po., 27. duben 2015 13:18

Jak se žije ženám s mentálním postižením

Evička Evička Zdroj: Sabina Stehnová
1. Cíl práce Cílem tohoto projektu je prostřednictvím série fotografií zachytit život a životní energii mentálně postižených žen. Pro realizaci projektu bylo vybráno Centrum Dominika v Kokorách. Setkání s klientkami tohoto zařízení mě inspirovalo a přesvědčilo, že svět, který si mentálně postižení lidé, v tomto případě ženy, vytvářejí, jakkoli se může zdát odtržený od reality, není o nic ochuzen – právě naopak. Tyto ženy překypují radostí ze života a nadšením z obyčejných maličkostí, kterým zdraví lidé věnují jen pramálo pozornosti. Prostřednictvím svého fotografického projektu bych chtěla ukázat, jak se ženám s mentálním postižením žije v ústavní péči, a také bych veřejnost ráda přiměla k zamyšlení nad hodnotami, které každý z nás uznává, především nad předsudky. Strach z neobvyklého, neobyčejného nebo zkrátka odlišného není v lidské společnosti ničím novým.

Můj projekt mě utvrdil v tom, že předsudky k odlišným lidem by měly být překonány. I ti odlišní lidé, ačkoli to v některých případech ani nedomýšlí, jen chtějí být částí většího celku a chtějí si užívat přítomnosti dalších lidí. Byla bych ráda, kdyby se mi diváky podařilo také „nakazit“ životní energií a radostí ze života, kterou mentálně postižení často přímo překypují, zatímco zdravým se nedostává.

 

  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 441
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 456
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 443
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 443
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 436
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 501
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 446
  • JAK SE ŽIJE ŽENÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
  • Zobrazení: 428

2. Téma práce

a. Zdůvodnění výběru

Téma Jak se žije ženám s mentálním postižením zhotovené ve fotografiích jsem zvolila záměrně, samozřejmě v souladu s tematickou i technologickou specializací, kterou jsem si zvolila v rámci studia oboru žurnalistika na Katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci . K realizaci závěrečného projektu bych měla doložit své kompetence v oblasti fotožurnalistiky ve spojení se zdravotně sociální tématikou.

 

Centrum Dominika a jeho klientky se zdály být dobrým materiálem pro obě tyto specifikace.  Klientkami centra jsou ženy s mentálními a zdravotními problémy. Tyto problémy jim znemožňují žít běžný sociální život a jediným východiskem pro ně je žít v ústavním zařízení s trvalou péčí. V rámci místního života si  každá vytváří svůj vlastní speciální svět, a přitom jsou vystaveny neustálé vzájemné sociální interakci jak s ostatními, odlišnými a jinak postiženými klientkami, tak s personálem zařízení. Fotografované ženy jsou ale zajímavé právě i pro obrazové zpracování. V souvislosti se svým mentálním a zdravotním postižením vykazují celá jejich těla i obličeje nejrůznější abnormality. Ty mohou v některých případech pro nezasvěcené působit odpudivě až děsivě, zatímco v očích mentálně postižených žen jiskří dětská radost a nadšení ze života.

 

Právě sociální zařízení v Kokorách nebylo zvoleno vůbec náhodně. Sama v Kokorách žiji prakticky celý život a styku s klientkami místního ústavu se nelze vyhnout. V místních obyvatelích jejich  viditelné bezprostřední a nekonvenční chování, stejně jako nestandardní vzhled například na procházkách, nebo při cestách hromadnou dopravou, vyvolává přinejmenším údiv a pocit nejistoty, přesně tak, jak většinou vyvolává vše cizí v průměrném člověku.

 

Fotografovat v zařízení pro mě bylo tak trochu osobní výzvou. Musela jsem se postavit vlastní nejistotě, nervozitě a možná i určitému strachu. Musela jsem se oprostit od předsudků, odhodit zábrany a prostě se odevzdat – do rukou tak odlišných lidí, kteří měli povětšinou úplně jasno, co se mnou – užít si mé přítomnosti, užít si cizího člověka a upoutat mou pozornost.

 

Tento projekt tak, kromě důležitosti pro závěr mého studia, má i jasný osobní rozměr a dost mi pomohl v rámci sebereflexe, osobního rozvoje, bourání soukromých předsudků a především přijetí odlišností světa a znovu nalezení radosti ze zdánlivě nepodstatných drobností.

