Matěj Hejduk 
V Kožušanech je v pondělí dopoledne klid. Zelená se tu udržované fotbalové hřiště, vedle stojí ubytovna, o pár kroků dál hospoda. Občas se ozve projíždějící vlak. Jiná atmosféra ale vládne ve zdejší škole. V přízemí se ozývají teprve náznaky toho, co škola skrývá. Všichni přítomní tu tráví velkou přestávku v patře. Hned vedle schodů je první třída. Prvňáci a druháci tu svačí a povídají si. Z protějších dveří se ozývá mnohem živelnější hluk. Třeťáci, ale hlavně čtvrťáci, využívají svou prostornou třídu naplno. Celkem školu navštěvuje 42 dětí.
Nejtišší přestávka probíhá bezpochyby ve sborovně. Kolem stolu tu u kávy sedí šest žen. Ředitelka, dvě učitelky a tři asistentky. Společně tvoří tým, který v obci s necelými devíti stovkami obyvatel udržuje provoz dvoutřídní školy. Z personálu chybí jen školnice.
Třeťačky a čtvrťačky pomalu začínají opouštět svou učebnu a přesouvají se do šatny, aby se převlékly na tělocvik. Chlapci se chodí převlékat později, zatím zůstávají a ochotně vypráví, jak jejich škola funguje. Nejsdílnější je čtvrťák Tomáš Janotka, který si stěžuje, že jim paní učitelka nedovolí hrát o tělocviku fotbal. „Učení mě nebaví, ale jinak je škola dobrá. Nejlepší je plavání. Na něj jezdíme do Delfínka do Olomouce a nemusíme se dvě hodiny učit.“ Děti také líčí, že i když je škola jen do půl jedné, často se tu s kamarády schází odpoledne. „Máme tu hodně kroužků, pohybovky, florbal, házenou,“ vyjmenovává Lojza. „Ještě tancák,“ napovídá Fanta.
Jak se blíží desátá hodina a s ní zvonění, odcházejí za svými spolužačkami i chlapci. Dnes si fotbal, ve třídě nejoblíbenější sport, určitě nezahrají. Nacvičují totiž vystoupení ke Dni matek. „Jsou hlučnější než jiné ročníky,“ říká Zlata Sedláčková, která jako jediná z učitelek nemá třídnictví, ale zato vede všechny hodiny výchov a k tomu i družinu. „Zvládnout je jde, ale musí být v pohybu.“ Třída nezůstává nikdy bez využití, ani teď nepřichází výjimka a dříve, než se místnost úplně vyprázdní, přichází druháci. Zatímco prvňáci mají ve vedlejší třídě češtinu se svou třídní učitelkou Jiřinou Kubíkovou, jim začíná prvouka s ředitelkou Zdeňkou Vašíčkovou.
Výhody malotřídky vnímá ředitelka hlavně v blízkosti – dětí, rodičů, potřeb. Díky individuálnímu přístupu se tak děti nemusí bát, že kvůli nemoci něco zameškají. Učitelky jsou v úzkém kontaktu s rodiči a pravidelně děti doučují. Potenciální benefity spočívají v dělených hodinách. Vždyť na právě začínající hodině sedí osm dětí, přitom nikdo nechybí.
Dnešní prvouka druháků patří tématu povolání. Děti vystřihují kartičky, lepí je do sešitů, a když je hotovo, povídají o svých rodičích a snech. „Chtěl bych být youtuber,“ říká Lukáš. „Trenérka,“ zní od Elišky. Stejnou odpověď má i její sousedka, která ještě uvažuje, jestli bude trénovat hasiče, anebo gymnastiku. Zuzka sedí uprostřed. Chvíli se rozmýšlí, pak tiše řekne: „Účetní. Jako moje babička.“
Třída má dvě části. Kde končí lavice, začíná barevný koberec s mapou Česka. Právě na něm se odehrává druhá část hodiny. Děti tu předvádějí pantomimou různá povolání. Eliška se Sárou zatýkají, Kryštof s Danem imitují hasiče. Když přijde na řadu Zuzka, usedne za pomyslný stůl, píše do sešitu a ťuká na klávesnici. Třída tápe. Nakonec napoví paní ředitelka. Zuzka předvádí účetní.
Než zazvoní, děti ještě stihnou vyřešit otázku oblíbeného ovoce. V té chvíli dochází k úsměvné situaci, když se všichni s nadšením shodují, že nejlepší „ovoce“ je meloun, ať už žlutý nebo červený.
Po zvonění se třída znovu přeskupuje. Druháci se vydávají do šatny, kde si navlékají trička a hledají tenisky. Tělocvik mají společně s prvňáky. Mezitím se z tělocvičny vrací hluční čtvrťáci a jejich o něco klidnější spolužáci z třetí třídy.
Denní rytmus školy se nikdy nezastaví, jen se proměňuje. Učebny se nepřestávají plnit a vyprazdňovat. Dnes už se ale třídy znovu nezaplní úplně. Mladší polovina žáků po tělocviku zamíří do jídelny, kde je čeká rybí filé dovezené z Olomouce. Starší školáky si ve zbývajících dvou hodinách učitelky rozdělí.
Ráno tu ale v jedné místnosti sedí dvě třídy. „Je to jako dělat dvě věci najednou, pořád,“ říká ředitelka Zdeňka Vašíčková. Výuka ve spojených třídách má vlastní logiku. „My sedíme v pravé půlce, třeťáci vlevo. Když si paní učitelka stoupne k nám, mluví na nás. Když k nim, tak na ně,“ vysvětluje Nikolka. „Někdy si každý dělá něco jiného. Oni píšou do pracovního sešitu, my děláme cvičení s paní učitelkou,“ doplňuje Tomáš.
Škola s dvěma učebnami má málo prostoru k rozdělení výuky, a tím i menší nárok na finance, než měla před zavedením financování podle počtu odučených hodin. Právě peníze představují pro ředitelku malé školy velké téma. „Snažíme se zapojovat do všech dotovaných projektů, letos se nám například podařilo získat interaktivní tabuli za sedmdesát tisíc,“ chlubí se ředitelka.
Situaci podle ní nekomplikují jen peníze, ale i nároky inkluze. Ve škole je osm dětí se speciálními potřebami, ale jen tři asistentky. „Každá asistentka se věnuje jednomu dítěti. To je málo. Máme tu problémové děti bez asistentek, které hodiny nabourávají. Kazí pak výuku dětem, co se chtějí učit. My zase ztrácíme autoritu.“
Další problém spočívá v absencí páté třídy. Po čtvrté třídě děti přecházejí do větší školy v Nemilanech. Učební plán tomu musí odpovídat, protože v rámcovém vzdělávacím programu není žádný výstup pro čtvrťáky. „Připravujeme děti podle systému, který už u nás dál nepokračuje,“ říká Vašíčková. Jako by vycítila špatnou náladu své paní ředitelky, přiběhne najednou Eliška. Obejme ji kolem pasu. „Tohle je na té práci samozřejmě to krásné,“ usměje se ředitelka.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
