrazuje Věkoslav Kebo jeden ze Špačkových plánů.
Tak jako byl s IPSC úzce spjat život Jaroslava Špačka, provázel jej tento sport i ve chvíli, kdy umíral. „Jarda zemřel v roce 2009 na posledním závodě Slovensko-polské ligy v Krakově. Stalo se to poté, co už měl závod odstřílený, seděli jsme na pokoji a najednou ho to chytlo, z ničeho nic,“ vzpomíná na jeho smrt Petr Šebo, jeden z mnoha střelců, kteří v osudný večer seděli s Jaroslavem Špačkem na pokoji ve chvíli, kdy dostal ve věku čtyřiašedesáti let infarkt. „Těsně předtím, než se to stalo, panovala perfektní atmosféra. Většina lidí, kteří tam seděli, byli členy klubu Alfa Ostrava, v němž ale nebyli spokojeni a plánovali, že si založí vlastní klub. Jarda jim navrhl, že je vezme do svého klubu IPSC Ostrava. S tím všichni souhlasili, a tak se sedělo, pilo se pivo, jedly koláče a guláš. Jardovi se v ten moment před očima začal plnit jeho velký sen o tom, že bude mít konečně velký klub, že bude moci dělat velké závody, o které mu vždycky šlo, že bude mít kolem sebe velkou partu nadšenců. No a v tom nejlepším dostal záchvat a sesypal se ze židle,“ s pokleslým hlasem vypráví Věra Švrčková a její manžel se smutkem dodává, že možná i právě síla tehdejší atmosféry mu bohužel ke kolapsu dopomohla.
Petr Šebo vzpomíná na střelecký výkon Jaroslava Špačka, který toho dne před smrtí předvedl, s velkou úctou. „Toho dne střílel jako ďábel. Jako by to bylo naposledy v životě,“ vypráví a Petr Švrček s nadsázkou dodává, že od té doby tvrdí, že nechce střílet dobře, protože by to mohlo být naposledy.
Dnes se právě Petr Svrček, který se po smrti Jaroslava Špačka stal novým předsedou IPSC Ostrava, se svou ženou snaží pokračovat ve směru, kterým chtěl Špaček české IPSC vést. „Jarda vždy vzpomínal na doby, kdy na závody jezdilo sto střelců, kteří se zdrželi až do večera. Opékaly se špekáčky a byla sranda,“ přibližuje Petr Švrček, který společně se svou manželkou na počest zesnulého střelce začal každoročně organizovat závod s názvem Memoriál Jaroslava Špačka. „V tomto duchu jsme pojali Špačkárnu. Snažíme se Memoriál prezentovat tak, že začíná až po vyhlášení výsledků, součástí je vždy tombola a nějaká zábavná stage, samozřejmostí je vzpomínka na Jardu a minuta ticha na jeho počest,“ doplňuje Věra Švrčková s tím, že chtějí, aby tento závod byl přesně takový, o kterém Jarda vždy snil.