 

b. Centrum Dominika v Kokorách

Centrum Dominika v Kokorách je příspěvková organizace. Ústav sociální péče bez ohledu na přesnou formu fungování poskytuje v Kokorách své služby už od roku 1949. Centrum Dominika ve své současné podobě funguje od roku 2009. Od roku 2012 je součástí zařízení i domov pro seniory. Centrum Dominika je tak aktuálně zařízením s komplexní denní i noční péčí pro ženy s mentálním postižením a pro seniory.

 

Všem klientům centra je poskytováno ubytování, pravidelná strava a kompletní zdravotní i sociální péče. Zdravotní péči zajišťují sestry a fyzioterapeut, přičemž jejich práci doplňují pravidelné lékařské prohlídky zaměřené především na prevenci jakýchkoli onemocnění. V rámci sociálního servisu se v centru Dominika snaží jak seniorům, tak mentálně postiženým ženám, vytvořit domácké prostředí a udržovat u nich co nejvyšší možnou kvalitu života, a to prostřednictvím nejrůznějších společenských akcí a volnočasových aktivit (dílny k umělecké tvorbě, keramické dílny s pecí, chov exotického ptactva,…). Tvůrčích volnočasových aktivit využívají především mentálně postižené klientky a záleží vždy na nich, jakým konkrétním aktivitám se chtějí věnovat.

 

Centrum Dominika může poskytovat péči až 63 ženám s mentálním postižením a 27 seniorům. Můj projekt se zabývá znázorněním výhradně mentálně postižených žen se sníženou soběstačností, která pramení právě z jejich zdravotního postižení. Tyto ženy nejsou schopny zabezpečit péči samy o sebe a vyžadují tak pravidelnou pomoc jiných osob, což právě Centrum Dominika prostřednictvím ošetřovatelek a sociálních pracovnic zajišťuje.

 

V Centru Dominika ale nebývá výjimkou ani realizace kulturních a sportovních aktivit, které se v některých případech také snaží propojit „svět v ústavu“ se „světem venku“, jako například každoroční Vítání léta, kdy v areálu probíhá zábavné odpoledne jak pro místní, tak pro veřejnost. Klientky ale mimo všechny tyto možnosti ústav i opouštějí, a to opět pro účast na větších sportovních a kulturních akcích, pro výlety po České republice nebo například kvůli prodeji vlastních výrobků na charitativních sešlostech.

 

Ve své práci budu tedy pozornost věnovat výhradně mentálně postiženým ženám. Zpravidla se jedná o dospělé klientky, tedy ženy starší 26 let, řazené do několika skupin. V Centru Dominika pečují zaměstnanci o ženy s těžkou mentální retardací, to znamená o ženy s IQ 20-34, jejichž chování a mentální schopnosti odpovídají dětem ve věku 3-6 let. Místní personál pečuje také o ženy se středně těžkou mentální retardací, tedy o ženy s IQ 35-49, které se svým chováním a mentálními schopnostmi podobají dětem ve věkové skupině 6-9 let. Péče v zařízení je poskytována i ženám s lehkou mentální retardací, tedy ženám, které mají IQ 50-69, a odpovídají tak dětem od 9 do 12 let. Péče je poskytována i ženám s blíže nespecifikovanou mentální retardací, které mají IQ 69-85, přičemž jejich postižení je získané v průběhu života.

 

Pro tento sociální ústav ale práce nepředstavuje pouze to, že se o klientku starají a tím to končí. Zaměstnanci se snaží klientky, u nichž je to jen trochu možné, postupně dostat na takový stupeň samostatnosti (co se týče péče o sebe samotnou), komunikativnosti, prostorové orientace a praktických záležitostí, aby se klientka stala co možná nejméně závislou na pomoci druhých lidí a mohla být alespoň částečně začleněna znovu do společnosti, nebo aby případně přesídlila z tohoto ústavu do chráněného bydlení.

 

c. Téma v médiích

Ústavní péče, zdravotně a mentálně postižené osoby, případně i ústavní léčba v českých médiích nejsou úplně standardním tématem, osobně bych jej označila až za téma tabuizované. K medializaci této oblasti dochází povětšinou v negativním smyslu. Tato témata se v médiích objevují nejčastěji ve spojení s podezřením z nevhodného či poškozujícího chování ze strany ošetřovatelů ke klientům v některém ze zařízení, nebo v případě obvinění z porušování etických norem ze strany Evropské unie. Tato práce ale neusiluje o kritiku ústavní péče v České republice obecně, ani o kritiku sociálního ústavu v Kokorách. Tato práce se dokonce ani nesnaží o střízlivý pohled na tuto problematiku, ale spíše o osobní zamyšlení nad životem a životními podmínkami mentálně postižených žen a v reakci na to také o zamyšlení nad vlastním životem.

 

Na jakýkoli konkrétní projekt s touto tématikou jsem doposud nenarazila, ačkoli jsem přesvědčená, že jednotlivé sociální ústavy budou vykazovat snahy o sblížení interního života s veřejností a alespoň částečné začlenění svých klientů do vnějšího světa, a tudíž minimálně na svých webových stránkách budou prezentovat fotografie z uplynulých společenských událostí, výletů, dílen a podobně, stejně jako tomu je u kokorského centra Dominika.

 

d. Zdroje a stav problematiky

Hlavním zdrojem informací pro tvorbu tohoto projektu pro mě byla prožitá zkušenost v ústavním zařízení, informace poskytnuté vedením centra a také informace publikované na webových stránkách Centra Dominika. Vzhledem k tomu, že toto zařízení poskytuje péči lidem s nejrůznějšími zdravotními a mentálními indispozicemi, jen velmi těžko bych na základě literatury blíže definovala zkoumanou problematiku. Veškeré podstatné bližší informace jsem proto vložila do kapitoly o Centru Dominika (viz kapitola 2.a.).

 

e. Ideový plán

Ze série fotografií mentálně postižených žen z Centra Dominika vyplývají dva základní úkoly. Tím prvním je zbavit veřejnost zažitých předsudků, obav a nejistoty ze setkání s mentálně a zdravotně postiženými lidmi. Byla bych ráda, kdyby se mi veřejnost podařilo přesvědčit, že jakékoli obavy jsou zcela zbytečné, a také kdyby se mi podařilo veřejnost přimět, aby si k mentálně postiženým našla cestičku a nebránila se možným setkáním, která by nepochybně byla oboustranně přínosná.

 

Druhým úkolem je nabídnout veřejnosti možnost alespoň částečně přijmout životní energii, nadšení ze všedností a dětskou radost ze života mentálně postižených žen. Zdraví lidé mají sklon k pesimismu, nechávají se pohlcovat povinnostmi a stresem a radost z všedních dní se často zcela vytrácí. V tomto směru, v nahlížení na život a osobní naladění, se všichni můžeme od mentálně postižených něco přiučit a začít se dívat na život z té lepší stránky.

 

Setkání v rámci fotografování pro mě byla po všech směrech velice inspirativní a donutila mě uvědomit si, jak moc omezeně se společnost na zdravotně postižené lidi dívá. Ráda bych to prostřednictvím svých fotografií změnila a pokusila se mentálně postižené ženy přiblížit každému z nás tak, jak jsem je viděla já – jako přívětivé, věčně veselé a za všech drobností nadšené dívky se záviděníhodným elánem a chutí do života.

 

3. Postup práce a realizace v terénu

Po telefonické domluvě s paní inženýrkou Monikou Holečkovou, ředitelkou Centra Dominika, jsem zařízení navštívila už v prosinci roku 2014. Nejprve jsme diskutovaly o tom, proč u nich chci fotit, jakému účelu bude materiál určen a co od nich vůbec očekávám. Vzhledem k tomu, že místní klientky mají stanoveného opatrovníka, a tím je obec Kokory, dohodly jsme se, že abych vůbec mohla fotit s povolením opatrovníka – tedy obce Kokory,  nechám si ve škole potvrdit čestné prohlášení. Tím získá zařízení samotné i obec potvrzení, že jsem vážně studentem žurnalistiky na Univerzitě Palackého, že fotky nezneužiji ke komerčním a jinak nevhodným účelům, a zároveň že fotografie opravdu poslouží jen a pouze studijní prezentaci. Hned při další schůzce o pár dní později jsem doložila požadované potvrzení a dostala jsem možnost v prostorách centra za doprovodu a výkladu sociální pracovnice fotografovat. Vznikla tak poměrně široká škála fotografického materiálu, na kterém jsem po příchodu domů zkoumala možné perspektivy a vybírala, jakým směrem by se mé fotografie k tomuto projektu měly ubírat a jak by měly vypadat. V návaznosti na tuto osobní reflexi získaného materiálu jsem si domluvila další, už třetí schůzku, která proběhla v dubnu 2015, a podnikla jsem druhé fotografování. Poslední setkání, v pořadí už čtvrté, ale třetí fotografické, proběhlo jen o pár dní později, také v dubnu 2015. Fotografický materiál z obou dubnových setkání jsem po příchodu domů taktéž protřídila, vybrala jsem vhodné fotografie a sestavila jsem kolekci spojenou s tímto projektem. Ústav jsem tedy navštívila celkem čtyřikrát. Délka fotografování se vždy pohybovala od jedné do tří hodin.

 

Nutno podotknout, že realizace reportážních fotografií o životě místních mentálně postižených klientek narážela na jeden významný a prakticky neodstranitelný problém – fotografované mentálně postižené ženy s nadšením vítaly přítomnost mé osoby a ještě radostněji pak vítaly přítomnost fotoaparátu. V momentě, kdy viděly, že se chystám fotit, se začaly ochotně stavět do nejrůznějších pozic a přátelských seskupení a začaly pohotově nosit nejrůznější oblíbené hračky a předměty, se kterými se chtěly nechat vyfotit. Dosáhnout jakékoli podoby spontánnosti bylo při skromném počtu a poměrně krátké délce mých návštěv velmi komplikované – ve chvíli, kdy jsem sáhla na fotoaparát, scéna „zamrzla“, fotografované objekty se na mě začaly široce usmívat a strnule čekaly, kdy jim pořídím pěknou fotografii. Vznikla tak ohromná série skupinových fotografií naprosto nepoužitelných pro účely této práce, i přesto jsem ale nepřestávala číhat na každý spontánní pohyb, který jsem se snažila pro potřeby samostatného projektu zachytit.

 

Vybrané fotografie i část hrubého materiálu jsem samozřejmě poskytla i Centru Dominika pro jejich vlastní interní účely.

 

4. Postup práce a realizace v postprodukci

Při práci jsem používala fotoaparát Nikon d5100 s objektivem Nikkor 18-55mm a světelností 1/3,5-5,6. Objektiv mi pro focení vyhovoval a vzhledem k tomu, že jsem fotila interiér a můj pohyb, především pak možnost vytvořit si dostatečný odstup od fotografovaných objektů, byl poměrně omezen, jsem přesvědčená, že byl zvolen vhodně. Veškeré fotografie byly pořízeny do formátu NEF, to je obdoba formátu RAW, která je specifická pro fotoaparáty firmy Nikon. Pořízené fotografie byly následně upravovány v grafickém softwaru Adobe Photoshop Lightroom. Jistě by se daly najít i vhodnější a profesionálnější grafické programy pro úpravu fotografií, nicméně s tímto programem pracuji již několik let, jsem na něj zvyklá a maximálně mi vyhovuje.

 

Všechny fotografie jsem se rozhodla prezentovat v černobílé podobě, a to proto, aby přemíra barev, která byla v ústavu všudypřítomná, neodváděla pozornost od fotografovaných žen. Černobílá fotografie také dovoluje na fotografiích použít vyšší kontrast a pracovat především se světlem. Fotografie tedy byly v první řadě převedeny do černobílé podoby a až poté byly dále upravovány. Upravovala jsem expozici, kontrast, dynamiku barev (v černobílém snímku prostřednictvím úpravy barev některé objekty z obrazu vystupovaly, zatímco jiné jsem mohla nechat splývat s okolím) a používala jsem i barevné filtry, které mají na černobílou fotografii stejný dopad jako úprava dynamiky barev.

 

Původní materiál je tedy přiložen ve formátu NEF, každá upravená fotografie pak ve formátech JPEG a TIF.

 

5. Jednotlivé fotografie

a.     Evička

Jedna z klientek se chlubí svým oblíbeným předmětem – adresářem. Každého nově příchozího člověka doslova odvleče do svého pokoje, vyhledá důkladně ukrytý zápisník a nově příchozího přinutí zapsat celé jeho jméno, adresu i s poštovním směrovacím číslem a telefonní číslo. To vše jen tak, aby se sbírka rozšiřovala. Z fotografie je patrná radost a nadšení z nové adresy do sbírky – té mé.

 

b.     Maruška a její pokojíček

Klientka představuje svůj pokoj a širokou sbírku plyšových zvířátek a panenek. Tu nejoblíbenější hračku, plyšovou kočku, nedá z ruky. Člověk by z Maruščina výrazu neočekával moc pozitivních reakcí na mou přítomnost, ani moc příjemných emocí. Jakmile jsem ale navázala konverzaci a projevila zájem o její osobu, byla velmi přátelská a pozvala mě do svého „království“.

 

c.     Taneční pro pokročilé

Dvě z klientek si krátí dlouhou chvíli tancem – zcela spontánně, bez hudby, na pokoji. Zábava jim vydržela několik dlouhých minut a zapojit jsem se dokonce musela i já. Z fotografie čiší radost z pohybu a z nové a zajímavé společnosti, před kterou se dívky mohly tak trochu předvádět, když se snažily na sebe upoutat pozornost.

 

d.     Evička a Lucie

Jedna z klientek při rozpravě se sociální pracovnicí. Na fotografii je vidět velmi blízké osobní pouto, které klientka Eva se sociální pracovnicí Lucií navázaly, a zároveň je patrné, jak moc vřelé a kontaktní některé klientky, třeba i při běžném hovoru, bývají.

 

e.     Janička

Jana mě nalákala do svého skromného pokojíčku se záminkou, že mi chce něco ukázat. Sotva jsem vkročila do dveří, představila mi svého obřího a již dlouhé roky oblíbeného medvěda, na kterého je, podle spokojeného a velmi hrdého výrazu, náležitě pyšná.

 

f.      Aniččin životní prostor

Do svého upraveného pokoje mě pustila i Anička. Aniččina výzdoba byla o poznání skromnější než Maruščina (fotografie b.), ale sebevědomý výraz v jejich očích mě přesvědčil, že je se svým vlastním životním prostorem nadmíru spokojená a ráda v něm přivítá každého nového hosta.

 

g.     Liduška

Oblíbené hračky mentálně postiženým ženám dělají společnost téměř neustále. Na fotografii je jedna z klientek, Liduška, při hovoru se svým oblíbeným plyšovým medvědem v prostorách často využívaných a velmi oblíbených keramických dílen. V pozadí je vidět část grafické tvorby zdejších klientek.

 

h.     Vlaďka

Jednou z oblíbených činností, kterou mohou klientky v rámci volnočasových dílen provozovat, je vyšívání. Klientka na fotografii se do něj natolik zabrala, že ani nezaznamenala mou přítomnost a stále dál a dál nadšeně a s neuvěřitelnou vervou vyšívala.

 

i.      Věrka

Druhá klientka v rámci volnočasových dílen, kterých jsem se zúčastnila, neměla vůbec chuť být kreativní, a tak si sedla do rohu a celé odpoledne, alespoň prostřednictvím literatury, prožívala romantická dobrodružství... a nenechala se vůbec rušit.

 

j.      Anička

Krásné počasí vybízelo k pobytu venku. Klientka Anička se po zimě poprvé rozhodla posedět v místním zahradním altánku a z povzdálí přitom pozorovat exotické ptactvo (voliéry s chovanými papoušky nejsou na snímku), o které se společně s ostatními klientkami starají.

 

k.     Liduška a Boženka ve volnočasové dílně

Kreativní dílny – Liduška vyšívá, Boženka plete.  Rukodělnými činnostmi se místní mentálně postižené ženy zabaví na dlouhé hodiny. Na závěr, třeba po několika dnech drobné manuální práce na jednom projektu, se mohou radovat i z hmatatelných výsledků svého úsilí. Ty povedené výtvory pak bývají zpravidla k prodeji pro veřejnost na kulturních událostech pořádaných ústavem, nebo na nejrůznějších charitativních počinech za hranicemi obce Kokory.

 

l.      Nina

Jedna z klientek čeká ve společných prostorách Centra Dominika  na výzvu k obědu. Když zpozorovala mě s fotoaparátem, trochu znervózněla. Nejistotu ale během několika málo okamžiků vystřídala zvědavost a zájem o nově příchozí osobu, tedy o mě a především o fotoaparát.

 

6. Sebehodnocení práce

Tento projekt nelze v žádném případě považovat za objektivní zachycení reality. Veškeré pokusy o nezávislou dokumentární fotografii v průběhu tří fotografických návštěv prakticky ztroskotaly na přívětivosti klientek a jejich touze nechat se zvěčnit s oblíbenou hračkou nebo kamarádkou. Projekt tak spíše představuje jakési okno do světa, který obyčejní zdraví lidé často nevidí, a ani vidět nechtějí, do světa, kterému se veřejnost tak trochu brání a má z něj strach. Projekt se stal náhledem do života mentálně postižených žen žijících společně v ústavní péči – do jejich vzájemného soužití a do jejich každodenních drobných radostí a názorně ukazuje, jak se žije ženám s mentálním postižením.

 

Největším problémem celé této práce byla již zmíněná přebytečná ochota klientek centra Dominika pózovat před objektivem a strnulost scény, kdykoli jsem se s fotoaparátem objevila. I přes tyto komplikace jsem ale nezoufala a nepřestávala jsem číhat na správný okamžik a pořizovat fotografie. Naprostá většina získaného hrubého materiálu tak vznikla coby portréty klientek ústavu a klientek s kamarádkami přesně tak, jak se postavily k nejbližší zdi a začaly se na mě  usmívat, přestože jsem věděla, že takový materiál pro mě bude naprosto nepoužitelný. Když jsem viděla to nadšení, neměla jsem zkrátka to srdce je odmítnout. Z množství materiálu se mi ale nakonec několik alespoň částečně reportážních fotografií podařilo vybrat.

 

Jsem si jistá, že fotografie nejsou technicky dokonalé, ale možná právě jejich nedokonalost vytváří spojením s nedokonalými tvářemi, které zachycují, tu správnou kombinaci. Jsem přesvědčená, že jsem vytvořila citlivou kolekci dvanácti fotek, které diváka donutí k reflexi nad vlastním životem a hodnotami a které, pokud to dovolíme, náš soukromý svět obohatí o nové poznání a nové nepoznané obzory.

 

Já jsem s výstupem své práce nadmíru spokojená. Průběh fotografování byl cennou životní zkušeností, nadělal spousty radosti a pomohl mi získat nové kontakty. Fotografie samotné ve mně stále vyvolávají další a další emoce.

 

Myslím si, že tento projekt ukazuje mentálně postižené osoby v jiném světle, než jsme zvyklí. Tento projekt se snaží mentálně postižené ženy obecně zbavit jakési aury nechtěného, nehezkého, nevyzpytatelného a nežádoucího. Místo toho je zobrazuje  lidsky, citlivě a jednoduše – jako ženy, které  jen mají svůj svět a snaží se ho žít nejlépe, jak umí, a na rozdíl od nás, mentálně zdravých lidí se z něj nepřestávají radovat.

 

V tomto projektu by se dalo pokračovat mnoha směry. V první řadě by mohlo být skvělé do tohoto sociálního zařízení docházet pravidelně, aby si klientky opravdu zvykly na mou osobu i na fotoaparát a začaly se chovat opravdu přirozeně, a tudíž bych nemusela úzkostlivě číhat na trochu jejich nepozornosti a každý trochu spontánní projev. Pokračování projektu by se dalo pojmout i jako časosběr – tedy dlouhodobě fotografovat vybrané klientky v pravidelných časových úsecích a pozorovat jejich proměny. Navázat by se mohlo také fotografováním v jiném zařízení tohoto typu, pro zajímavost by se mohlo jednat třeba o sociální ústav speciálně pro muže, či o takový ústav, kde obě mentálně postižená pohlaví žijí vedle sebe.

 

7.    Zdroje

- www.dominikakokory.cz

Zobrazeno 2684 krát
Naposledy upraveno: pá., 18. září 2015 16:09
Pro psaní komentářů se přihlaste